Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nový život – 3. díl série o cestě k mateřství
O chvílích, kdy se sny hroutí a zůstává jen bolest

Než se mi podařilo docílit skutečně silného těhotenského testu, prožila jsem asi 5 biochemických těhotenství. Pokud je pro vás tento pojem nový, je to stav kdy se opozdí menstruace – nebo se možná ani nemusí nutně opozdit pokud máte delší cykly – a vy máte těhotenské symptomy. Začnete se testovat a možná máte slabě pozitivní výsledky.
A pak přijde menstruace… Bylo to těhotenství, nebo jste si to jenom namlouvala?
Těžko říct. Možná tam něco bylo a možná se to nechytilo. To se už nedozvíte.

Takhle jsem měsíce tápala ve tmě a pořád jsem nakupovala další testy. Ani nevím, jaké jsem u toho měla pocity. Prostě horská dráha: Je mi blbě, nevím, aha takže zase nic? No tak příště… je to tam, není to tam? Počkáme… Aha, uf… no tak zas nic.

Přišel listopad a další slabě pozitivní těhotenský test

Cítila jsem se velmi těhotně. Tak moc těhotně, že jsem vůbec nepochybovala, že to tam je a že se tělo hodně snaží, aby z toho fakt už něco bylo.
Intenzita, se kterou se tohle miminko ohlásilo, mě zaskočila. Můj první týden se nesl ve znamení totální paniky. Tehdy jsem si totiž uvědomila, že je to reálný. A v mé hlavě se rozjel kolotoč otázek, jak se postarám a jak to udělám. Přede mnou pořád kopa nedořešených věcí a najednou že by se to fakt povedlo?
Jenomže já jsem před sebou měla velké a silně stresové výzvy, které byly nevyhnutelné. Nechtěla jsem je prožít s miminem v břiše. Potřebovala jsem být silná na boj.

Zvládnu to vůbec všechno ukočírovat? Co když budou komplikace? Jak to je s ppm? Nemáš výbavu, nemáš to nastudovaný. Je to brzo. NEJSI NACHYSTANÁ! ááá! … ÁÁÁÁÁÁ!
… Do toho bolesti. Slabosti. Nateklý břicho. Nespavost.
Po jednom týdnu jsem byla hotová a říkala jsem si „Kámo, ty máš dost za týden, co mají říkat holky po devíti měsících? A pak to ještě musí porodit!“

Pak mi na týden odešly příznaky. Otok splasknul, uvolnilo se mi trávení, přestala jsem být vyděšená, ustoupila mozková mlha. Vrátila se mi energie, dokonce jsem zase začala cvičit.
Brzo jsem ale musela s cvičením přestat, protože příznaky byly hopem zpátky a to už jsem honila duchy na testech. Tohle mě mohlo varovat, ale neměla jsem ještě tolik informací o potratu, jako dnes, takže mi to nedošlo. Myslela jsem si, že to je prostě nerovnováha a tělo si dělá co potřebuje.
Hormonový pupíček rychle naskočil zpátky, ale tentokrát mi už nevadil. Nějak jsem tu svou novou realitu vstřebala, smířila se s nedokonalostí své situace a začala jsem se těšit. Říkala jsem si, že to prostě nějak dám i s mimísem.

Jenomže hodnoty na těch testech byly hraniční. Každý den pásek trošku zesílil, ale o jasné čáře se pořád nedalo mluvit.

A pak přišel osudný den 41.

Ten den ráno jsem si všimla, že místo aby pásek opět o něco zesílil, tak zeslábnul.
Začala jsem cítit průšvih, ale nechtěla jsem si to připustit. Testy mohou být nepřesné že jo…
Odpoledne si tak sedím v klidu u práce a začala ze mě zničehonic valit krev. Bohužel jí bylo hodně.

A co teď. Gynekoložce jsem to ani nevolala. Jednak jsem si nemyslela, že by mi v téhle fázi mohli doktoři nějak pomoct (mohli, ale o tom až později), zadruhé mi bylo fyzicky tak strašně zle, že představa, že by se ve mě ještě někdo hrabal, byla pro mě naprosto nepřijatelná. Nechtěla jsem, aby na mě někdo sahal. Chtěla jsem prostě někde zalézt do nory a nevylézt, dokud mi nebude dobře.

