Aluška.org: Věděním ke svobodě

Občas se v komentářích objeví zvláštní typ sdělení. Na první pohled působí jako hluboká moudrost, jako duchovní vhled, jako zkušenost člověka, který „ví“. Je to psané slušně, bez vulgarit, klidně i s přáním všeho dobrého na konci. A přesto z takového čtení zůstává v těle divný pocit: tíha, temnota, beznaděj, jakési znehodnocení života i radosti z něj, ztráta smyslu.
Jako by někdo vzal tvoje štěstí, položil na něj svou temnou deku a řekl: „Tak, a teď to vidíš správně – jako já.“

Takový typ sdělení není duchovno, i když se tak pokouší tvářit. Důležité je vnímat kontext, který je za rádoby vzletným sdělením: Existenciální deprese zabalená do ezoterického slovníku a mýtů.

Všechno je v takovém světonázoru předem odsouzeno k utrpení a zmaru. Radost je naivní, nadšení je podezřelé. Láska je jen začátek karmické lekce a zákonitě skončí tragédií. Dítě není dítě, ale nástroj k převýchově rodiče. Partnerství není vztah, ale zkouška. Život není život, ale pracovní směna v temné matérii, kterou vlastní ďábel, kde jsme si „nepřišli prožít příběh, ale makat na svém vývoji“.
A pokud se náhodou raduješ, tak jen proto, že ještě nevíš, jak moc to později bude bolet.

Na strachu ze světa, a na nenávisti k životu, není NIC duchovního.

Tohle vůbec není duchovní vhled. To je naprostá životní beznaděj, která si našla poetický jazyk. Za rádoby duchovní moudra se to často schovává právě proto, že takový postoj netlačí na léčbu a změnu, naopak ho konzervuje, potvrzuje a dodává pocit výjimečnosti.
„Já jsem ten, kdo prokoukl tenhle svět a vy ostatní nevědomí tupci si teprve půjdete odžít svou karmu.“

Existenciální úzkost je vážný duševní stav, kdy člověk ztratí pocit smyslu, bezpečí a zakotvení v životě. Svět začne působit prázdně, chaoticky nebo nepřátelsky a běžné radosti přestanou dávat smysl.
Nejde o běžný smutek ani o depresi z konkrétní situace. Je to strach z existence samotné. Strach z budoucnosti, zodpovědnosti, vztahů, života jako takového. Když je tento stav příliš silný nebo dlouhodobý, člověk si vytvoří vlastní „výklad světa“, který mu dodává dojem kontroly. A právě takto vznikají ty temné, pseudoduchovní teorie, které nevycházejí z moudrosti, ani ze skutečného duchovna, ale z hluboké vnitřní nejistoty.

Když člověk žije ve světě, kde je samotný život těžký až nesnesitelný, kde vztahy bolí, kde je svět nebezpečný a budoucnost je temná, může být lákavé tomu dát vyšší smysl. Říct si, že to tak má být. Že to je karma. Že to je duchovní poslání. Že to je zkouška. Že to je „temnota hmoty“.
Že to vlastně není o něm, ale o vesmíru. Tím se jakoby vystupuje z pozice viníka, člověk přestane mít pocit že za něco z toho může a tím se mu může částečně ulevit. Jenomže zároveň to otevírá dveře mnohem zhoubnějším a nebezpečnějším věcem:

Zaprvé tenhle postoj vůbec nic neřeší. Jen se to přebalí do slov, která znějí vznešeněji. Zadruhé to dělá z člověka doživotní oběť zlého světa a tím si člověk sám bere možnost to změnit, nebo se uzdravit. Ale on to nevidí, protože je uvězněný ve svém bludném kolečku, takže to začne nabízet ostatním jako radu „zkušenějšího“, který „ví“.

Najednou se z osobní úzkosti stává v očích dotyčného člověka „univerzální zákon“. Z vlastního strachu se stane proroctví. Z vlastní nejistoty se stává varování. A z vlastní neschopnosti radovat se, se stane životní mučednický postoj.

