Noc probíhala dobře. Večer jsem do sebe hrkla konopný čaj a otevřela si v ložnici okno, že si před spaním trošku vyvětrám a za pár minut ho zavřu, ale hned jsem usnula, tak k tomu došlo až nad ránem asi ve čtyři, kdy venkovské ptactvo spustilo koncert.
Vylezla jsem, zavřela, nacpala špunty do uší a znova usnula. Ale jak mě to vyrušilo, klidné sny se mi dost nepříjemně změnily.
Objevila jsem se v podivném temném lese zbarveném do krvavě červena ještě s někým. A říkám: ,,Tohle místo znám, pohybují se tady zkrvelačné zrůdy, musíme rychle pryč než nás dostanou.“
Asi se mi ten sen už někdy zdál. Vždycky když jsem až podezřele rychle zorientovaná v ději, je jasné že jde o nějakou starou zasutou zkušenost z minula.
Nestihli jsme to a začali nás nahánět poměrně škaredí mutanti, kteří chtěli naši krev. Pak se tam objevila hnusná tlustá ženská, co mi nadběhla nečekaně mě lapla, zvedla nad zem zapíchla do mě hadičku – fuj fuj fuj…!! Takový hnusný sen nechci, nebudu!
Silou vůle jsem otevřela oči abych se probudila, ale nešlo to. Pořád jsem slyšela nechutné zvuky z toho snu a nemohla se hýbat, takže jsem do něho zapadla zase zpátky. Přestože se mi podařilo otevřít oči a vidět jak se venku rozednívá, nepustilo mě to ven. Takhle jsem se snažila vzbudit ještě několikrát, až mi asi na čtvrtý pokus došlo, že mám spánkovou paralýzu a že se z toho snu nemůžu dostat do fyzické reality, ale ještě je i jiná možnost.
A tak jsem na pomezí vědomí a snu přesouvala vůlí své astrální tělo, až se mi po chvilce podařilo přistát v astrálním světě na koberci. Ležela jsem ještě chvilku na břiše a vzpamatovávala se z toho hnusu, než jsem začala zkoumat okolí.
První jsem zkusila pohnout levou rukou, ale uslyšela jsem podivné šustění. Nebylo jisté, jestli teď šustí koberec, nebo peřina, tak jsem si nebyla jistá, ve kterém těle vlastně jsem a kterou rukou hýbu.
Po chvilce jsem to hodila za hlavu, že to stejně zjistím za pochodu, hlavně že už tady nejsou obludy… Vstala jsem pomalu a koukala překvapeně kolem sebe.
Objevila jsem se na mítě, které jsem hned nepoznala, ale dodatečně mi pak došlo, že to byl rodinný dům, co už je dávno prodaný. A vypadal jinak, protože už je prodaný dlouho, takže muselo mezitím dojít ke změnám a renovaci. Ale výhled z okna byl jako za starých časů, věrný… – no ale to předbíhám.
Jen co jsem vstala, zaregistrovala jsem vedle sebe nějakou ženu, co mě napomínala, ,,abych nebyl zbrklá a nespěchala rychle ven, že to není dobrý nápad!“
Úplně jsem ji ignorovala a hned šla do svého bývalého pokoje, kde bylo pořád to stejné okno jako za starých časů. Po cestě jsem si všimla, že jsem nahá a vypadám přesně tak jak vypadám. – To mě dost znejistělo, všechno bylo nějak moc reálné.
Otevřela jsem okno, že si vyskočím ven a půjdu na průzkum, ale zarazila jsem se. Venku byl totiž prosinec, všude čerstvě napadlý sníh, jenom na silnici trochu uježděný od aut. To by samo o sobě ničemu nevadilo, ale do holého těla se mi zakousl mráz.
Rychle jsem to okno zavřela, naprosto zmatená… Mně v astrálu totiž nikdy není zima!
,,No takže ven nepůjdu…“ pomyslela jsem si a sešla dolů po schodech. Došla jsem až k těm, které vedou do sklepa a říkala si, že jestli tam budou někde dveře navíc, tak jsem nepochybně v astrálu. – Byly tam. Vzala jsem tedy ty co byly navíc a bylo mi jasné, že za nimi nebude nic jiného, než mišmaš mého podvědomí které to tam nějak seskládá, protože tento prostor nikde ve skutečnosti nemůže existovat.