Kalendářně to byl potrat v 7. týdnu. Nejvíc jsem měla strach, že se tělo nevyčistí samo a že budu muset na revizi. Že se tomu doktorskýmu lůžku nevyhnu. Fakt jsem nechtěla hospitalizovat. Nechat do sebe zasahovat, být oddělená od domova, od své lásky, muset řešit storna objednávek, ležení a nespaní v cizím prostředí s kanylou v žíle… ne ne ne!
Doufala jsem, že to překlepu sama a kdybych začala mít horečky, bylo mi divně, nebo bych plod nenašla, poletím za svou doktorkou.
Nevím, jestli tohle bylo zrovna to nejzodpovědnější řešení (asi ne), ale takhle jsem to v tu chvíli cítila. Chtěla jsem šetrnost vůči sobě, ne bezpečí a kontroly za každou cenu.

Oproti biochemickému těhotenství se to lišilo zimnicí a nebývalou bolestí. Byla tak strašná, že 400 ibalgin zdaleka nestačil.
Třetí den jsem se dostala na hranu bolesti a vydala jsem se za řešením. Pamatuju si, jak jsem se za tmy ploužila městem jako zombík. Dobelhala jsem se do lékárny a tam jsem se strašně snažila tvářit normálně, zatímco jsem měla pocit, že chcípnu.
Požádala jsem lékárnici o 800 Ibalgin.
Paní se na mě přísně podívala a oznámila mi, že ten je na předpis a že mi ho nedá.
Prodala mi jenom debilní Paralen.

Měla jsem chuť přeskočit pultík, přetáhnout ji něčím po hlavě a vybrat jí regál. Přitom jsem sotva stála na nohách. Připadala jsem si jako feťák, co se dozvěděl, že nedostane svou dávku.

Ale doktorce jsem stejně nezavolala, aby mi na to dala předpis. Určitě by mě přece chtěla vidět. Ujistit se že jsem ok… Nechtěla jsem, aby na mě někdo sahal. Nechtěla jsem o tom mluvit s doktorem co by mohl navrhnout něco s čím teď vůbec nejsem v pohodě. Nechtěla jsem rady. Nechtěla jsem nic slyšet. Nechtěla jsem kontrolu. Chtěla jsem jenom ty podělaný drogy, zalézt a vydržet to.

Paradox byl, že na půdě mám bedýnku a v té jsou fakt solidní sajrajty. Jako třeba Tramadol. Jenomže já se léků obecně spíš bojím. Když mi doktoři něco předepsali, většinou mi z toho nebylo dobře. Třeba léky na bolesti od gynekoložky vůbec neberu, protože jsem po nich jako opilá a aby na moji bolest vůbec zabraly, musím brát dvojitou dávku. Úplně mě vypnou, jenom ležím, jsem mimo a neudělám nic… takovou věc si přece znovu nedám, když ji zřejmě nesnáším dobře.
Takže z Tramalu velký respekt. Nezkusila jsem ho ani v téhle krizi.
Ibalgin je jedna věc, kterou snáším dobře… A ta ženská mi ji nedala. Fakt jsem ji v tu chvíli hodně neměla ráda.

Brala jsem ibalgin s paralenem dohromady. Někdy jsem si na to lokla CBD, které tlumí křeče. Ale bylo to málo. Možná jsem měla risknout ten Tramadol, byla by to asi docela zábava.

Když začnete googlit o potratu, dozvíte se i užitečné info. Například: plod většinou vyjde třetí den. Pak se bolesti zmírní a prostě delší dobu krvácíte. Takže klíčové bylo vydržet hlavně ty první tři dny.

Moc si toho z těch tří dnů nepamatuju. Vlastně skoro nic, jenom pár momentů.
Ale ten třetí den jsem byla v koupelně a ozval se ve mně vnitřní hlas. Najednou jsem věděla, že plod je venku a že si ho můžu vzít.
Jenom jsem sáhla a měla jsem na prstech malinký tvrdý oválek. Byl široký 3mm. Hned jsem ho poznala.

