Aluška.org: Věděním ke svobodě

Snažím se neustále vzdělávat dál. Takže se stalo, že jsem během úvodního kurzu KBT uslyšela myšlenku, která mi od té doby rezonuje hlavou. Zní takto: „Nikdo není nenapravitelně a trvale rozbitý. Lidé používají při řešení svých potíží nefunkční strategie, ale nejsou vadní.“

Jako první mě ta myšlenka nadchla. Říká totiž, že se vším jde pracovat. Všechno jde posunout a vyrovnávat, pokud se zvolí správná cesta a pokud člověk chce. Také snímá vinu z raněného člověka, nebo toho kdo přešlapuje na místě a neví, nebo nedokáže hned řešit svůj problém. Ať už je to nefunkční vztah, paralyzující strach, přesvědčení o sobě, strach změnit práci…. Tohle je krásné a je to posilující.
Zároveň si ale pokládám otázku, jestli ta věta není trochu děravá a jestli obstojí v surové realitě, která je optimální málokdy, nebo spíš vůbec. Souhlasím s tím vůbec? Zní to hezky, ale… skutečně je to tak?

Když se totiž řekne věta „nikdo není nenapravitelně rozbitý“, vyvolává to ve mně naději a zároveň pochybnost. Ne proto, že bych chtěla lidi nálepkovat nebo odsuzovat, ale proto, že mi okamžitě naskakují případy extrémů. Těžké poruchy osobnosti, sadismus, lidé, kteří páchají skutečné a vědomé zlo.

Viděla jsem zlo zblízka a odmítám ho romantizovat

Já jsem se s takovými lidmi setkala. Není to teorie. Prostě si tu větu zkouším dát do kontextu s některými jedinci, kteří mi v minulosti ublížili a kteří mě obtěžovali. Dá se tohle říct například o sociopatovi, který ztratil kontakt s realitou? Který je schopen obtěžovat cizího člověka dlouhých 7 let svými psychotickými výlevy a cokoli se jeho oběti stane nebo co oběť napíše, vnímá jako signál k další agresi? Vždyť je to blázen… i na toho taková poučka platí? To snad ne.
Chcete snad vysvětlovat bláznovi co je to „mapa vědomí“ a „jak měnit strategie“? Pro blázna jsou blázni všichni ostatní, on přece problém nemá a on není ten špatnej. Pro paranoidního jedince je zase hrozbou a nepřítelem každý, kdo se mu paradoxně snaží z té paranoi pomoct ven, nebo se mu snaží vysvětlit jeho blud.

Dá se tahle věta aplikovat na člověka, který je posedlý kontrolou, mocí, vyvoláváním dramat a děšením svého okolí, protože miluje moc, nadvládu a cítí se dobře když může ubližovat?
A zaslouží si takovou větu někdo, kdo je schopný přijít k naprosto cizí ženě do jejího domu a napadnout ji?
Platí tahle věta i o člověku, který naprosto postrádá empatii, soucit, nemá svědomí a přátelství pouze předstírá, aby mohl čerpat výhody a peníze?
Když slyším podobné sluníčkové věty, ozývá se ve mně skeptik, který prostě zažil to co zažil a který tohle omlouvat nechce, protože ví, jak moc je to zhoubné a hrozné.

Kde přesně leží hranice mezi porozuměním a nebezpečným zjednodušením?

Ano, je pravda, že většina lidského chování má svůj původ v raných zkušenostech. Trauma, deprivace, narušená vazba, absence bezpečí a empatie . To všechno formuje osobnost a způsob, jakým se člověk vztahuje k sobě i ke světu. V takové situaci dává smysl říct, že se nikdo nerodí jako „monstrum“ a že i velmi destruktivní chování má své kořeny. To je ale vysvětlení, nikoli omluva.

Porozumění původu lidského chování totiž neznamená zrušení odpovědnosti za činy. Uznat, že trauma může vést k narušené osobnosti, neznamená tvrdit, že každý člověk je schopen nebo ochoten změny.
Změna není automatický proces, který se spustí tím, že někdo „pochopí své dětství“. Vyžaduje schopnost sebereflexe, ochotu nést odpovědnost a alespoň minimální míru empatie k druhým. A právě tyto schopnosti u některých lidí zásadně chybí.

Proto pro mě věta „nikdo není nenapravitelně rozbitý“ nemůže platit plošně a bez kontextu na každého, vždycky. Pokud by znamenala, že veškeré zlo je jen důsledkem traumatu a tedy v jistém smyslu omluvitelné, stala by se nebezpečnou. Mohla by zlehčovat utrpení obětí a rozmazávat hranice mezi pochopením a obhajobou. A to už je prostor, kam jít nechci.

Zároveň ale nechci sklouznout k opačnému extrému. K představě, že lidé s hlubokým zraněním jsou „rozbití“ v ontologickém smyslu. Že by byli v samotné své podstatě vadní, bez hodnoty, bez kořenů, bez identity, bez lidské důstojnosti. Takový pohled je strašně zjednodušující a ve výsledku nelidský. Člověk může být hluboce traumatizovaný, a přesto nést plnou odpovědnost za své činy. Tyto dvě věci se navzájem nevylučují.

