Aluška.org: Věděním ke svobodě

2. Díl zážitku ,,Nejdivnější schůzka na světě“

Když jsem konečně dorazila na místo (bylo asi 10:15 cca), už přes okénko vidím někoho, kdo nápadně vypadal jako Chosé. Nevím kolik měří, ale je prostě malinký, toho člověk pozná snadno i po letech. Vystoupím a jdu rovnou k němu. Setkávám se s někým, kdo vypadá pořád stejně, jako kdysi. Jen možná trošku hlubší vrásky, ale pořád pěkná tvář, štíhlý, modré oči, malinký nosík. Jen ruce měl jiné, vystouplé žíly a více svalů. Jinak to byl pořád on, jakého jsem si ho pamatovala.

Mezitím co ho zdravím, ho začínám lépe skenovat pohledem. (Klasika. Jak pořád všechny ty populární psychologické knížky píšou, že ženy si měří jiné lidi od hlavy k patě a skončí u bot, takže na boty je nutné speciálně dbát, pokud na žemu chcete zapůsobit, já nejsem výjimka. Akorát dneska už si to uvědomím, když to udělám a vím proč to dělám. Jinak v tomto jsem typická.) Pohled mi přes volnou košili a kalhoty ze lnu přírodních barev, padl na jeho bosé nohy.

Překvapeně se ptám, proč je bosky… Přece jenom bylo přes třicet stupňů (předpověď vyjimečně vyšla) a hlavou mi projelo, jak asi šel přes centrum města, přes ten žhavý beton, město je plné vajglů, zadupaných žvýkaček, střepů, zbytků bezdomoveckých šavlí na rozích – BOSKY? Inu, to bych si nelajzla ani já.

,,No jo, jsem, zkouším takhle chodit. No však ty taky chodíváš bosky, jsi nedávno psala.“

,,Aha?“ bliklo mi hlavou ,,Takže občas čte moje stránky.“ Odpovídám: ,,To sice ano, je to fajn, ale ne v takovém strašném horku. Rozžhavený beton není na bosé chození moc příjemný, ten nedávám. To teda čučím, že jsi to zvládl až sem.“

Věděla jsem, že mi Chosé přivezl z cest nějakou drobnost, jako vždycky nosí. Tak jsem nechtěla být za losera a rovnou mu darovala menší lahvičku s mým domácím sirupem z bezinek. Který jsem dělala letos poprvé a který se mi povedl.

Chosé projevil radost a začal lovit svůj dárek. – Pak mi padl zrak na Chosého bagáž… Měl ooobrovitánský batoh nacpaný kdečím, ze kterého vytáhl malou z papíru skládanou krabičku a tam pár pěkných malých pokladů. Voňavé dřívko, pletený náhrdelníček a pár zajímavých bobulí. – Pěkný dárek.

Projevuji radost nad dárkem a ptám se zaraženě, co ten bágl, co s ním budeme dělat? ,,To se asi nebudeš tahat celý den s tím velkým batohem…?“ říkám udiveně nahlas. (V tu chvíli jsem nerozuměla, proč to nezamknul na nádraží do skříňky, když jel zdaleka a sem dojel vlakem…??)

,,Nooo, já bych ho potřeboval nejdřív tady někde zakopat.“ Odpověděl mi, trošku váhavě.

Trochu mě to vyvedlo z konceptu a první jsem si nebyla jistá, jestli správně rozumím tomu, co slyším. Váhavě stojím na zastávce a říkám : ,,Zakopat… Jako schovat…“ – ,,Ano.“ – ,,Hmmm.. No kde tady…“ Prakticky jsem nebyla připravena na takový požadavek a stalo se mi to poprvé. Moje zahloubání, kam schovat bágl, mi připadalo jako věčnost. Všechny teoretické plácky byly moc daleko.