Člověk, který se bojí života, začne tvrdit, že radost je iluze. Člověk, který nevěří vztahům, začne říkat, že partnerství je jen karmická past. Člověk, který nechce děti, začne tvrdit, že děti jsou zkouška, trest nebo nástroj osudu. A člověk, který se bojí budoucnosti, začne mluvit o kolapsu systému a přechodu do 5D. Tohle všechno jsou jen různé tváře společného problému: Hluboké existenciální úzkosti.

A taková úzkost je nakažlivá, pokud ji člověk nerozpozná. Proto je důležité o tom mluvit, abychom věděli, kdy k nám mluví skutečná moudrost a kdy je to pouze cizí strach převlečený do duchovní metafory.

Kde se bere nenávist ke světu

Je to následek hlubokého a dlouhodobého traumatu. Začíná to doma, v náruči chladné matky a nepřítomného otce. Pokud člověk nezažil hezký život ani hezké vztahy, nezažil bezpečný vztah, nezažil dobré rodiče, ani podporující rodinu, pak dává smysl, že takový člověk nebude mít život rád.

Vy byste snad byli rádi na světě, kdybyste byli zanedbávané týrané odložené dítě? Chronický terč šikany? Kdyby vás neustále někdo bil, ponižoval, děsil, vyhrožoval vám? Kdyby se vám nedařily ani vztahy, ani práce?

Z čeho má mít takový člověk radost, když nemá základní životní jistoty, ani hodnoty, ani vazby? Vždyť jsou to právě vztahy a láska, co dává životu smysl a barvy. Když je nemáte, proč byste měli být radostný člověk a proč byste se měli těšit na zítřek?

Samozřejmě, že svět ani život nebude mít takový člověk rád. Samozřejmě, že si začne myslet, že život je trest, že svět je hnus, že to všechno musí skončit obrovskou katastrofou. Jasně, že bude nesnášet lidi a plivat na vlastní živočišný druh.
Jasně, že se nebude chtít rozmnožovat a bude plivat na lidi, co děti mají a bude ho to samotné téma děsit.

Proč by takový člověk měl věřit lidem, když ho lidi zradili, opustili, zranili, okradli a zničili? Proč by takový člověk měl věřit systému, který ho v tom nepodržel, který mu nepomohl?
Jasně že nevěří.

Není to žádná náhoda. Je to symptom člověka, který je hluboce raněný, citově nevyživený, vztahově prázdný, jehož život postrádá smysl, hloubku i kvalitu. Tím, že říká takové hrozné věci, dává svému okolí najevo, že jeho život není v pořádku a jeho minulost nebyla léčena. To, jestli se takový člověk může a dokáže vyléčit, rozhodují v podstatě dvě věci:
Jestli je to skutečná duševní nemoc nebo trauma a dále, jestli tento člověk aktivně o vyléčení usiluje, nebo si fanaticky obhajuje svůj temný světonázor. Člověku, který je nemocný ale chce pomoc a hledá cestu ven, se vždycky nějak pomoci dá. Člověku, který nechce, pomoci nelze.

Tohle není žádná náhoda. Je to přímý důsledek prožité životní zkušenosti.
Ale jak z toho ven? První krok je uvědomit si tuto pravdu: To, že nenávidím život, lidi, nechci být na světě, přeju si smrt, apokalypsu a ulítávám do magických vysvětlení a konspiračních teorií o zlých padouších co nás všechny vězní a vraždí, je důsledek těžkého života a hlubokého traumatu, které nebylo nikdy léčené ani integrované.
Není to objektivní pravda o životě ani o světě. Je to moje myšlenková mapa a moje životní zkušenost.

Jediný způsob, jak se z toho dostat ven, je upřímný dialog sám se sebou a hledat aktivně cestu k uzdravení. Je potřeba vědomě tyto mentální vzorce odmítnout a začít si klást otázky:

Jaký chci prožít život od teď a dál?
Chci takto žít do konce života?
Co získávám tím, že se bojím světa, lidí, života?
Co mi dávají úniky do konspiračních teorií a fantastických představ?
Kam mě to posunulo, jak jsem se rozvinul v poslední době?
Co můžu udělat nyní, aby se můj život zlepšil?
Co bych se měl naučit, abych měl nástroje k tomu, abych mohl zlepšit svůj život?
Co mi vlastně celý život chybí a co potřebuji získat?
Jaký je můj plán pro příštích několik let, aby se můj život zlepšil?

