Aluška.org: Věděním ke svobodě

Neštěstí si nebesa nepřejí a nejsou ani v souladu s úmluvou před zrozením. ( v knize je uvedena teorie, že každá duše, než se inkarnuje do dalšího života, prokonzulzuje s Andělem slunce zhruba, o čem její život bude, co se chce naučit, co chce zažít. ) Andělé, kteří nás doprovázejí, se snaží, abyste se nebezpečí vyhnuli, například odřekli nebo posunuli nějakou cestu. Andělé strážní se pokoušejí vás varovat nebo všelijak upozorňovat. Lidé se často ptají: Kde byli andělé, když se to stalo?“ Andělé byli, kde být měli, ale jejich chráněnci jako by neslyšeli, neviděli. Byli něčím příliš zaujati, ohlušil je rámus, nebo otupil alkohol. Ani nevíte, kolika nebezpečím každý z vás díky andělům unikl. Ale andělé člověka nemohou k ničemu nutit, ti mohou pouze působit, pokud je člověk k sobě pustí a poskytne jim dostatek ticha. Jestliže je někdy jejich snažení marné, je to proto, že člověk není dost pozorný a zvyklý jim naslouchat. Za neštěstí nemohou andělé, ale nedbalost a neopatrnost lidí – buď přímo postižených, nebo těch, kteří mu pomohli nebo měli zabránit.

Mnoho neštěstí vzniká z neopatrnosti a ztráty soudnosti, z přeceňování vlastních schopností nebo nerespektování úředních varování, například lavinového nebezpečí. nebezpečí náledí atd. Všem těm autonehodám pod vlivem alkoholu a mnoha neštěstím v horách mohl člověk předejít. Je potom absurdní myslet si, že to způsobilo nebe a že s tím spojuje nějaký smysl.

Ale nebesa podporují všechno pozitivní, co neblahé události dodatečně dá nějaký smysl: Lidé budou opatrnější, zpřísní se kontroly, zdokonalí se technika, zlepší organizase záchranné služby, varování budou brána vážněji, dojde k pokroku v medicíně, zlepší se zákony, tedy – lidé se naučí lépe používat rozum. Tak neštěstí, které má pro postižené jenom temný smysl, přinese ostatním něco pozitivního.
Avšak dokonce i pro obě’t může mít neštěstí kladný význam. Lidé s trvalým postižením mohou v sobě najít sílu k velkým věcem a jejich blízcí se často osvědčí jako spolehliví a obětaví partneři. Jestliže byla nehoda smrtelná, poučí se z ní okolí, ale i duše zemřelého nabude moudrosti, kterou může použít v dalších inkarnacích pro dobro své i ostatních.
Odchod není rozloučení navždy, je to spíše začátek nové cesty. Toto vědomí sice nemůže pozůstalé zbavit zármutku, ale může jej poněkud zmírnit. Útěcha, kterou jim přináší, často vede k tomu, že zmizí překážky, které jim bránily přijímat fakt reinkarnace, ať z důvodů materialistického názoru na svět nebo z respektu ke křesťanské tradici.

Cirkevní učení se opírá o to, že Ježíš o reinkarnaci neučil. Veřejně opravdu ne, a pokud někde v soukromí ano, nic se o tom neví. Pokud má církev důvod zachovávat věrnost přikázání.

Ovšem evangelia obsahují množství poukazů na to, že učedníci existrenci reinkarnace předpokládali. Ostatně ježíš se vysloveně nevyjadřoval ani k mnoha tématům: k otázkám astronomie, evoluce, politiky, estetiky, pedagogiky, výživy, medicíny a dalších oborů a nechával na lidech, aby se v nich orientovali sami. Poznávat něco nového Ježíš nezakazoval a církev by to také neměla dělat. Odporuje to smyslu nebe a je to ostatně nadále neudržitelné, jak v otázce reinkarnace, tak v dalších oblastech.

Důležité je si uvědomit, že neexistuje žádné schéma, které by dovolovalo k určitému konkrétnímu typu neštěstí přiřazovat určitý konkrétní smysl. Každý jednotlivý případ je zcela individuální. Aby ho člověk mohl posuzovat, chybí mu většinou přehled. Nezná biologické souvislosti postižených lidí ani jejich předešlé životy či jejich domluvu před zrozením, neví, jak nešťastná událost bude působit na jejich budoucnost ani kdo a kdy se z ní poučí.

Jediné, co je možné říci naprosto jistě, je toto: Má-li původně neštěstí výhradně temný smysl, nabude určitě dříve, nebo později i nějaký pozitivní smysl. Zlý úmysl se promění v dobro. Je sice dost těžké si to představit, ale nakonec tomu tak vždycky je.