Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nový život – 2. díl série o cestě k mateřství
Začátek mé cesty nebyl růžový

Průběh mých pokusů o mateřství jsem si dokumentovala v mnoha formách. Například appkou Těhotenství+, která byla jako jediná bezplatná a má super animaci plodu. Neustále jsem si plnila deníček zápisky kdy se co dělo, zapisovala důležité datumy, archivovala jsem si testy co vyšly slabě pozitivně…  Ale to mi samozřejmě nestačilo že jo. Proč si o tom rovnou nerozepsat blog, když je o čem psát?

Otevřený blog je úplně jiný prostor. Těhuappky a interní deníky umí snést všechny syrové zápisy, slouží i jako mapa. Ale v blogu si můžu vyprávět svůj příběh a sdílet zkušenosti. Budu se samozřejmě snažit ušetřit čtenáře přílišně barvitých popisů o svých tělesných procesech, abych nebyla zbytečně nechutná, nebo až moc děsivá. Ale asi to bude místy poněkud složité, jelikož těhotenství je velmi fyzické a taky neobvykle intenzivní.

Intenzita, s jakou jsem prožívala nevydařené pokusy i první trimestr, mě vyloženě šokovala. Vždycky jsem brala těhotenství jako normální přirozený fyziologický proces, ale ty dardy, které jsem po cestě schytala, mi ukázaly, že je to pohled poněkud černobílý… vraťme se trošku na začátek, aby moje vyprávění mělo nějakou dějovou linku a nebyl to jenom chaotický popis bolístek a těšeníčka.

Moje osudová láska

To, že je můj muž moje životní láska a že s ním chci žít až do smrti, mi došlo na druhém rande. Tehdy jsme spolu šli podél potoka a já jsem najednou uviděla jasné bílé světlo. Otevřelo se nám nad hlavou a uslyšela jsem klidný mužský hlas. Řekl mi: „S tímto člověkem jsi v bezpečí… Jsi v dobrých rukách.“
Poté se světlo zavřelo.
Dělala jsem, že se nic nestalo, ale uvnitř jsem byla úplně: TÝJO.
Nikdy v životě se mi taková věc nestala.

O chvilku později jsme si vedle sebe sedli, povídali si a mně došlo, že ho moc miluju. Jak je to příjemný člověk a že s ním chci být už pořád. Nechci se s ním už nikdy rozloučit. A od té doby jsem byla jeho. Později jsem si taky vzpomněla, že jsem ve dvanácti letech předpověděla, jak se bude jmenovat můj muž, na kterého čekám… došlo mi, že se fakt tak jmenuje. To byl další velký aha moment.

Když jsme se potkali úplně poprvé, měla jsem silný pocit, že ho nemám nechat odejít, že se s ním nemám loučit. Jakoby vedle mě stál někdo neviditelný a šeptal mi to do ucha. „Nenechávej ho odcházet. Buď s ním, drž se ho.“

Vyměnili jsme si telefonní čísla a když odcházel, chtěla jsem odejít spolu s ním… „Sbal si mě do batůžku a jedem, je mi jedno kam.“

Tehdy mě to moc překvapilo, protože takové pocity nemívám. Vlastně jsem je neměla nikdy s nikým. Jenom s ním.

Ta vize mi později hodně věcí ulehčila, hlavně když jsem se potřebovala rychle rozhodnout o rozhodující skutečnosti, nebo se ujistit, že jdu správně. Jsem obrovsky vděčná, že jsem ji měla a čerpám z ní doteď. Zpětně si říkám ano, ta vize byla přesná. Je to pravda.

Co když to nepůjde

Čekání na miminko vlastně nebylo složité. Bylo ale zakaleno strachem. Moje gynekoložka mi, v mých 32 letech, řekla, že už mi není 20 a že s tím co mám za sebou, je možné, že to nebude snadné a že se tomu „možná bude muset pomoct“. Z ordinace mě propustila se slovy „šup šup!“
(Nebudu veřejně popisovat co se mi všechno v životě stalo, až tak sdílná nejsem a nechci zbytečně šířit depresi)

Ta zpráva mě hrozně bolela. Předtím jsem prožila několik let v zoufalství a strachu, že umřu a že se nikdy nedožiju toho, aby se skutečně realizovaly a naplnily moje sny. Že se na svoje miminko nikdy nepodívám, protože se toho už nedožiju…. Jenomže pak přišlo moje léčitelství, do hry vstoupil Nebeský Otec a všechno změnil.