,,No, tady bychom mohli jít, je tam malý umělý rybníček a v jeho okolí je spousta pásů zeleně, tam by se to dalo snad nějak schovat.“

,,Jak je to daleko?“

,,Asi 20 minut, podle toho jak rychle půjdeme.“

,,Uf…“ Zatvářil se, jakože to bude pěkná fuška a nahodil si bágl na záda.

,,To půjdeš s tím báglem až na místo bosky?“ Dělám si starosti.

Šel… Po cestě koukám okolo a dívám se, kde bychom se tak mohli toho báglu zbavit s předstihem. Když jsme míjeli krytý bázén, říkám ze srandy: ,,Běž si tam koupit lístek na vlez se skříňkou, zamkni tam ten bágl a půjdem ven.“ – Odpovědí mi nebylo nic, ani ušklíbnutí, natož pak zdvořilostní ,,Haha, ty máš ale blbé nápady.“ Jakoby mě nevnímal.

Zato za pár vteřin mi položil otázku: ,,A čím ty se teď živíš?“

Trochu mě to zarazilo. Jednak jsme se tři roky neviděli a tohle má být jedna z prvních vět kterou od něho slyším? To je to hlavní, co ho zajímá? Peníze? – Navíc před chvílí komentoval můj nedávný článek, tak to sakra má vědět.

Chvíli váhám a překvapeně na něj za pochodu koukám. Tak mi pomohl a ptal se dál: ,,No co ta firma? Tím se teď živíš?“

Usmívám se: ,,Ve firmě jsem nikdy nedělala. Tam občas s něčím pomůžu, mám z toho výhody a občas se tam s někým potkám. Jinak peníze z toho neplynou, jestli chceš vědět zrovna tohle.“

,,……. Tak takhle: Co je teda hlavní zdroj tvého příjmu? Čím se živíš?“

,,Přece prodejem svých knih. To je můj příjem.“

V této fázi rozhovoru, nakolik mi přišel v tu chvíli nepatřičný, jsem automaticky očekávala slušnostní frázi. Typu: ,,To je hezké / To jsem rád že se ti daří / Tak to ti přeju.“

Koukám na něj, postřehla jsem jen vteřinu jeho překvapeného výrazu, pak jen ticho, a šli jsme dál… A já si připadala, jakobych spadla z Venuše a uvažovala, proč se nezmohl ani na slušnostní frázi. Žeby to podcenil? Možná čekal, že píšu brak, který nikdo nečte a nekupuje, a když naopak řeknu, že prodávám svoje knihy, tak ho to TAK MOC překvapilo, že nevěděl co má říct? Tak to moje stránky pravděpodobně nečte VŮBEC. Četl možná jenom ten jeden jediný článek, jinak vůbec neví, co se se mnou za ty tři roky dělo? Ani orientačně to asi neví? Nebo stránky sice čte, ale má za to, že když otevřeně napíšu, že knihy jdou skvěle, nebo že ,,tahám balíky na poštu“, tak asi lžu a ve skutečnosti to tak není? … Nerozuměla jsem tomu. Přišlo mi trochu líto, že člověk, se kterým se od 14 ti znám a se kterým jsem kdysi před mnoha lety vedla skvělé rozhovory, není dnes schopen říct ani ,,To je hezké.“, když už neví, co dělám.

Nejsem namyšlený debil, abych automaticky čekala, že všichni lidé na celém světě čtou každý můj řádek a mají přehled o tom co dělám a že mi ty knížky jdou moc dobře. Ale automaticky očekávám frázi typu ,,To je fajn.“, kterou považuji za základní slušnost. Když mi někdo řekne, že se mu něco podařilo, nebo že ho živí nějaký kreativní projekt, ani nepřemýšlím nad tím, co mám říct. Pochválím ho upřímně a naprosto automaticky. Speciálně pokud je to kamarád, nebo se známe delší dobu. Jeho radost je přece moje radost. Ale dál…

Když přešla dlouhá trapná chvíle ticha, trošku jsme povídali. Zajímavé je, že ač řekl co řekl, vůbec mě to nezajímalo, byla to strašná nuda. Dokonce jsem se asi dvacetkrát přistihla, jak se silou vůle snažím soustředit na to, co mi ten člověk říká, abych nebyla úplně mimo lajnu. Jediné, co trošku zajímavé bylo, byla jeho práce s dětmi. Třičtvrtě roku v lesní mateřské školce, komunikace s malými dětmi. Ano, tohle trošku zajímavé bylo a je to jedna z mála věcí, kterou si z toho setkání pamatuji, že říkal. Ale tohle téma bylo hned vyčerpané, protože to bylo jen pár měsíců.