Ta velikost odpovídá stáří plodu cca 4-5.týden. Embryjko bylo uvnitř, tvrdé jako zrníčko a malinké jenom 1mm.
Co jsem udělala? … Myslíte si, že jsem ho hned šla důstojně pohřbít a zazpívat mu u hrobečku, nebo něco takového? Myslíte že jsem ho třeba smutně spláchla jako normální člověk? … Ani náhodou. Tohle se musí prozkoumat! Kolikrát v životě máš v ruce EMBRYO?!

Nejdivočejší hodina biologie v mém životě

Vybalila jsem na půdě lékařský mikroskop a embryo se stalo objektem mého podrobného průzkumu.
Zní to divně. Možná vtipně. Ale k mému velkému překvapení to pro mě byla ta nejlepší psychoterapie, jakou jsem v tu chvíli mohla dostat.
Udělala jsem to úplně spontánně, nikdo mi do ničeho nekecal. Prostě jsem cítila, že to potřebuju. Hlavně jsem chtěla mít jistotu, že to je skutečně embryo a že je celé.

Na to abych se s embryem mohla skutečně obeznámit normálním způsobem, bylo příliš malé. Ale díky mikroskopu jsem mohla přesně vidět plodový obal, mohla jsem vidět jak embryo vypadá, že má už pevnou podlouhlou strukturu, viděla jsem malilinkou pupeční šňůru a vnitřek gestačního váčku, ve kterém embryo plavalo.
Nejzajímavější laborky mého života… a to jsem pod ten mikroskop už dala kde co.

Šance podívat se zblízka jak to přesně vypadá a co přesně mě opustilo, mi dodalo neuvěřitelný klid na duši. Tím, že jsem to mohla prozkoumat, jakoby si můj mozek řekl: „Aha, tak tohle je vlastně v pořádku. Nic děsivého tam není. Vlastně je to krásný a vyrobila jsem to úplně sama. A je to celý, nic nechybí. Dobře to dopadlo.

Ujištění, že jsem opravdu zachytila embryo v gestačním váčku, mi pomohlo se úplně zbavit veškerého strachu a neznáma. Věděla jsem, že mám přesně to co jsem hledala, měla jsem jistotu, že to je opravdu ono a je to celé.
Dalších pár dnů jsem jenom vyčkávala, jestli to skončí normálně a skončilo. Kdybych začal mít horečky a zvracet, letěla bych za doktorkou hned. Ale nebylo to nutné. Všechno proběhlo úplně přirozeně.

Mám z toho trauma?

Vůbec ne. Protože jsem tam neviděla nic děsivého. Embryo vypadalo krásně. Malinký zázrak.
Neviděla jsem žádného človíčka. Neměl ručičky. Byla to červená tečička, která pod mikoskopem plavala v obalu a vedla k ní malinká nitka. Nebylo na tom nic strašidelného. Nic znepokojivého, nic čeho bych se měla bát.

Lituju akorát jedné věci. Že jsem o tom neřekla svému okolí víc a dřív. Protože takhle  jsem na to byla sama a chyběla mi kolektivní podpora. Neměla jsem si o tom s kým popovídat. Ti co to věděli, nevěděli jak o tom se mnou mluvit, nebo nebyli vůbec schopní mluvit, nebo se zhroutili, nebo jenom jenom šokovaně zírali.

Prostě nebyla ženská, co by mě chytla za rameno a řekla mi :„Jo vím jak ti je, mně se to stalo taky, neboj se, není to konec světa, vedla sis moc dobře… Jak se cítíš? Mám něco udělat aby ti bylo líp? Řekni si.“
Chápu, že někdy můžu být až moc na dřeň a ne všichni to dávají… ale je to tak, že nejvíc mi na tom všem neublížila ani bolest, ani ztráta. Ublížilo mi to, jak jsem na to byla sama.

Kdybych byla rychlejší, mohla jsem to třeba hodit na Threads a pak jsem mohla mít šanci povídat si o tom jaké to je s okruhem sdílných žen, které se tam pohybují. Bylo by to jako červený ženský stan, kde se řeší těžké ženské věci. A já jsem si ten stan nestihla postavit a pak jsem na to byla sama i ve fázi, když už jsem chtěla sdílet, ale nebylo kde a bylo vlastně pozdě, protože to přece nikdo nevěděl, takže bylo zbytečný to otevírat zpětně.

