Konečně se podařilo mého kocourka dát dohromady. Pořád měl problémy se srstí, s kůží, s drbáním, s nějakými neustálými šrámy, prostě pořád něco. Byla jsem z toho docela nešťastná a modlila se, aby se nakonec spravil… Ale vypiplali jsme ho. Ne já sama, ale s pomocí. Je to kolektivní zásluha.
Pamatuji si, že v jeden den, kdy to s kocourem ještě bylo docela ošklivé a kdy jsem ještě měla v paměti dost nechutný zážitek ve kterém nešťastně figuroval (Nebudu vám ho popisovat, je to na silné žaludky a nechci na to moc vzpomínat.), vypadla ze mě při otázce ,,Jak se má kocourek?“ jedna věta, která mě teď mrzí.
Řekla jsem, že jsem z něho moc nešťastná, protože má pořád nějaké problémy a já tudíž nerozumím, proč mi vlastně přišel do života, jaký to má smysl? – Za tuhle větu se omlouvám.
Jemu, sobě, tak nějak všechno dohromady. Neměla jsem to říkat, protože všechna trápení přece jednou přejdou, přebolí, spraví se a bude zase dobře…. Uf. Tak to by byla zpověď úvodem, hned je mi o dost líp. V životě už nic podobného nebudu říkat, i kdyby to v tu chvíli byla stokrát pravda. Už nikdy. Ne… Všechno na světě má smysl a můj kocour především. Škoda, že jsem na to na chvilku zapomněla.
Není to už pravda a nemyslím si to. Moristek se vypiplal stříbrem, mumiem, odčervováky a pipetami proti breberkám v srsti. Všechno dohromady a pravidelně. Teď mu ještě pořád zatírám občasné oděrky a svědivá místa mumiem, ale už to dávno není tak hrozné ani krvavé, jako to bývalo.
Taky už to není vypelichané pohublé cosi, ale hezky se mu spravila srst, je opět hebká, kocourek se nám zakulacuje a pěkně přibírá na váze. Nevím přesně co mu bylo, ale je z toho venku. Dostával jenom to nejlepší, takže to by bylo, aby neprospíval.
Hned jak se uzdravil ze svých problémů, začal si zase hodně hrát, celý pookřál, hezky se mazlí. Je to takový vypiplaný miláček, co si nechá všechno líbit. A když všechno, tak fakt všechno.
Například když byl nemocný, měl matnou vypelichanou srst, která se neleskla a hrozně chytal špínu. – Takže se musel oplachovat od prachu, protože jinak byl celý šedý, v domě trousil bordel a on sám se dokonce ani nečistil. – Tak jsem ho čistila já.
Nechal se omývat, i když bylo vidět, že na to nemá náladu. Postavil se na zadní a držel, ani nekvíkl, ani jednou neškrábl… Pak se ale uzdravil a najednou srst prokoukla a kocourek se začal spořádaně čistit, tak jako to kočky mají správně dělat. Takže už se neoplachuje, není potřeba. Do koupelny ale už dobrovolně nechodí, nějak ho to tam přestalo bavit… Muhehe 🙂
Teď nedávno jsme mu za krkem našli jedno zapomenuté klíště, které jsme neviděli. Ta potvora se tam nějak zahryzla a já už našla jenom místo, které bylo naběhlé, krvavé a ze kterého koukal kousíček něčeho černého… (Já vím, teď jsem pěkně nechutná, ale to nevíte, jakých story jsem vás ušetřila předtím, když jsem raději nepsala o kocourovi nic. To by bylo na pytlík.)
No viděli jste někdy klíště zabořené pod kůží tak hluboko, že nejde pohledem poznat, že to je klíště?
Než jsem na to přišla, zabralo mi to pečlivější průzkum, pak jsem to vydrbávala ven pinzetou po kouskách, protože to už nebylo ani živé. – Malé, neživé, drolivé, zarostlé. AJ AJ AJ!
Upřímně řečeno, kdybych já byla Morist a někdo se mi za krkem takto drze ryl pinzetou v zanícené rance, tak ho normálně zaškrtím… Ne tak kocour, který má nervy z oceli.
Začal vrnět, opřel si o mě hlavu a držel. Celou dobu a celou bolestivou proceduru ani nepípl. Nechápu, jak to mohl vydržet. Občas mám dojem, že mi čte myšlenky, tak to třeba bylo ono… Prostě věděl, že bych se mu tam neryla, kdybych k tomu neměla rozumný důvod. – Pochytil moji životní filozofii, že všechno má nějaký důvod?
