Aluška.org: Věděním ke svobodě

Jaký je rozdíl mezi fyzickou realitou a světem myšlenek? Má vliv to co si představujeme a vizualizujeme na fyzický svět? Je skutečně myšlenka obrovsky silná, nebo to co se nám odehrává v hlavě je čistě naše věc a nezáleží na tom? Je ventilování vnitřní temnoty správné a terapeutické, nebo je to naopak krok vzad?
O tom všem si dnes můžete počíst ve vybraném příspěvku z mailové poradny.

Dotaz:
Ahoj Alue,

Odpověď:
Ahoj,
To je moc zajímavý – a vlastně i důležitý – dotaz.

Pokud chápeš a víš, že jsi tady v matrixu, pak víš že i v ,,reálném“ světě jsi za avatara (když tak doporučuji přečíst, je to tady vysvětlené: Všem dobrým lidem: Brzy přejdeme do Zlatého věku, máme pro vás pokyny jak vyhrát nad systémem)
Jsi v simulaci, tedy vše co vyšleš je zaznamenáno, zrcadlově se to k tobě vrací. To co vyzařuješ, na tom rezonuješ, taková jsi a tak jsi chápána a zrcadlena svým okolím.

A v této primární simulaci tedy vstoupíš do další simulace, což může být hra. Počítačová hra, ale může to být i imaginace v mysli. To co si představuješ v hlavě, jak myslíš, jak si vytváříš smyšlené příběhy o tom jak něco děláš a jak s někým komunikuješ, vytváří energii a má to na tebe vliv. Určitě jsi mnohokrát slyšela větu: ,,dávejte si pozor na své myšlení, je silnější než atomová bomba.“
To na co myslíš a co si představuješ, není sice reálné v této primární simulaci (hmotný svět), ale myšlenkové formy představují svůj vlastní svět, který tě i přesto ovlivňuje v tom hmotném.

Nejednou se mi například stalo, že jsem se vizualizací a myšlenkou dostala k výsledku, který se projevil na této hmotné úrovni.
Například jsem nedávno potkala nějakého chlapa a začala jsem nad ním přemýšlet, protože mě dost dravým způsobem balil. Tak jsem si ho představila, vizualizovala v mysli jak vypadá a najednou se mi udělalo zle a zjistila jsem, že mě to na dálku vysálo, přišla jsem tím o energii. První jsem se zděsila, že jenom obyčejná představa měla tento destrukční efekt, ale pak mi došlo, že se vlastně není čemu divit. Telepatie je skutečná a vizualizace má velikou sílu. Takže když jsem ho pak znova potkala, dostal košem a bylo vymalováno. (Když mě tak vysál na dálku, nechci vědět co by mi udělal ve fyzickém světě.)

Taky se mi stalo (ale to už je opravdu velice dávno, takových 15 let zpátky) že jsem dělala energetické cvičení, seděla jsem v pokoji, nabalovala si postupně energetickou kouli zeshora a zkoušela ji osahávat prsty, prostě jsem se učila jak to funguje, co to dělá a čeho jsem schopná… a najednou jsem si u toho vzpomněla na svého kamaráda a říkala jsem si, copak asi dělá a jak se má. Tím jsem ztratila soustředění a moje koule zmizela. Prostě byla fuč. Za asi pět minut mi přišla od tohoto kamaráda sms, ve které se mě ptal, jestli jsem mu teď zrovna neposílala energii, že ucítil obrovský příliv, že zrovna seděl v učebně a úplně ho to rozvibrovalo a u toho si na mě vzpomněl.
Tehdy jsem poprvé zjistila, jak obrovskou sílu má moje myšlenka a začala jsem si na to dávat víc pozor. Taky jsem v té době začala s tréninkem své mysli, odnaučovala jsem se destruktivnímu myšlení, právě proto že jsem viděla, že to na co myslím, je na určité úrovni velmi reálné.