Byl tam podivný sklep plný chodeb, dveří, stěny šedé, staré… ale světlo, bylo pěkně všude vidět a na to že to by sklep, i celkem zameteno.
Hned v první místnosti jsem objevila člověka, co ležel na nějakém skládacím lehátku a spal. Začala jsem si ho prohlížet. Měl vousy, dlouhé vlasy a vypadal asi na třicet let. Nepoznávala jsem ho a přemýšlela, kdo to asi může být. Šla jsem blíž k němu a chtěla na něho sáhnout, ale ještě než jsem to udělala, tak ten spící chlápek bez toho aby otevřel oči, laxně zvedl pravačku a ukázal mi přímo před obličejem prostředníka. Po chvilce ruku zase složil podél těla a spal dál.
Trochu mě to urazilo, už je to zkrátka hodně let co mě někdo vyfakoval. To si ke mně za posledních minimálně sedm let a více nikdo nedovolil. Ale pochopila jsem to jasně – tenhle nemá o seznámení zájem a bůhví koho jsem to tady vlastně našla… Možná nějaký aspekt svého skrytého já. Zarostlého spícího chlapa v zelených lněných hadrech, co na všechny prdí. I na mě. Muhehe… 😀
Kousek od něj byla lednička. Ta mě zaujala, tak jsem ji otevřela. – Však co, je to vlastně všechno tady moje, včetně toho chlápka co tam chrní dál.
Čekala jsem že tam bude něco dobrého a že bych se mohla zadarmo pořádně nacpat. Doufala jsem že nějaké koláčky, meloun, zákusky, nebo tak… Lednička byla v podstatě vybílená a byly v ní jenom sem tam nějaké rozdělané preparáty, doplňky potravy a napůl vymáčknutá tuba – vypadala trochu jak od zubní pasty, ale jinak nevím co v ní bylo.
Dál jsem to nezkoumala, obsah mě totiž celkem zklamal. Musím si zadat vzkaz do svého podvědomí, že lednice musí být vždy plné žrádla, ideálně svatební koláčky a ne že to otevřu a nic tam není.
A tu slyším nepříjemný silný hukot jako kdyby ždímala pračka, nebo něco podobného. Trval celkem dlouho, ale zdroj zvuku jsem nenašla. Zastavila jsem se a začala uvažovat odkud to asi jde, jestli to náhodou není z hmotné reality a jestli to třeba není cirkulárka, která je u mě běžně ráno slyšet. – Ha! Co když mě to teď probudí? … Ale ne, to je vlastně blbost, vždyť mám přece špunty v uších, tělo nemůže nic poslouchat, to musí být můj zvuk… Ale odkud?
Celá tato realita byla pro mě strašně nezvyklá, na to že jsem byla v astrálu. Když si to sečtu, tak hned po výstupu z těla jsem se automaticky přesunula do baráku ve kterém jsem naposledy byla před asi sedmi lety, venku je prosinec a strašná zima že nemůžu jít ven, tělo mám perfektně realisticky hmotné a vybavené se vším všudy, cítím v nohách sklepní beton, dýchám, mrkám, bije mi srdce, cítím všechno jako ve skutečnosti. Tohle všechno u mě nebývá zvykem!
Ani jsem nemusela prohlubovat fázi, abych začala vidět. Všechno je tu perfektně stabilní. Dokonce i teď když se zamýšlím, realita drží a nerozpadá se, přitom jindy je pro mne delší zamyšlení v astrálu konečná fáze, kdy se probudím, protože neprohlubuji stav… No tak to bude asi tím, jak jsem se nemohla dostat ven z toho hnusného snu. Byla jsem asi v nějaké hlubší fázi a ta se mi přenesla i do AC?
Začala jsem zkoumat, jak hluboko přibližně jsem. Dle načtené teorie kterou si pamatuji z již mnohokrát zmíněné příručky pro astrální cestovatele, tak hloubka fáze je rozhodující pro reálný prožitek.
Pokud je fáze mělká, nebo velice mělká, nese to v sobě zároveň řadu nevýhod a výhod.