Po chvile se ptám: ,,Co přespání? Našel jsi nakonec něco?“ (V prvním mailu mě prosil, jestli bych mu nedomluvila spaní u nějakého svého kamaráda. Avšak ti lepší jsou na léto rozjetí po světě a ty ostatní jednak tak dobře neznám, zadruhé jeho jsem už tři roky neviděla a nacpat ho k někomu do baráku mi nepřišlo vhodné. Takže mu to neklaplo.)

,,No nenašel. Chtěl jsem využít projekt, (existuje takový projekt, do kterého se přihlásí lidé, co nabízí přespání zadarmo, prostě výměnné spaní) ale nikoho jsem nesehnal… Tak si říkám, že nakonec přespím tady někde v lese.“

Nastala chvilka ticha, kdy jsem si přerovnávala v hlavě pár otazníků, ve stylu ,,proč člověk přes třicet nemá na přespání v penzionu? Proč si ho nezařídil?“

Ale můj problém to není, on není malé děcko, ať si spí kde chce. Kousla jsem se do rtu a hodila to prozatím za hlavu. V tu chvíli mi ale došlo, že nakolik se vedle něj cítím divně, mám ho teď na krku až do večera, protože to tady vůbec nezná a asi těžko mu řeknu ,,zdar“ ve tři odpoledne. Co by tady dělal sám tak dlouho, když za mnou přijel z daleka? – Inu, já jsem opravdu až tak moc hodná. Původně jsem počítala s tím, že řekne, že mu v 6-7 jede nějaký vlak a nemá čas celý den (to tak vždycky bývá, když za mnou někdo jede) a že teda budeme spolu maximálně do pěti. Takhle to ale nešlo, a nepřišlo mi to z mé strany slušné. (Za pár hodin jsem však svého rozhodnutí litovala.. Ale k tomu se teprve dostanu.)

Našla jsem konečně pás zeleně, zarostlý vysokou trávou, opodál polňačka, skoro nikdo tam nechodil. Kousek odtud byla i lavička. Chvilku jsme poseděli, Chosé si potřeboval přestěhovat věci z báglu do menší tašky na rameno.

Sledovala jsem ho a u toho jsem přemýšlela: Bylo mi divně a uvažovala jsem nad tím, že já si dala práci s přípravou, dopředu jsme domluvili oběd a delší procházku po okolí a on je bosky a má giga bágl, co mohl zamknout na nádraží. Jakoby vůbec nepočítal s ničím, na čem jsme se dohodli… Četl ty maily vůbec?

Mezitím co si přendával věci, jsem pořád řešila, ať si vezme boty, ať se obuje. Protože bylo opravdu horko, beton rozpálený a už jak jsme šli na toto místo, šlo vidět, že chlapec celkem trpí.. I když chlapec.. Bude mu 34.

Mezi řečí jsem mu to asi 4-5x připomenula, protože jsem zase měla dopředu tušení, že s botama bude nějaký průšvih. Jinak bych na tom tak nerajtovala, není to děcko, ať si chodí jak chce. Ale zase řešit cizí problémy se mi taky nechtělo. Převlíkl si jinou košili. (Košile i kalhoty volný len, khaki odstín. Měl bílou, mohl si ji vzít místo hnědé, ale co už, přece mu nebudu radit, jak se má obléct, aby nevypadal hrozně. Možná to byl jeho záměr. Každopádně připadala jsem si se svým upraveným zevnějškem vedle něj poněkud nepatřičně…)

Zahrabal si bágl do vysoké trávy, místo jsem označila rostlinou rmene, abychom to snadněji našli a ještě když jsme vycházeli, ptám se znovu – a ano, už mi to bylo fakt trapné – jestli si vzal boty. Protože šel pořád bosky.

