Aluška.org: Věděním ke svobodě

Klíčový byl pro mě rok 2024.

… buď, anebo se naše společnost postupně posouvá a mění, tak jako to dělala vždycky.

Je volba každého z nás, jak si chce užít svůj život. Jestli ho prožije plodně, nebo v úzkosti a s paranoiou.

V textu nikde netvrdím, že společenský systém neexistuje ani že nemá smysl jej studovat nebo se občansky angažovat. Kritizuji psychologický únik do konspiračních narativů, které nahrazují reálné řešení vlastního života a práce v realitě. To jsou dvě různé věci.

Článek se nezabývá pravdivostí jednotlivých politických či náboženských tvrzení, ale psychologickými mechanismy, které vedou lidi k úniku do velkých příběhů místo práce s vlastní realitou. Některé věci je dobré držet odděleně, jinak se z reality stává dojem.

Deep state není konkrétní, právně definovaný subjekt, ale vágní politický pojem, který se používá velmi různě – od označení státní byrokracie až po domnělé tajné elity. To, že ho někdo politicky pojmenuje, z něj samo o sobě nedělá doložitelný fakt ve smyslu prokazatelné struktury, odpovědných osob a soudně ověřených závěrů.

Pfizer, Bourla ani Gates nejsou souzeni za zločiny proti lidskosti. Neexistuje žádné mezinárodní trestní řízení, které by takový verdikt vydalo. Probíhají politické, správní nebo civilní spory (např. kolem transparentnosti smluv), což je něco zásadně jiného než trestní odpovědnost za zločiny proti lidskosti.

Kritika postupů během covidové krize, diskuse o vedlejších účincích nebo o rozhodnutích vlád je legitimní. Přepisování těchto témat do narativu o globálním zločinu bez rozsudků a důkazů je ale přesně ten moment, kdy se fakta mění v ideologii.

Pokud jde o apokalypsu v náboženství, je pravda, že může mít symbolický výklad. Problém nevzniká samotnou metaforou, ale ve chvíli, kdy se očekávání „zásahu shůry“ nebo „očisty světa“ začne používat jako náhrada práce s realitou, odpovědnosti a vlastního života.

O tom je článek. O psychologickém mechanismu, ne o popírání existence moci, politiky, náboženství nebo reálných problémů světa.

V právu se skutečně nedokazují obecně známé skutečnosti, ale to se týká faktů, které jsou objektivně a jednoznačně dané. Existence konkrétní skryté mocenské struktury („deep state“) mezi ně nepatří – jde o politický pojem bez jednotné definice, struktury, odpovědných osob a soudně ověřených závěrů.

Hybridní válka je popis typu konfliktu, nikoli důkaz existence konkrétního aktéra bez doložitelných dat. Složitost reality neznamená, že lze nahrazovat důkazy dojmem nebo analogií.

O tom je i článek: o rozdílu mezi faktem, interpretací a vírou. Jakmile se tyto roviny smíchají, přestáváme popisovat realitu a začínáme si ji domýšlet.

Popíšu to věcně a v bodech, protože tady dochází k míchání mnoha pojmů a spojují se do nesmyslných dedukcí:

1) Ano, v Nizozemsku běží řízení, ale je důležité říct, jaké.
Z toho, co tebou poslaný článek popisuje, jde o civilní (občanskoprávní) řízení u soudu v Leeuwardenu, tedy nikoli o trestní proces. Civilní žaloba znamená, že žalobci tvrdí újmu a domáhají se určitého rozhodnutí. Není to automaticky potvrzení viny žalovaných a už vůbec ne „soudní potvrzení“, že vakcíny jsou biozbraň apod.

Je to občanskoprávní žaloba podaná aktivistickou nadací, která tvrdí, že byla poškozena. Snaží se dostat mediální pozornost, pracuje s velmi kontroverzními „experty“, kteří nejsou oficiálně ani uznáváni. To, že soud nařídí slyšení, NEZNAMENÁ, že jsou obvinění vinni, že jsou jejich tvrzení pravdivá, že soud souhlasí s narativem „biozbraně“. Soud musí vyslyšet strany, jinak by porušil právo na spravedlivý proces.

2) „Soud probíhá“ neznamená, že „je prokázáno“
To, že soud nařídí procesní krok (např. slyšení, výslech, osobní účast), je součást standardního postupu. Soud tím neříká „souhlasíme s obsahem žaloby“. Říká tím „tuhle věc procesně projednáme“. Řízení teprve má vést k tomu, zda se tvrzení prokážou, nebo neprokážou.

3) K tvrzení o „Pfizergate“ a „zločinech proti lidskosti“
V předchozí části diskuze jsi argumentoval jazykem „zločinů proti lidskosti“ a „zahájeného soudního řízení zaměřeného proti Bourlovi a Gatesovi“. I kdybychom odložili emoce, tohle jsou mimořádně silná tvrzení, která vyžadují mimořádně pevné důkazy (konkrétní obžalobu, konkrétní soudní kvalifikaci, konkrétní rozsudek). Civilní žaloba u regionálního soudu není „trestní řízení o zločinech proti lidskosti“.

