Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dnes to bude o jednom prapodivném dni a ještě prapodivnějším setkání s mimozemšťanem
Byli jsme s manželem na cestách, měli jsme za sebou velmi náročná jednání a rozhodli jsme se, že si odpočineme na chvilku v jedné kavárně. První error nastal už za jízdy na místo, kdy jsme mluvili o našem projektu, jak to všechno uděláme a kdy. Já jsem měla starosti, manžel mi na to řekl: „Prosímtě, tohle takové firmy dělají pořád, to je pro ně jenom takový… pipifax.“
Zakabonila jsem se, protože manžel nikdy takové slovo nepoužívá. V životě jsem ho neslyšela toto vyslovit. „Proč říkáš to … hnusný slovo?“
„Jaké slovo?“ Nechápal.

„No to.. to slovo na konci věty.“ Nechtěla jsem to slovo opakovat, měla jsem u toho pocit, jako kdyby se ve světě Harryho Pottera někdo měl odvážit vyslovit nahlas jméno pána zla.
„No to jméno… satanovo jméno, jak se jím sám představuje. Neříkej už to hnusný slovo.“
„Já jsem říkal, že je to V Pořádku.“
„Ne, neřekl jsi v pořádku. Řekl jsi pipifax a to slovo vůbec do té věty ani nezapadá. Nedává to dohromady smysl.“
„Nic takového jsem určitě neřekl.“
„Slyšela jsem tě naprosto zřetelně a hlasitě. Nikdy toto slovo nepoužíváš.“
„To jsi musela slyšet jinou dimenzi, já jsem řekl, že je to v pořádku, žádné pipifax.“
„Byl to tvůj hlas.“

Nechápavě jsme na sebe zírali. Zrovna v té době jsem průběžně prováděla experiment s magnetem, který by měl posílit funkci šišinky, tak jsme to už nechali být, ale od té chvíle začal být celý den ještě divnější, než předtím.

Dojeli jsme na místo, zaparkovali, vylezli jsme z auta, manžel šel koupit lístek. Stojím tam, koukám okolo sebe a najednou vidím, jak se z nebe ze všech stran snáší popel. Vzpomněla jsem si u toho na horor Silent Hill, co jsem viděla před spoustou let. Popel byl všude a byly to veliké kousky, jako když hoří papír. Posypaná zem, auta, bylo to úplně všude a lítalo to po celém velkém náměstí i v uličkách… koukala jsem okolo sebe a i když bylo náměstí plné lidí, nikdo se okolo sebe nedíval, nikdo ze sebe popel nesmetal a nikdo ani nečichal, přestože bylo město zahaleno do mírného oparu, který smrděl kouřem.
Začala jsem hledat, kde hoří, odkud na nás ten bordel lítá. Vítr téměř nebyl, odnikud se nevalil dým.
Manžel se navíc podezřele dlouho nevracel, tak jsem ho šla hledat. Stál u automatu, který odmítal spolupracovat a za ním postával trpělivě nějaký modrooký pán. Pořešili jsme automat, který zlobil, pán nám řekl, že je to zpomalené, že lístek vytiskne až když u něj po zaplacení vystojíte důlek a že už z toho taky nedávno maturoval.
Zeptala jsem se ho, jestli si všiml, jak tady všude padá popel a jestli taky cítí kouř. Až když mu manžel řekl, že to má ve vlasech, si to uvědomil, začal to ze sebe smetat a rozhlížet se. Chvíli jsme tam stáli a zase jsme koukali, odkud to jde. Žádný dým nikde… záhada.

Šli jsme přes náměstí, prohlížela jsem si lidi, jak se chovají, jestli si toho všímají. Okolo jich byla spousta, všichni posypaní popelem a všichni vypadali, jakože to vůbec nevnímají. Ani nos si nezakrývali. Mě z toho začala bolet hlava, ale už jsme byli u kavárny, tak jsme tam zalezli a doufali, že až vylezeme, tak ten divný mrak už snad bude pryč.

Vejdeme tam, jdeme k baru, za našimi zády tři mladí ukrajinci, asi 30 let. Seděli u piva. Moc jsem si je neprohlížela, ale manžel ano. Po chvilce do mě šťouchl a pošeptal mi, že jsou za námi správci osudu… a fakt. Všichni tři kluci měli na stole položený černý klobouk, ale všechny jejich klobouky byly úplně stejné, stejný model, stejný proužek, jakoby měli předepsanou uniformu. Jinak byli v civilu. Byly to stejné klobouky, které nosí správci ve stejnojmenném filmu Správci osudu. (kdo neviděl, doporučuji podívat se, je to síla)

Najednou od vchodu došel nějaký člověk, přišel k baru, kde byly celkem jen tři židličky. Na té třetí jsme měli kabáty. Místo pozdravu se mě podrážděně zeptal: „Tady někdo sedí?“
„Kabáty, proč?“ Zkusila jsem být trochu vtipná. Jelikož pán neodpověděl a stál dál na místě, zeptala jsem se, jestli je máme dát pryč.
Na to mi podrážděně odpověděl: „Já tady sedím vždycky!“
Beze slova jsem sklidila naše kabáty, aby si vedle mě mohl sednout, řekla jsem mu v klidu „vyřešeno“ a už jsem se na něho nepodívala. Něco mi říkalo, ať už se jeho směrem vůbec nedívám.