Fáze je nestabilní, takže se musí prohlubovat a neustále musíme být v kontaktu se svým okolím. Jakmile se zamyslíme nebo ustane aktivita, dojde k výstupu z fáze. Výhoda ale je, že v tomto stavu je více možností. Dá se snadno létat, levitovat, materializovat i procházet hmotnými věcmi, jako jsou dveře, zdi, okna a skříně. Všechno je hmotné jenom zdánlivě a do určité míry, jinak je i člověk pouze ,,polomateriální duch“, co může procházet kudy chce. I zemí.
Naopak hluboká fáze – kterou jsem až do této doby znala pouze z popisů ale ne z vlastní zkušenosti – je stabilní, dovoluje se i zastavovat, zamýšlet, nevyžaduje žádné upevnění stavu a chování které u mělké fáze vede k chybě a výstupu je zde beztrestně povoleno a možné. Naopak hluboké fáze v AC jsou více realistické. Čím hlubší fáze, tím více je prostředí reálné a neměnné a tím méně tam má cestující možnosti pohybu a schopnosti. Nakonec je i velice těžké ji rozeznat od skutečné reality.
Přestože máme k dispozici své bdělé vědomí, je velice matoucí zakusit venku za oknem dokonale reálný prosinec, zimu, nebo tělo a pohyb v něm. Člověk ve vteřině začne pochybovat o všem co si do doby před usnutím původně pamatoval a to všechno je najednou jen myšlenka, teorie, jedna z možností. VIDĚT ZNAMENÁ VĚŘIT a je tedy velmi těžké věřit původním vzpomínkám, když teď a tady naprosto jasně vidím a cítím něco úplně jiného!
Tak jsem zkusila silou vůle projít skrz betonovou podlahu ve sklepě. Říkala jsem si, že o patro níž můžou být ještě zajímavější ,,katakomby“, nebo naopak úplně jiné prostředí, které se nedá dopředu předvídat.
Nohy mi zajely do betonu pouze po kotníky a trochu dál. Víc to nešlo a to jsem se fakt snažila vší silou… Po chvilce jsem to vzdala, prostě mě to celou nepustilo.
Tak jsem se vrátila zpátky a zkusila si materializaci. Vizualizovala jsem hvězdu. Mezi prsty se mi trochu v obrysech tvořila vířivá světelná podoba menší pěticípé hvězdy, ale hned jak jsem povolila v soustředění, tak neudržela tvar a zmizela. Zkusila jsem to asi třikrát, pokaždé se stejný výsledkem. – Takže to byla vlastně nejhlubší fáze v celém mém životě.
Vzala jsem za další dveře, ale na to co jsem viděla, jsem asi nebyla připravená.
Objevila jsem Sabču. Kamarádku z doby kdy mi bylo asi šest let, dále moji spolužačku na základní i střední škole, ale to už měla jiný okruh přátel i zájmů než já… Já ji teď potkala v podobě malinké holčičky, která si se mnou kdysi dávno hrávala na zahradě… v blátě… nebo s morčaty.
Byla jsem v šoku a nevěřila vlastním očím, že tady je! Byla dokonalá a věrná kopie té vzpomínky včetně sestřihu. Zato já jsem byla já, ve své aktuální podobě i výšce, asi o dvě hlavy vyšší.
Malá Sabinka něco tiše povídala, ale nerozuměla jsem jí. Pak mi podala obrázek formátu A4. Podklad byl vymalovaný žlutě a na něm byla malá srdíčka, červeně vybarvená. Vlastně přesně ten tvar, který kdysi skutečně kreslívala (je zvláštní, že každé dítě kreslí srdíčka jinak, přestože tvar je daný).
Některá srdíčka měla v sobě tužkou přimalované usmívající se obličeje a v jiných byly zase stříbrnou fixkou dokreslené hvězdičky (tři čárky přes sebe, klasická dětská hvězdička).
Obrázek mi v ruce nechala. Stála jsem tam jako opařená, hleděla na to jako puk a vůbec si nepamatuju, co se mi honilo hlavou. Asi vzduchoprázdno.
Najednou vzala do ruky dvě panenky. Jedna blonďatá dospělá, druhá panenka měla podobu miminka a začala mi říkat, že má strach, že miminko umře… Mluvila o lidech, panenky byly asi jen symbol. Ale to dítě nebylo její, pochopila jsem že se to týká člověka, který je jí blízký, ale já ho neznám. Neříkala jsem na to nic a dál tam stála jako solný sloup. Snažila jsem se to pochopit.