Ledabyle se plácl přes tvoji tašku: ,,Jo tady někde je mám.“

,,Ok.“

Řekli jsme si, že se půjdeme ještě kouknout k malému rybníčku opodál, pak se kus vrátíme, zajdeme na oběd, posedíme a pak vyrazíme do okolní přírody. – Jdeme k rybníčku přes posekanou pichlavou trávu. Au au… bosky vydržel.

U rybníčku byly lavičky, navrhuji na chvilku sednout, nebo se projít okolo. Moc nadšeně nevypadal a chtěl si sednout někam do stínu, že na sluníčku moc být nemusí… To mě překvapilo. Tento člověk sjezdil svět, byl na Machu Picchu, slezl údajně kdejaký terén a nesnese trochu českého horka?

Ale dobře, on dojel za mnou, udělám mu pomyšleníčko. ,,Támhle je postavené posezení ze dřeva i se stříškou.“ (Chtěla jsem k rybníčku u keříku, sluníčko mi nevadí, alespoň chytnu trošku barvičku, ale dobře no…)

Nic nenamítal, zamířili jsme tedy k posezení.

Najednou koukám, že něco našel na zemi!

Zvedá velkou tlustou prázdnou igelitku, co se tam válela. Měla jsem za to, že asi sbírá bordel po zemi, že ho pak vyhodí. I se tak prvně tvářil… Divné mi to nepřijde, občas taky zvednu nějaký bordel a hodím ho někomu do popelnice, taky mám ráda venku pořádek.

Ale jakmile tu tašku zvednul, tak si to rozmyslel: ,,Hele ta igelitka je úplně nová, nepoužitá a celkem čistá… To je škoda vyhazovat, tu si nechám, ta je praktická, dám si do ní věci.“

Nějak jsem se nezmohla na slovo, ani gesto, ani obličej… Tak jsem dělala, že nic nevidím a neslyším.

Došli jsme k posezení, on si vytahal pár věcí ze své tašky, nastrkal je do igelitky a tu si nacpal zpátky do tašky… Snažila jsem se dělat, že to vůbec nevidím a že mi to nepřipadá divné. Znovu si opakuji: ,,Klid, nebuď za cimprlínu, no tak zvedl igelitku ze země, ježiši to je toho, jsou i horší věci.“ Stejně mi ale lítaly hlavou vzpomínky na bezdomovce, co takhle nosí své živobytíčko v igelitkách a nemohla jsem si pomoci, nějak se mi Chosé s těmito lidmi spojil a už jsem s ním nechtěla mít nic moc společného. ,,Tak snad ten den rychle uteče,“ doufala jsem potichu.

Navazujeme hovor o minulosti. Z něj vypadlo pár bolestných okamžiků z jeho dětství.

,,To jsem nevěděla, to jsi mi nikdy předtím neřekl.“

,,Skutečně?“ odpovídá Chosé a chtěl ještě něco říci, když tu najednou: ,,Fuuuj!“

Měl na noze něco velkého a bílého, vypadalo to jako obří čerstvé holubí hov., které bylo na spodní části podpěry dřevěného posezení. Chosé si asi chtěl opřít nohu víc nahoře a přitom se nepodíval, kam tu nohu dává.

Vrhl na mě ošklivý a vyčítavý pohled stylu ,,Podívej se, kam jsi mě to zatáhla!“

A tak vysvětluji: ,,Jéjej, to jsi pořád bosky? No jo, s tím musíš počítat, že když jdeme na posezení, kde bývá hodně lidí, že je tady bordel, vajgly a tohle.. no nevim co to je… Žvýkačka?“ (nechtěla jsem říkat hned že má na noze hovno, chtěla jsem být za dámu)… ,,Tak už se teda obuj.“

,,To není žvýkačka,“ povídá znechucený Chosé a snaží se nohu nějak očistit.