Ten člověk mě osobně nijak nezajímal, ale šla od něho zleva nepříjemná energie, takže jsem rychle vysrkla hrnek a chtěla jsem se co nejdřív vypakovat pryč.
Podle způsobu, jak komunikoval, jsem si to přeložila tak, že má možná lehký autismus, protože toto jednání dobře znám. Můj kamarád měl mladšího brášku (dneska už je to dospělý muž, žádný malý klučík), který měl aspergerův syndrom a velice ho vyvádělo z míry, když nemohl dělat věci tak, jak byl zvyklý. Měl zaběhlé rituály a všichni jsme se mu museli podřídit. Za určitých situací muselo všechno být určitým způsobem, jinak se seknul a vzteknul. V kuchyni měl židli, na kterou si nikdo nesměl sednout, ani návštěva, bylo to prostě jeho místo. Jinak to byl moc chytrý a hodný kluk, akorát jste museli vědět, na co si máte dávat pozor a brát na něj ohledy. Mimochodem jeho rodina postupnou diagnostikou došla ke zjištění, že to je zátěž po očkování. Nebyla to psychická choroba.
Aspergerův syndrom se projevuje i tak, že tito lidé nechápou obvyklé zdvořilé jednání, působí často neotesaně, nevychovaně a nejde s tím nic moc dělat, musíte se s tím prostě smířit a nebýt vztahovační, nebrat si to osobně. Ani když na vás v tramvaji nesouhlasně pomlaskávají babky, že máte nevychované děcko. Trestáním ničeho nedocílíte.

Se závěrem, že vedle mě zřejmě sedí autista, jelikož mi za těch pár vteřin přesně předvedl hlavní symptomy, jsem si pána přestala všímat, jenom jsem na chvilku zaslechla útržek rozhovoru, když k němu došel někdo druhý a začali se bavit o penězích. Někde sázeli a řešili kde vsadí příště a kolik jim to asi hodí. Pak tam seděl sám a potichu pil víno. Docela rychle, za asi 10 minut už měl druhou dvoudecovku.

Soustředila jsem se na manžela, ale ten neustále odbíhal očima za domnělým „autistou“. Chvílema na něj úkosem vrhal znepokojený pohled a občas vykulil oči.
Já jsem zase kulila očima na něj, aby na „autistu“ přestal zírat a nevšímal si ho. Nechtěla jsem, aby si s náma nakonec ještě nezačal povídat.

Měla jsem na sobě nejsilnější kartičku tm, tak jsem si říkala, že i kdyby na sobě ten nepříjemný člověk cokoli měl, když vědomě nebudu navazovat kontakt, tak to na mě nevleze. A nebude mi z něho pak večer blbě. Hlavně se tam nedívat, nepovídat si s ním a co nejdřív odejít. A to samé správci osudu. Mám na sobě přece kartu, ta mě před nimi taky chrání, co by se mohlo stát… a ještě jsem nosila druhou rezervní v kabelce pro všechny případy. Byla jsem prostě v klidu a snažila se to ignorovat.

Když jsme byli na odchodu, manželovi to nedalo a otočil se na správce osudu, kteří za námi pili pivo a povídali si v ukrajinštině.
„Máte moc pěkný klobouk, mohu si ho vyfotit?“
Mladý pán na nás chvilku koukal, šlo vidět že si v hlavě překládá jazyk a když manžel vytáhl foťák, pochopil, mírně se usmál a řekl zdvořile „jo.“
Manžel cvaknul klobouk na stole a zeptal se, kde ho pán koupil. Tomu už ale cizinec nerozuměl, takže se na nás jen zdvořile usmíval. Šlo vidět, že je trochu překvapený, ale bral nás s nadhledem.

Vyšli jsme ven, tam pořád padal popel úplně stejně. Sedli jsme do auta a manžel začal mluvit o tom chlápkovi, co seděl vedle mě. Že z něho šla hrozná energie, tak ho trochu pozoroval a pak zřetelně viděl, jak se mu několikrát nafoukl krk, jakoby to byla žába… proto tak divně koukal. A proto jsem já cítila, že se tam nemám vůbec dívat. Asi bych utekla, kdybych to na místě viděla. S takovými věcmi nechci nic mít.

Zrovna v ten samý den mi měl na webu vyjít překlad na toto téma. O plazích lidech, kterým se nafukují krky. Nikdy dřív jsem toto téma nezpracovávala a zrovna jakoby „náhodou“ se jeden takový přijde ukázat u kafe. Jakoby to nějak cítili, nebo věděli, kdo o nich mluví, nebo píše.
„O tomto jsem zrovna dělala překlad. Dokonce tam psali, že tihle s nafukujícím se krkem možná ani nejsou praví reptiliáni, v Bibli je totiž verš, podle kterého jde o posedlé satanem.“
Manžel se zděsil… když jsme se vrátili, překvapeně jsem zjistila, že mi admin vyhodil chybu a naplánovaný článek o nafukujících se reptiliánech ani nezveřejnil. Tady ho jinak máte, kdo ho ještě nečetl: Krk generálního ředitele společnosti Pfizer se nadouvá jako žabí. Co to má znamenat?

V poslední době je to jeden error za druhým. Stačí vystrčit nos ze dveří a divné zážitky se jenom sypou. Stačí koukat s očima otevřenýma.

….. ale to byla asi všechno jenom náhoda.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2023