Koncem léta 2019 jsem byla na extrakci dvou zubů moudrosti. Šla jsem tam v dezolátním stavu a hojení bylo velice bolestivé. Tehdy jsem si opět ověřila, jak obrovskou sílu má moje myšlenka: Bylo mi neskutečně zle, nepředstavitelná bolest. Na obličeji jsem měla zmrzlou lahev, na tom kartičku proti bolesti, na tom ještě speciální anténu proti bolesti, v ruce křišťál, v sobě ibalgin, vizualizovala jsem si zelené světlo, říkala jsem si command pb stardust … a přesto byla bolest nesnesitelná. Měla jsem tam strašný zánět, zablokovanou čelist, zevnitř rozdrcenou tvář. Trvalo to několik dnů v kuse, byla jsem naprosto vyčerpaná a zoufalá. Bez spánku, bez jídla, pořád jenom ta strašná bolest.
Takže když už jsem zkusila úplně všechno a pořád to byla agonie, začala jsem v mysli hledat, co by mi ještě mohlo pomoct a vzpomněla jsem si na indigovou dívenku (je o ní ten článek, na který jsem dávala nahoře odkaz). Vizualizovala jsem si její obličej do detailu, jak vypadá, jak se hezky usmívá… A v mysli jsem jí řekla, že vím že nemám nárok od ní cokoliv žádat a že se moc omlouvám za to že ji obtěžuju, ale že jestli je to v její moci a jestli to udělat může, aby mi pomohla. Že jsem v bolestech které už nedokážu dál snést a už nemám nic, co by mohlo pomoct, už nevím co mám dělat.
Cítila jsem se u toho provinile, že vlastně využívám spojení které je maximálně osobní a otravuju někoho, kdo otravován být nechce, kdo mi k tomu nedal souhlas a určitě chce mít od lidí klid. Na nikoho se takhle záměrně na dálku nenapojuji, beru to jako narušení soukromého prostoru jedince… ale když je člověk ,,na umření“, ono ho to dotlačí k zoufalým činům. Speciálně tady jsem si hodně dávala pozor na to co vysílám, protože ona má veliké schopnosti a věděla jsem, že když tohle dělám, tak ona bude slyšet slovo od slova.
A tehdy se stal doslova zázrak. Když jsem to udělala, bolest prostě přestala. Vyplo mi to asi na pět hodin. Byla jsem tak vděčná, že jsem skoro brečela, ale to by mi nahrnulo krev do hlavy a ještě ucpalo nos, tak jsem se musela držet, aby se ty rány nerozdráždily.
Můj vnitřní skeptik tomu skoro nedokázal uvěřit (jsem schopná uvěřit na kdeco, ale tohle na mě bylo silné kafe) a říkala jsem si: Opravdu je toto možné? Opravdu to nebyla náhoda? Ona se skutečně obtěžovala mi pomoct? Ona to umí líp než ibalgin a všechno ostatní co znám? FAKT?
Jenomže asi za půl dne jsem se znova dostala do tohoto zoufalého stavu a opět mě to dohnalo ke stejnému postupu. Zase jsem si ji vizualizovala, omluvila jsem se, že ZASE obtěžuju, zase jsem ji poprosila aby mi pomohla od bolesti – A zase ta bolest přestala!
Potom už jsem ji prosit nemusela, protože nejhorší krize byla za mnou a začalo se to lepšit. Byla jsem obrovsky vděčná.

Co z toho ve výsledku vychází? – Pokud simuluješ svět, ve kterém jsi za postavu, která ztělesňuje nějaké vlastnosti  a něco dělá nebo říká, tak i když ty zrovna sedíš u mobilu a fyzicky neděláš nic, má to stejnou platnost. Je to z energetického hlediska to samé, jako kdybys tu simulaci prožila v tomto hmotném světě. Jsi sice na jiné úrovni, ale ta úroveň existuje a má platnost, ať už na to věříš, nebo ne. Chápu, že simulovaná postava, která má vlastnosti které si v reálu nedovolíš projevit je pro tebe výborný způsob jak upustit páru, jak se vyventilovat v podstatě ,,neškodně“ a ještě u toho zábavně zabít čas, ale podle mého názoru to není cesta vpřed, ale jsou to kroky vzad. Místo snahy vyventilovat svoji vnitřní temnotu prostřednictvím simulované postavy, je lepší pochopit proč v sobě tu temnotu máš, kde vznikla, odkud pochází, co ji vyvolává, co ji stimuluje a zesiluje… a podle toho se sebou pracovat. Odrušit stimuly které to vyvolávají a naučit se ovládat svoji mysl. Čím víc budeš ventilovat svou temnotu v simulované hře, tím silnější tvoje temnota bude. Nikam nezmizí, ale bude se naopak posilovat a bude tě o to víc ovládat.