Možná je proto přesnější říct, že nikdo není rozbitý jako člověk, ale ne každý je schopen změny.
Ne každý chce pracovat se svými vzorci. Ne každý je bezpečný pro druhé lidi. A ne každý je vhodný pro terapeutickou nebo léčitelskou práci. Mě třeba hodně překvapilo vyjádření psychoterapeutky, že terapie není cesta pro každého a že je to proces na celé roky… wow. Skutečně?
Znamená to, že existují klienti, na které ani profesionální postupy nemají odpověď a nedokážou jim ukázat cestu. To je moc smutné, ale je to zřejmě realita.

Nejsi rozbitej, ALE…

V tomto kontextu pro mě myšlenka „nikdo není nenapravitelně rozbitý“ dává smysl především u lidí, kteří trpí svými vzorci, uvědomují si je a hledají cestu ven. U těch, kteří si nesou důsledky svého traumatického dětství v těle, ve vztazích, v chápání světa, sebe sama a v prožívání – a chtějí s tím něco dělat. Tam je naděje nejen oprávněná, ale skutečná.

Možná tedy nejde o to, jestli s touto větou souhlasím nebo nesouhlasím absolutně. Možná je důležité říct, že souhlasím v určitém kontextu, u určitých lidí a za určitých okolností. A že právě schopnost tyto kontexty rozlišovat je to, co odděluje terapeutické porozumění od nebezpečné naivity.

A tak pojďme dál, pojďme si tu myšlenku přiblížit víc: Spousta lidí dnes žije s pocitem, že jsou „poškození“. Že je jejich dětství, vztahy nebo životní zkušenosti zlomily natolik, že už se s tím nedá nic dělat. Že jsou příliš komplikovaní, příliš citliví, příliš úzkostní, příliš špatně ve všem.

To ale není pravda (za předpokladu že je to ta vymezená skupina osob která na sobě chce pracovat). Nikdo není nevyléčitelně zničený svými dětskými nebo vývojovými traumaty.

Nejsme rozbití, jen používáme strategie, které kdysi dávaly smysl

To, co dnes vnímáme jako „problém“, „symptom“ nebo „poruchu“, jsou velmi často staré strategie přežití, které vznikly v době, kdy jsme neměli jinou možnost jak řešit ohrožující situaci. Dítě si vždy najde způsob, jak přežít v prostředí, do kterého se narodí.

Naučí se potlačovat svoje emoce, aby nebylo odmítnuto. Přestane cítit svoje tělo, aby ho to nebolelo. Převezme odpovědnost, která ale nikdy nebyla jeho, byla dospělých. Přizpůsobí se, zmenší se, ztuhne. Tyto strategie nejsou chyba. Jsou důkazem inteligence nervového systému a obrovské vnitřní síly.

Problém nastává ve chvíli, kdy je používáme dál i v situacích, kdy už nám neslouží. V době, kdy jsme dospělí a je čas postavit se za sebe, dospět, vyrůst, dupnout si a udělat si to po svém.

To, co si myslíme o sobě a o světě, není objektivní realita

Každý z nás si během života vytváří myšlenkovou mapu světa. Ta mapa říká: Kdo jsem já, jací jsou druzí lidé, co je bezpečné a co není, co si mohu dovolit cítit a co si „zasloužím“.

Tato mapa ale nevzniká z pravdy, vzniká ze zažitých zkušeností. Z opakovaných situací, emocí, vztahů a ze zranění. Takže pokud někdo vyrůstal v chaosu, jeho mapa říká: svět je nebezpečný.
Pokud byl ten člověk odmítán, jeho mapa říká: se mnou je něco špatně.
Pokud byl přetěžován, mapa říká: musím se snažit, abych měl nějakou hodnotu.

To všechno jsou mapy, ale ne realita. Jsou to naše přesvědčení, která za realitu většinou považujeme. Dokud nedojdeme do bodu sebepoznání a osobnostního rozvoje, kdy uvidíme pravdu. Dobrá zpráva je, že s mapou se dá cíleně pracovat a je možné ji opravit tak, aby byla funkční a přestala být děsivá.

Trauma není něco, co by člověka jednou provždy definovalo. Je to nedokončená reakce těla a nervového systému na situaci, kterou nebylo možné tehdy zvládnout. Proto se trauma neřeší „pochopením hlavou“. Řeší se tím, že tělo postupně dostane zkušenost, že už je bezpečno, že má volbu, že může reagovat jinak než dřív. Nejde o to stát se někým jiným. Jde o to přestat být uvězněný v minulých reakcích.

Uzdravení neznamená nikdy necítit bolest, být pořád dobře naladěn, nebo zapomenout, co se stalo.
Znamená to mít k sobě vztah, rozumět svým reakcím, mít možnost volby a nebýt otrokem starých návyků a destruktivních přesvědčení.

Člověk, který se uzdravuje, se nestává „dokonalým“. Stává se víc sám sebou. Objevuje sám sebe a získává odvahu to projevit.

Závěr

Pokud i ty máš pocit, že jsi příliš rozbitý, že už je pozdě, že „u tebe už to jinak nejde“, odnes si prosím z tohoto článku hlavně tohle: Ten pocit nevznikl z pravdy, ale z traumatické minulosti. To, co tehdy vzniklo ze zkušenosti, může být novou zkušeností přepsáno. Nejsi problém, který je potřeba opravit. Jsi člověk, který si zaslouží porozumění, bezpečí a prostor ke změně. A na to nikdy není pozdě, pokud chceš a pokud o to stojíš.