Dávat si pozor, kam strkám nohy, je podle mě první pravidlo chození naboso, ale dobře, byla jsem ticho. Už tak byla ta situace trapná dostatečně a být za furii, co pořád buzeruje, to není můj styl.

Po chvíli jsme se zvedli a usoudili, že je čas oběda. Vrátili jsme se zpět na místo, kde jsme se původně potkali a zamířili do nedaleké restaurace. Schválně jsem to měla dopředu namyšlené, protože jsem věděla, že se tam dá najíst levně i draze a že je to slušný podnik, kde mi obsluha nikdy neudělala žádný problém, tak jsem se nebála ho tam vzít.

Když jsme se blížili k podniku, Chosé najednou ožil: ,,Já už vím kde jsme! My jsme tady už jednou byli!“

,,Skutečně?“ Divím se. ,,To si vůbec nepamatuju, že bych tě sem někdy dřív vzala…“ Lovím v paměti, mezitím co Chosé pokračuje: ,,No ano a byli jsme pak na tataráku…“

To už mi došlo: ,,Ehm.. Na tataráku jsme jednou skutečně byli, ale to je úplně na druhé straně města. Tady ne.“

,,Skutečně?“ Chosé byl trošku dezorientovaný.

,,Opravdu.“ Ujišťuji ho a s úsměvem dodávám ,,ale jinak máš skvělý orientační smysl.“ Usmívám se na něho, čekám že se tomu zasměje… Každý se vždycky zasmál. I já se zasměju, když jsem dezorientovaná a nevím kde jsem… Ale on se místo toho urazil. ,,Tý.. no, už to z tebe leze, klasika…“ nakonec si to v hlavě nějak vyřešil, jakože já jsem podšívka a on si to nesmí ode mě tak brát. Takže se za chvilku uklidnil a zase bylo nějakou dobu trapné ticho…

V tu chvíli mi s konečnou platností došlo, že s tímto člověkem se nezasměju a už vůbec ne tím, že si do něho trošku rýpnu a budu čekat, že se tomu zasmějeme. Že je to prostě suchar, co se bere moc vážně… Ale hlavně že sjezdil celý svět, tady nepozná ani zhruba kde je. Navíc mě to překvapuje, protože když já jedu na neznámé místo, tak se vždy předem podívám na mapu a když si nejsem naprosto jistá, tak si ji natisknu a namaluju si body a cestičky, kudy půjdu a jak. Prostě si to v hlavě připravím. Takže i když jsem na místě které vůbec neznám, mám u sebe mapku, vidím pár ulic v okolí a vím prostě zhruba kde jsem. Jezdit někam bez přípravy je cesta do pekla… Se svými tištěnými mapkami jsem se nikdy neztratila, vždy jsem našla kýžený cíl.

A to mě upřímně dokáže štvát, když chlap nemá smysl pro humor a ničemu se nezasměje. U ženy se to dá, ženy občas bývají sucharky a jak stárnou, tak se jim ten úsměv nějak vytrácí, ale většina mužů se umí zasmát i v době, kdy už ženy smích přešel. Ale u chlapa to nějak nečekám a nejsem na to připravená, že bude zaprdnutý.

Znám jednoho, co je hodně sám, hodně tichý, má hodně problémů a bojí se lidí. Ale je slušný, hodný, přesto vyhledává společnost a když někdo něco plácne, zasměje se s námi. Sice trochu opatrně a stydlivě, ale zasměje se. – Takže to vždycky jde, když se chce. Na okolnostech nezáleží.

V tomto jsem zase tak trochu jako chlap: Chci se s tím druhým člověkem alespoň sem tam zasmát.

Pokračování příště

Kam dál:

• Otevřít rubriku ,,Ženy a Muži“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

• Používáte VIMEO.COM? Účet Alue na Vimeo najdete ZDE