Dokud věříme, že je svět zlé místo řízené nemilosrdným neměnným osudem a my jsme vězni zlého Demiurga, nikdy se neuzdravíme. Protože cokoli, co by nám mohlo pomoci, vnímáme jako nástrahu, past, manipulaci a faleš. Nevěříme, že je na světě něco dobrého.

Jak se temné představy o světě šíří

Je důležité chápat lidi, kteří vyznávají tento styl myšlení v reálném kontextu a komplexně. Neřešte fantastické teorie které tito lidé šíří, ale dívejte se, co je za nimi. Je tam úzkost? Odmítání života a rozvoje? Je tam apokalypsa? Je to děsivé? Znepokojuje vás to? … Pak to není duchovno. Je to choroba, nebo trauma.
Chraňte se, aby vás to nestáhlo s sebou – může se to stát a děje se to často. Zejména důvěřivým nezkušeným dětem, nebo lidem, kteří jsou si vnitřně nejistí a hledají své místo ve světě.

Existenciální úzkost není jen vnitřní stav. Je to emoce, která se velmi snadno přenáší z člověka na člověka. Mozek je k tomu doslova biologicky nastavený. Máme zrcadlové neurony, které automaticky kopírují emoční stav druhých lidí, i když si to neuvědomujeme. Když někdo mluví o světě jako o temném, nebezpečném a bezvýchodném místě, náš nervový systém na to hned reaguje. Zpomalí se dech, stáhne se hrudník, zvýší se napětí v těle.

Úzkost se šíří i jazykem. Slova nejsou neutrální. Když někdo používá věty jako „všechno je iluze“, „lež je pravda a pravda je lež“, „svět je past“, „vše je naopak“ „radost je nebezpečná“, „čeká nás kolaps“, mozek to zpracovává jako varování. A varování má v lidské psychice mnohem silnější váhu než radost nebo naděje. Proto se temné pseudoteorie šíří rychleji, než zdravé duchovno. Aktivuje to totiž naše evoluční mechanismy přežití.

Existuje také emoční nákaza. Když člověk, který se bojí života, mluví o svém strachu jako o „pravdě o světě“, může to v nás vyvolat stejné pocity, i když jsme je předtím neměli. Ne proto, že by měl pravdu, ale proto, že náš nervový systém reaguje na jeho nervový systém. Pokud to nerozpoznáme, můžeme začít přebírat jeho pohled na svět, aniž bychom si všimli, že to není náš vlastní názor, ale převzatá emoce.

Je to nebezpečné. Ohrožuje to děti a důvěřivé lidi.
Je to společensky vysoce škodlivé.
Je potřeba o tom mluvit a má smysl před tím varovat.
Není to nic duchovního, je to nemoc.

Zdravé duchovno podporuje Život.

Duchovno podporuje růst, radost, vztahy, tvoření, přítomnost. Neříká, že svět je temný a že jsme tu za trest. Neříká, že dítě je karmický nástroj. Neříká, že radost je naivní. Neříká, že budoucnost je kolaps. Zdravé duchovno nebere lidem naději, ale naopak ji dodává.

Zdravé duchovno neútočí na radost druhých, naopak ji posiluje a povzbuzuje.

Když někdo prožívá šťastné období, zdravý člověk mu přeje, aby si to užil. Neříká mu, že je to předčasné, že to dopadne špatně, že to je jen iluze, že ho čeká trest, že dítě mu zničí život a že svět se stejně brzy zhroutí.
To není moudrost, to je projekce vlastního vnitřního problému.

Je v pořádku mít strach. Je v pořádku mít špatné zkušenosti. Je v pořádku nemít děti, nechtít vztah, být skeptický. Ale není v pořádku vydávat vlastní bolest za univerzální zákon vesmíru a podsouvat ji lidem, kteří zrovna prožívají něco krásného.

Život není žádná temná směna, ani trest. Není to zkouška, kterou musí člověk projít, aby byl „dost“. Život je proces, který v sobě má světlo i stín, radost i bolest, růst i klid.