4) Zdroj, který posíláš (De Andere Krant / deanderekrant.nl) není důvěryhodný.
De Andere Krant je otevřeně profilované alternativní médium s jasnou agendou „to, co mainstream nepíše“. To samo o sobě není zakázané, ale znamená to, že čtenář musí být přísnější na ověřitelné primární zdroje (soudní dokumenty, usnesení, spisové značky), oddělení zpravodajství od aktivismu a fundraisingu.

Jde o konspirační médium, které dlouhodobě zpochybňuje očkování jako celek (není objektivní), publikuje neověřené nebo zavádějící informace (tahá nesmysly od neověřených autorů tak jako se to děje i v českém rybníčku), míchá náboženský jazyk, emoce a politiku, není uznávaným zpravodajským zdrojem.
To není investigativní žurnalistika, spíš aktivismus.Kdyby šlo o zásadní právní průlom, psala by o tom Reuters, AP, BBC, Der Spiegel, Le Monde, ne jen okrajová konspirační média. Mimochodem je také důležité zmínit, že nesmyslný pojem „zločiny proti lidskosti“ je už 5-6 let starý a za tu dobu se nestalo vůbec nic.

V poslaném textu je navíc vidět silná směs náboženské citace, aktivistická rétorika, apel na dary („donaties blijven nodig“), a velmi těžká tvrzení („biozbraně“). To jsou signály, že nejde o neutrální referování, ale o mobilizaci publika.

5) Deep state: ano, termín existuje, ale z toho neplyne automaticky, že platí konkrétní konspirační výklad. Pojem „deep state“ má historické použití (často se uvádí Turecko) a politologicky se používá různě.
Politologický termín není doložená konkrétní síť osob, která „řídí vše“. Čím vágnější je pojem, tím snáz se do něj promítne cokoliv (a tím hůř se s ním pracuje fakticky)

To je přesně důvod, proč v článku rozlišuju mezi reálnou existencí moci, zájmů, institucí, byrokracie, lobbingu, versus „všechno je řízené jednou skrytou strukturou“ bez konkrétní definice, odpovědnosti a ověřitelnosti

6) K výtkám „podraz“, „neumíš číst“, „fantazie“
Osobní útoky a dehonestace odbornosti nejsou žádný argument. Já se držím faktů. Typ řízení, kvalifikace, dokumenty, zdroje. Pokud se mýlím v konkrétním tvrzení, oprav ho konkrétně. Jaká je spisová značka, co přesně je v usnesení soudu, jaké přesné výroky a v jakém kontextu padly.

7) Pointa článku je jiná, než kam směřuješ diskuzi.
Článek není o tom, že „neexistuje moc“ nebo že „lidé řešící konspirace jsou hloupí“. Je o psychologickém mechanismu, kdy se složitý, chaotický svět zjednoduší do příběhu s absolutním viníkem a absolutním spasitelem. A ten příběh pak začne člověku nahrazovat realitu. To se může dít i u vzdělaných lidí.

Pokud chceš vést věcnou debatu, držme se ověřitelných tvrzení, rozdílu mezi civilním a trestním řízením a konkrétních dokumentů. Jakmile se diskuse posouvá k osobním útokům, domněnkám o „likvidaci“ nebo k interpretacím, které nelze nijak ověřit, přestává jít o fakta a míříme jinam, než kam ten článek směřuje.

Ne, netvrdím, že osobní zodpovědností vyřešíš inflaci, geopolitiku nebo rozhodování na úrovni EU. To by byla karikatura toho, co píšu.

Tvrdím něco jiného: že přenášení veškeré frustrace z těchto jevů do abstraktního nepřítele zvaného „systém“, vede u jednotlivce k pasivitě, pocitu bezmoci a úniku od vlastního života.

Realita je taková, že existují věci, které jednotlivec ovlivnit nemůže, a zároveň existují věci, které ovlivnit může: Své chování, své vztahy, své rozhodování, způsob, jakým reaguje na tlak a nejistotu. Smíchání těchto dvou rovin dohromady je přesně to, co vede k pocitu, že „nemá smysl nic dělat“.

Článek není o popírání politických nebo ekonomických vlivů. Je o tom, že boj s vágním, všemocným „systémem“ často nahrazuje práci tam, kde má smysl a kde má člověk skutečný dosah.

Pokud to někdo považuje za „k zasmání“, je to v pořádku. Ale nevyvrací to mechanismus, který text popisuje. Jádrovou myšlenkou je, že projekce osobní frustrace do abstraktního nepřítele nic neřeší a že únik do boje se „systémem“ nahrazuje práci s tím, co ovlivnit lze.

Díky za rozvedení myšlenky. Souhlasím s tím, že přímé důkazy nejsou vždy dostupné a že se v praxi často pracuje s indiciemi a pravděpodobností. Zároveň je ale podle mě zásadní rozlišovat mezi souborem ověřitelných faktů a jejich interpretací.