Uzdravila jsem se těmi schopnostmi. Vyřešila jsem problémy, setřásla jsem zlé lidi a moje duše se zhojila v náručí mé lásky. Dostala jsem nový život.

V náručí své životní lásky jsem se postupně vzpamatovala ze všeho zlého. Cítila jsem bezpečí a domov. Skutečně to bylo tak, jak Otec řekl. Poprvé v životě v dobrých rukách. Mezi svými. Konečně doma…

Poprvé v životě jsem instinktivně cítila, že tady je moje místo a že tady patřím. Tady jsem potřebná a důležitá. Nikdy jsem se takhle necítila. Jenom s ním, tady a teď.

Dobré rady nad zlato… a nebo spíš VŮBEC

Když jsem se dříve svěřila se svým strachem (ještě než to pořešilo moje léčitelství a než jsem se vůbec začala o něco snažit), vyslechla jsem si velmi „citlivé rady“. Například že jsem měla mít už dávno zamražená vajíčka a že kdyby to nešlo, tak podstoupit IVF. Nebo že můžu hlídat cizí, nebo adoptovat… Všichni se mnou byli docela rychle hotoví.

Hele, fakt není dobré říkat někomu, kdo se potýká s problémy a má strach že skončí bezdětný (nebo na to umře), že „může hlídat ty vaše“, nebo že „si má nechat odebrat vajíčka“. Ale to chce trochu jiný level emoční inteligence a empatie, které ne každý člověk má.

Nejvíc mě asi šokovalo to prohlášení, že můžu někomu hlídat. Místo vyslechnutí a empatie přišel oportunismus. Aneb jak využít případné neštěstí druhého ve svůj prospěch a ještě to zabalit jako „řešení“.
Tohle je upřímně poslední věc na světě, kterou by se mi chtělo dělat, protože by to bylo jako vrážet si do očí hřebíky a neustále mít před očima jak to jiní mají super… Na rozdíl ode mě žejo.

Mechaničnost a necitlivost, s jakou mnozí lidé přistupují k tomuto extrémě citlivému tématu, mě nesmírně šokovala. „Bojíš se, že ti to nepůjde? Woe notak adoptuj, solved!“

No a co se týče těch „pomocných metod“ … Nejsem proti nim, ale zjistila jsem si zhruba co to obnáší a tak mě to rozhodilo, že jsem měla rychle jasno. Pro mě by to varianta nebyla.

IVF totiž není o tom že si někde lehneš, oni ti do dělohy dají malé embryjko a jsi maminka. To by bylo skvělé, ale bohužel… Předchází tomu hormonální stimulace, odběr vajíček, musí se to načasovat… navíc to není záruka ničeho. Nemusí se to podařit a když vyčerpáš pokusy na pojišťovnu, platíš ze svého. Jenom ze čtení článků se mi dělalo zle. Při zhlédnutí ilustračního videa, jsem chytla paniku. Bylo mi jasné, že moje tělo tohle nechce, že se toho akutně bojí, jenom když to vidí.

Z této etapy strachu a ponižování jsem si odnesla cennou zkušenost. Poučila mě o tom, jak bolestivé toto téma může být a jak opatrně se s tím musí zacházet. A taky mi to ukázalo, kdo je kámoš a kdo je pako.

Dívám se proto jinak i na ženy, které přicházejí na mé terapie a vypráví mi o svých pokusech o mateřství. Ačkoli se snaží být stručné a věcné, slyším a cítím jejich bolest.
Zároveň mě ale o to víc těší, když mi po několika terapiích a o několik měsíců později hlásí, že úspěšně počaly.

Kdybych neměla tuto zkušenost, neuvědomovala bych si, jak obrovsky je to důležité. Jaká je to úleva. Takže děkuji i za ty kopance. Díky nim vím, že já takto nikdy kopat do druhé ženy nebudu. A rozhodně vím, co nebudu říkat. Protože jsem tam byla a sáhla jsem si na to.

Pokračovat na další díl: Moje zkušenost s potratem (Nový život 3)
Vrátit se zpět na první díl