Najednou přišel výstup z fáze, ale vůbec nebyl takový jako normálně, že se realita rozpadne. Bylo to jako když vás někdo zezadu sejme kladivem. Teď vidíte všechno – a najednou nic. Vůbec nevíte jak se to stalo.
Probrala jsem se v nemocnici.
Ležela jsem na lehátku, celá obmotaná zvláštními obvazy z ještě více zvláštní látky. Nebyl to normální fášek. Chtěla jsem vstát, všechno to ze sebe strhat a začít zjišťovat kde sakra jsem a proč nejsem u sebe doma a neležím na zádech v posteli, jak jsem svoje tělo původně zanechala… ale nešlo to. Hýbat jsem mohla jenom očima, jinak absolutní bezmoc.
Nebyl to pokoj ale spíš široká chodba, kde chodili lidé. Sestřičky si mě hned všimly, že jsem se probrala a nervozně kulím očima.
Vysvětlily mi, že ,,po tom ošklivém incidentu s krví mě převezli na zvláštní poúrazové oddělení a že ty obvazy jsou regenerační, ať v klidu ještě chvilku ležím a budu zase v pořádku.“
Začala jsem přemýšlet, o jaký incident asi jde a pak jsem si vzpomněla na tu noční můru. Byly tam zrůdy a ta tlustá machna, co mě chytla. Šli po krvi a já se nemohla probudit, utekla jsem před nimi proto schválně do astrálního světa, kde na mě už nemohli… No sakra ono to má souvislost?
Kolem mě dál chodí lidé, občas na mě kouknou, ale neříkají nic. Jdou tiše, jakoby mě nechtěli rušit, jakobych byla choulostivý pacient. Čas se pomalu vlekl…
Mezitím se mi rodí v hlavě naprosto šílená myšlenka, jestli někde na pomezí snů a astrálního světa, nebo přímo v astrálním světě fakt existuje nějaké zařízení, kde se regenerují lidé po nočních můrách, nebo jiných otřesných zkušenostech, které během spánku zažijí? … Jsem tady poprvé a poprvé o tom vím, nebo jsem stálý pacient a nevím o tom, nebo se mi všechno jenom zdá a celé je to absolutní blbost? Ale jak může být blbost něco, co právě teď zakouším jako dokonalou realitu? Kdo a co určuje, co je realita a co ne? Reálný prožitek mě a mého mozku, nebo kolektivní názor?
Znovu se snažím pohnout a vstát, ale nejde to. Začínám být na nervy, protože to trvá dlouho a odtud není kam ani jak utéct.
Nevím kde jsem. Nevím jestli spím, jestli jsem v astrálním světě. Nevím jestli jsem v pořádku a všechno je jenom iluze, nebo jestli skutečně ležím se zraněním na speciálním oddělení a je potřeba tady vydržet, dokud nebudu v pořádku? A to ty obvazy někdo sundá, nebo mě prostě vrátí zpátky automaticky? A jak dlouho tady ještě musím čekat?
Ááááá!!!! Zrychlil se mi dech, slyším jak chroptím, ale není mi to nic platné. Pořád jenom kulím očima.
Po chvilce jsem cítila, jak se mnou něco hýbe. Zatmělo se mi před očima a probrala jsem se KONEČNĚ v posteli.
Hned jsem zkusila pohnout rukou a skoro jsem se jí i lekla, když jsem ji před sebou konečně viděla, jak se hýbe. Úplně zblblá jsem ještě chvíli ležela a čučela kolem sebe.
V hlavě mi vířila hromada myšlenek a vzpomínek. Musela jsem si přerovnat v hlavě hned několik základních věcí: Krev mám všechnu v sobě, tělo se mi hýbe, není prosinec ale červen, na sobě mám pyžamo… Jestli jsem skutečně v hmotné realitě nebo ne, to jsem si ještě několik minut nebyla vůbec jistá. Tak moc skutečné to všechno bylo.
Kam dál:
• Kontakt: [email protected]
• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/
• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihy! – Podrobnosti ZDE
• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!
• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE
Poslední komentáře
-***** Dědouš nééé :-D Vím, máš to fyzicky v…
-sm Pole nezmizne, barák nezmizne.. navíc to můžeš i…
-Alue K. Loskotová Já se taky bojím. Ale víc se bojím…
-sm Předapokalyptická mentalita sice táhne čtenost, ale není to…
-Alue K. Loskotová