Když si vzpomenu na svoje dětství, tak ,,moje“ temnota pocházela z interakce s lidmi, kteří mi ubližovali a to ve mě vyvolávalo destruktivní myšlenky a představy. Místo abych tu temnotu ventilovala a nechala ji aby mě pohltila, jsem šla opačným směrem. Utíkala jsem do přírody, tam jsem mluvila se stromy a s anděly kterým jsem svěřovala svoji bolest a prosila je, aby ze mě sejmuli všechny destruktivní energie, které to na mě nakydalo. Vracela jsem se zvenku osvěžená, doma a ve škole mě to opět rozdrtilo, takže jsem zase utekla do přírody a tak to šlo celé roky a roky, dokud jsem neodešla z domu úplně. A helemese, moje temnota po pár letech zmizela s tím, jak z mého života zmizeli zlí lidé. Ve chvíli kdy mi nikdo neubližoval a nikdo mi nepřál zlo, jsem neměla podnět a neměla jsem důvod myslet destruktivně. Zbytek byl už o tom, že jsem trénovala svoji mysl. Když se mi vrátilo trauma, naučila jsem se, jak ho utnout a nerozvíjet, nebýt masochistka a neotvírat staré jizvy. Vyžadovalo to hodně práce a hodně sebeovládání, ale přineslo to výsledky. Chápu, že ta temnota nikdy nebyla moje, že to nejsem já. Vždycky jsem si to taky říkávala, když mi bylo nejhůř: ,,Tohle nejsem já, je to jen moje reakce na zlo které prožívám, já nejsem zlá a nenechám se tím zničit!“ Fungovalo to jako afirmace, přípomínala jsem si tím kdo doopravdy jsem a že nesmím podlehnout tlaku.

Bylo to zlo, které mě napadalo a které mě učilo k destruktivnímu myšlení, které ale pro mě není přirozené, naopak je zničující. Když jsem se s tím zvládla vypořádat já, může to zvládnout kdokoliv. Je ale potřeba svůj problém dobře analyzovat a mít pevnou vůli. Ne že jeden týden přestanu myslet na zlo a nebudu koukat na horory, je to stejné jako s dietou. Když máš sto kilo a chceš zhubnout, taky ti nepomůže jíst jeden týden salát a zbytek roku se cpát čokoládou. Musí se to stát tvojí pevnou rutinou  a stylem života, jinak to nebude mít efekt. A samozřejmě je potřeba se zbavit temnotou ovládaných lidí, kteří tě ke zlu učí a táhnou. Ve tvém případě jsou to například spoluhráči, kteří na tvoje zlo reagují a odpovídají ti a tím pádem tě stimulují k dalšímu posílení své temnoty tím, že budeš reagovat a navazovat dál a dál na započatý příběh.
Na energetické úrovni existuješ jako každá ,,fiktivní“ postava kterou sis vytvořila a i když si myslíš, že některé vlastnosti nemáš, tak je máš.

V jedné věci s tebou velice nesouhlasím a to je myšlenka, že pokud nesmíš myslet a jednat zle, tak to pomalu aby ses bála cokoliv dělat.
Co to je za formulaci? Znamená to, že není možné žít bez toho, aniž bys myslela na zlo, nebo dělala zlo? I kdyby jen virtuálně?
Pokud tomu věříš, je to program, který ses naučila, ale není to skutečnost. Je možné – a dokonce je to velice snadné, přirozené – být dobrý a myslet konstruktivně. Je to jenom o tom, nepřijímat cizí programy a přijmout zodpovědnost.
V tomto konkrétním případě nejdeš ,,proti konstruktivní síle vesmíru“ jak píšeš v závěru své zprávy. Uvědom si, že Vesmír je věčný a všezahrnující. To jediné, proti čemu ve skutečnosti jdeš když myslíš destruktivně, jsi TY SAMA. Ubližuješ pouze a jenom sama sobě, vesmír tu bude bez ohledu na to jak se rozhodneš, ale tobě to nemůže být jedno. Ty si sama určuješ svou cestu. Tím jak jednáš a jak myslíš.

Nesouhlasím ani s tím, že když chceš hrát hry, tak do nich zlo tak nějak patří – většina her sice je o zlu, ale jsou i hry bez násilí a bez zla, jenom si je člověk musí umět vybrat. Pokud chceš hrát za avatary ve hře a nechceš sama sobě ubližovat, musela bys být pouze dobrý avatar. Sice nevím co to je za hru, ale vem ještě v úvahu i to, že připojováním se na server a komunikací s lidmi, kteří nejsou dobří, nebo hrají za zlé postavy a komunikují s tebou ze zlém, se na tebe jejich zlo dostává skrz tu hru, virtuálně a poškozuje to tvoji energii. A umocňuje to tvoji vlastní temnotu. Je důležité, s čím jsi v kontaktu a čemu se vystavuješ. Není to jedno.