Dostal za odměnu kus salámu. Já vím, že se to nemá, ale byla jsem mu tak vděčná za jeho trpělivost a nic lepšího zrovna po ruce nebylo.
… Zdlábnul ho raz dva, ani nedělal ofrky, ani nebyl chvilku uražený… Neuvěřitelné.
Dokonce se nechává natírat mumiem. Vystrčí krk, začne vrnět a v pohodě se nechá ošetřit. Je sice už zdravý, ale doháníme poslední nedostatky a taky občas dojde s nějakým hmyzím kousancem, který ho pak svědí, on se podrbe a je to. Hned mám co natírat… Neškrábe, nekouše, neutíká, nebrání se. Prostě absolutní důvěra.
V téhle věci je jako typický chlap. Má tam strup, nebo ho to svědí: On si to nepoškrábe jen tak trochu, ani nevydrží, že by si to prostě neškrábal a ono to přejde samo. NE, on se zaryje do té kůže vší silou a drbe drbe drbe, chlupy lítaj a pak tam má rigól. A já se pak nestíhám děsit… A natírat.
Pořád jsou to ale radostné okamžiky oproti tomu, co bylo.
Když tedy náš společný život nabral normální obrátky, vyzráli jsme nad nemocemi, nechutnými historkami, kocourek je zase ve své kůži a já taky, moje trápení konečně přestalo, postupně jsem se do něho zbláznila.
Dělám na něho cukrbliky, všude ho nosím a ,,Hodný kocourek, můj macek do Malacek“, už je moje mantra…
Joa taky ,,masáž mozečku, aby byla kočička chytrá“ … To je drbání na hlavě 😀
A on na to slyší, tak je ještě hodnější. Ještě chvíli a bude mít kolem hlavy svatozář… Jenom trochu mu to kazí ty jeho ,,zkraty“.
Co to jsou, ,,zkraty“?
Nepovažuji to za vadu charakteru, to musím předem zdůraznit, ale je to trochu zvláštní.
Macek si vyvalí pupek, nechá se mazlit, vrní, usmívá se, nastavuje se… Všechno je v pořádku, tak taju, drbu, chválím… A najednou se kocourovi rozjedou zornice a on zničehonic vyletí a zaryje se do ruky… Stalo se mi to jednou, podruhé, potřetí a teď už si dávám bacha. Jak se mu rozjedou oči a vytasí drápy, zdrhám.
– Dělají to vaše kočky taky, nebo je to jeho specialita?
Považuji to za jeho způsob hry, protože pokud na něho nezasyčím, tak začne lítat kolem jako tajtrdlík a blbnout.
Když si jde hrát, chová se trochu jako děcko. Do spodní části škrabadla, kde má něco jako schovku, kocour nechodí. Podle mě se mu tam nelíbí, protože je to na něho trochu moc stísněné, on se radši schovává za skříně a pod ně… Kde je více způsobů, jak zalézt i vylézt.
Tak jsem mu tam začala schovávat jeho hračky, protože už jich má celkem dost a chtělo to nějaké vhodné místo na jejich skladování.
Kocour to rychle pochopil, takže vždycky když si chce hrát, přijde ke škrabadlu, loví packou hračky a vždycky vytáhne nějakou svou oblíbenou, pohoní ji po baráku, pak ji někam zakopne a jde vytáhnout další.
Takhle postupně vyprázdní celé škrabadlo a já pak lítám s vařečkou a lovím pod skříní plyšové myši, křečky, slaměné kuličky a tak…. A pak mu to všechno nahážu zpátky do škrabadla, aby další den mohl přijít a zase to všude rozházet.
Dost mi s tím připomíná malé děti. Ty když si hrají, tak taky všechno roztahají, pak to někde nakopou, nechají válet a zásadně neuklízí, dokud je za to někdo nezpacifikuje.
… Pokud má pes průměrně mentální úroveň tříletého dítěte, jakou mentální úroveň má kočka? Na tříleté dítě by takové chování i sedělo, ale Morist není pes… Tedy alespoň teď ne. Co byl předtím, o tom by se dalo i diskutovat, to však není důležité.
A něco veselého na závěr článku: Kocour předstírá, že je po smrti
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová Píšu teď fantasy knihu(kterou se cítím právěže povolaná…
-Nirvana Musel jsem si dát na žaludek 6. stonků…
-.lak To je právě ono astreji, to jsou ta…
-Alue K. Loskotová Když jsem včera jel autobusem z lázní, přicházely…
-astrei swingař