Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dnešní zápis bude čistě deníčkový. Mám pocit, že si potřebuju trochu postěžovat a vlastně mi to přijde tematické i pro můj web. Nehledejte v tomto zápisku nějakou hlubší pointu, spíš si prostě jenom chci říct svoje.

Nedávno jsem se znovu setkala s jednou paní, kterou znám už delší dobu. Má psychické potíže, do nichž se tady nechci pouštět, protože nám do toho v zásadě nic není. Je to ale typ člověka, který nesmírně rád poslouchá sám sebe. Jakmile si přisedne k vašemu stolu, můžete si být jistí, že minimálně další dvě až tři hodiny se ke slovu vůbec nedostanete. Ať padne jakýkoli nesmysl, ať se snažíte jakkoli argumentovat nebo rozhovor vrátit do normální roviny, vždy vás přebije. Buď vás překřičí, nebo vás úplně ignoruje a mluví přes vás dál.

Upřímně nevím, co s tím. Je mi nepříjemné se při jejím příchodu mračit a říct: „Ne, dnes tě vidět nechceme.“ Zároveň ale musím přiznat, že její přítomnost mi příjemná není.

Při našem posledním setkání už zase seděla u našeho stolu a spustila několikahodinový monolog o tom, jak se má hrozně špatně. Jakákoli snaha o radu nebo jemné nasměrování byla marná. Ona totiž radu nehledá. Nepotřebuje pomoc. Potřebuje publikum. Potřebuje zeď, která ji bude poslouchat. Vy ji ve skutečnosti nezajímáte, zajímá ji pouze její vlastní vnitřní svět.

To všechno jsou věci, které se v životě dějí a samy o sobě s tematikou mého webu nijak nesouvisejí. Jenže pak přišlo jiné téma.

Paní najednou prohlásila, že „dnešní datum 22. 2. 2026 je speciální den“, který se prý „opakuje jen jednou za šedesát let a souvisí s čínskou astrologií“. Zůstala jsem na ni koukat a říkala si: „Cože? Od kdy Číňané vyhlašují nějaká „superdata“ po šedesáti letech?“
Vytáhla jsem telefon a začala jsem to googlit. Samozřejmě jsem nic nenašla. Jen obecnou informaci, že je rok Ohnivého koně, což je běžně známá věc a s konkrétním datem 22.2. nijak nesouvisí.
Upozornila jsem ji, že v souvislosti s čínským kalendářem mi k datumu 22.2026 internet nic nenabízí a jestli to nebylo něco jiného.

Paní začala mluvit o tom, že se zajímá o čínskou medicínu. Zeptala jsem se jí, co má konkrétní datum 22.2.2026 společného s medicínou, protože to jsou přece dvě úplně odlišné oblasti. Až na třetí dotaz z ní konečně vypadlo, že se má otevírat „světelný portál“.

Zadala jsem do vyhledávače heslo „světelný portál 222“ a vyjely na mě klasické ezoterické články a videa, které se objevují už minimálně patnáct nebo dvacet let. Vždy, když nějaké médium potřebuje zvýšit čtenost a vytvořit kolem sebe trochu vzrušení.

Pročetla jsem si to, pousmála se a chtěla jsem jí vysvětlit, že podobných „zásadních dat“ už jsem zažila desítky.
Portál nad Prahou, nad Vyšehradem, nad Blaníkem, nad horou Říp, nad Petrovem v Brně, portál pro celou planetu, pro lidstvo, pro věk Vodnáře… a výsledek byl pokaždé stejný: nic. Maximálně si konkrétní web zvedl návštěvnost.
Já s tím v podstatě z principu problém nemám, protože to nikomu neubližuje. Tento článek není o kritice ezoterického datumu. Je spíš o sociálních hranicích.