Příklad Krymu funguje právě proto, že existovala konkrétní pozorovatelná data (pohyb jednotek, výzbroj, logistika), jen chybělo formální přiznání, které přišlo později. U řady dnešních „hybridních“ nebo deep-state narativů ale často pracujeme spíš s dojmy, pocitem souvislostí a interpretací motivů než s fakty, která by šla nezávisle ověřit.

Skepticismus vůči neprokázaným tvrzením podle mě není hraní si na hlupáky, ale základní obranný mechanismus proti tomu, abychom si realitu nezačali skládat podle toho, čemu chceme věřit.

Svět podle mě nepotřebuje „zachraňovat“. Svět potřebuje víc střízlivého selského rozumu.

Nikde netvrdím, že De Andere Krant neexistuje nebo že nemá čtenáře. Popularita média, počet odběratelů ani to, že se někdo označuje za „nezávislého novináře“, samy o sobě nejsou důkazem pravdivosti konkrétního tvrzení.

Odkazovaný článek popisuje plánované slyšení, tedy procedurální krok. To není rozsudek, není to potvrzení viny a není to důkaz „zločinů proti lidskosti“, na které ses dříve odkazoval.

Rozdíl mezi slyšením, vyšetřováním, politickou debatou a prokázaným trestným činem potvrzeným soudem je naprosto zásadní.

Článek, pod kterým diskutujeme, se nezabývá otázkou, zda nějaká moc existuje, ale psychologickým mechanismem, kdy se z neuzavřených procesů a vágních pojmů skládá definitivní vysvětlení světa. A přesně to se tady znovu děje.

Pokud se má diskuse posunout dál, měla by přinést konkrétní a ověřitelný závěr, ne další potvrzení toho, že „něco se řeší“, „má to čtenáře“ nebo že se „něco možná ukáže“.

Tento komentář už není věcnou diskusí k tématu článku, ale osobním útokem a pokusem o zastrašování. To mimochodem velmi přesně ilustruje mechanismus, o kterém text mluví. Ve chvíli, kdy chybí ověřitelné argumenty, nastupují emoce, nálepkování a nátlak. S tímto typem reakcí mám dlouholetou zkušenost, nepřekvapilo mě to.

Neberu žádné dotace a nejsem „odtržená od reality“. Dlouhodobě se věnuji spiritualitě, duchovnímu rozvoji a psychologickým vzorcům a tento web i články vznikají nezávisle, bez politického aktivismu a bez šíření konspiračních narativů. Směr, kterým se tato debata vydala (Myrotvorec, „likvidace“, spekulace o identitě apod.), jsi do ní vnesl ty – a je to přesně rovina, kterou považuji za neplodnou a irelevantní k tématu článku.

K odkazům: existence kontroverzních seznamů či databází na internetu není důkazem tvrzení, která zde naznačuješ. Odkazy, které posíláš, nejsou přímým důkazem konkrétního ohrožení tvé osoby ani relevantním protiargumentem k obsahu textu. Jde o další příklad řetězení asociací bez jasné, ověřitelné vazby na tvrzení.

Poznámky o mém pohlaví a identitě jsou mimo téma a nebudu je dále komentovat. Vystupuji veřejně mnoho let, nejsem anonymní a čtenáři mě dlouhodobě znají.

Tato výměna bohužel dobře ilustruje, jak konspirační narativy dokážou deformovat vnímání reality i způsob komunikace. Jako ukázka tohoto jevu je to poměrně výmluvné.

Další komentáře v podobném tónu (dehonestace, insinuace, nátlak) nebudu publikovat ani na ně reagovat. Pokud chceš diskutovat, drž se věcně a slušně tématu článku.

Děkuju za sdílení a upřímnost. Popsala jsi to přesně tak, jak jsem to myslela. Nejde o popírání společenského systému, ale o návrat k sobě, k realitě a k odpovědnosti za vlastní život. A ano, ty malé věci v každodennosti mají často mnohem větší dopad než velké příběhy o zkaženém světě.

Mimochodem, když jsme u toho bordelu: Mám už delší dobu podobný pocit. Přijde mi, že lesy a příroda obecně jsou dnes v o dost lepším stavu než před dvaceti lety. Je vidět, že se v některých věcech jako společnost posouváme, roste uvědomělost, zájem o zdravější životní styl i větší ohled na svoje okolí. Není to dokonalé a pořád je co zlepšovat, ale ten posun tam podle mě je.

Díky za tento komentář. Popsala jsi přesně ten moment, kdy si člověk připustí, že možná není „hotový“ a že některé převzaté vzorce nemusí fungovat. To je podle mě naprosto klíčové uvědomění na cestě osobnostního i duchovního rozvoje. A často k tomu bohužel vedou až životní rány. Návrat k sobě a převzetí odpovědnosti je těžký, ale strašně osvobozující krok.

Možná bych to jen trochu jinak pojmenovala u té výjimečnosti. Myslím, že každý je jedinečný a vzácný, jen někdy hledáme svou hodnotu v představě, že musíme bojovat se světem nebo něco dokazovat. Přitom to často vůbec není potřeba, aby byl člověk hodnotný a užitečný.

?? 🤨