Když se duchovnu věnujete dvacet let, nějaké zkušenosti nasbíráte. Jenže paní netušila, s kým sedí. A ve chvíli, kdy jsem začala mluvit, mě okamžitě překřičela, zvýšila hlas a přešla k chvalozpěvu na čínskou architekturu a genialitu čínského národa. Upozornila jsem ji, že to je přece úplně jiné téma, že architektura nemá nic společného s ezoterickou konspirací o světelném portálu 22. února. Ignorovala mě a mluvila dál.
Svůj dvacetiminutový monolog nakonec uzavřela větou, že ona „nikomu nic nebere“. V tu chvíli mi došlo, že to celé byla obranná reakce, aby nemusela slyšet nic, co by narušilo její představu.

Tím to ovšem neskončilo.
Zeptala se, kdy ji pozveme na naši rodinnou sešlost… Ona ale není rodina. Dokonce to není ani moje kamarádka. Řekla jsem jí, že to je záležitost úzkého rodinného kruhu a možná ani to ne, protože jsme citliví na soukromí.
Tím jsem jí jasně nastavila zeď… ale nebylo mi to nic platné.
Dozvěděli jsme se dále, že „bychom si měli co nejrychleji pořídit hromadu dětí, a že bychom se měli na všechno vykašlat, udělat tlustou čáru za minulostí a odjet na dlouhou dovolenou do zahraničí a ideálně už tam zůstat a nevracet se do ČR, protože život je krátký a zdejší ovzduší zabíjí ducha.“
Moji snahu vysvětlit jí, že máme nějaké povinnosti a závazky, nebo že máme ČR rádi a je nám tu dobře, úplně ignorovala a opakovala, že čas rychle uteče a život je krátký a je potřeba žít naplno… vlastně nevím, kde vzala představu, že si život neužíváme, nebo že plně nežijeme.
Můj miláček tomu ještě nasadil korunu tím, že jí řekl, že neví jak se ty děti dělají, že zatím jenom jsme u teorie a chodíme se ptát sousedů… Kupodivu se ale nezarazila, ani nezastyděla.

Zůstala ve mně pachuť. Rozčarování. Pocit, že jsem byla použita jako kulisa pro vnitřní projekci někoho jiného. Obávám se, že příště už to nevydržím. Neusměju se. A slušně ji požádám, aby si sedla jinam.

Ono to celé nebylo o žádném datu, portálu, ani o Číně. Bylo to o něčem mnohem obyčejnějším: o hranicích.
Dávám někomu opakovaně najevo že mi jeho monolog není příjemný, že mě to téma obtěžuje, že se na to nechytám, že se mi to nelíbí protože se zasahuje do mého soukromí, že nechci aby člověk co mě vůbec nezná uděloval rady ať jedu na dovolenou a plánuje mou reprodukci… Ale když druhá strana vede monolog, je úplně jedno co řeknu nebo udělám. Výsledek je prostě stejný.

Existují lidé, kteří nechtějí sdílet znalosti. Potřebují prostě vyvolávat dojem. Potřebují vyprávět silný příběh, protože silný příběh vytváří iluzi významu. A když ten příběh někdo zpochybní úplně jednoduchou otázkou, nebo prostým „můžeš mi to vysvětlit konkrétněji?“, nezůstane žádný obsah. Zůstane jen obrana. Jsem na to citlivá, protože v tom vidím jasnou manipulaci. A samozřejmě nechci, aby mě někdo manipuloval. Nikdo to nechce.

Respekt v rozhovoru znamená, že druhého nejen slyšíme, ale také vnímáme. Že jsme ochotni unést otázku. Že jsme schopni připustit, že něco nevíme. Že dialog není soutěž o hlasitost ani o dramatičnost příběhu. Já naslouchat umím, ale když mě někdo proti mé vůli nutí naslouchat nekonečně dlouho a tlačí mi svůj narativ pomalu až do krku, je to strašně únavné.
Potřeba působit důležitě je lidská. Všichni ji někdy máme. Ale pokud je důležitost postavená jen na efektních tvrzeních bez obsahu, rozpadne se při prvním dotazu. A tehdy často nastoupí křik, změna tématu nebo dlouhý monolog, který má přehlušit nejistotu.

Možná skutečná zralost, duchovní i lidská, spočívá v něčem jiném. V tichém sebevědomí, které nepotřebuje senzace. V ochotě nést odpovědnost za svá slova.