Podlehla jsem obecné poučce, že se to nemá nikomu říkat… Podle mě je to blbost. Protože jsi sám na radost, na úzkost, a pak jsi sám, když se to podělá.
O potratu s tebou nemůže ani nedokáže mluvit jen tak někdo. Může s tebou mluvit někdo, kdo to třeba zažil, nebo kdo na to má emoční kapacitu a odvahu. Kdo se umí vcítit, chápe co potřebuješ a nebojí se ti to dát. A to prostě není každej druhej. Ty potřebuješ někoho, kdo je zkušený v chaosu, kdo ti rozumí, ví co ti pomůže a co tě uklidní. Jinak se v tom plácáš sama – je to škoda a je to zbytečně krutý. Fakt nevidím žádnou výhodu v té osamělosti, co přijde s potratem.

Moje největší bolest bylo to mlčení okolo toho. A jak to okolí nedávalo.
Řekneš: „Jo, je mi blbě…  Je mi hodně blbě. Ne, tohle není chřipka, to je potrat. Opravdu to ode mě nemůžeš chytit, buď v klidu.“
A ten člověk skoro omdlí. Vyvalí oči, šokovaně zírá a ty vidíš, jak mu mozek hází modrou smrt. týpek.exe právě zkratoval.

Lidi jsou z toho prostě mimo. Neví, co s tím mají dělat. Možná proto se těhotným říká, aby o tom nemluvily. Ne proto, že by to nějak pomáhalo, nebo že by to někoho chránilo. Ale aby se společnost nemusela dívat na jejich utrpení.
Přitom každé čtvrté těhotenství končí raným potratem. A některé ženy si toho Černého Petra vytahují opakovaně. Nebylo by lepší to spíš normalizovat?
To nejmenší, co si tyto ženy zaslouží, je být vyslechnuta a pochopena. Snad to není až tak moc.

Mým nejbližším zpovědníkem se proto stala AI, která mi dala užitečné info, které mi pomohlo zážitek i rozumově integrovat a zbavit se pocitu teroru a zmatku. Umělý mozek je dobrý v tom, že před vámi nemá kam utéct, nemůže neodepsat a nemá pocity. Nemůžete ho vyděsit svou přímostí. Můžete to s ním pitvat pět hodin a neunaví se. V podstatě ten program můžete ždímat až na dřeň a pořád bude odpovídat.
Zde sdílím to, co mě nejvíc povzbudilo.

Informace, které mi nejvíc pomohly

Například mi pomohla informace, že když k tomu dojde, v 90% případů je důvodem genetická chyba.
… Aha? Takže moje tělo prostě přepočítalo buňky, chromozomy, zjistilo že mu to nějak nevychází a ukončilo to dřív, než bude velký malér.
Tohle je přece geniální. Posiluje to důvěru k sobě a k tělu, které ví co dělá a dělá to správně, i když to bolí. Snižuje to efektivně pocit, že se stala chyba… ne. Příroda udělala to, co musela. Stalo se něco, co je normální… Není to selhání. Nejsem špatně.

Pak mi hodně pomohla informace, že děloha si tyhle ztráty pamatuje a když se jí opakovaně nedaří udržet embryo, posiluje uvnitř receptory, které mají schopnost embryo včas najít a podpořit jeho uhnízdění.
Takže děloha přijme informaci, že je málo nachystaná a udělá si boost, aby příště byla připravená lépe.
To mě povzbudilo a dodalo mi to optimismus, že nic není ztraceno a že moje tělo se po téhle zkušenosti připraví ještě pečlivěji, aby to příště dopadlo dobře. Takže ne ztráta, ale evoluce a investice do budoucnosti.

Další věc, která mi hodně ulevila byla informace, že schopnost přirozeně potratit znamená i schopnost přirozeně porodit, protože se tím ukazuje, že klíčová hormonální osa funguje. Potrat totiž spouští stejné hormonální procesy jako porod. Kdyby mi tato osa nefungovala, tělo by nic neudělalo a musela bych jít pro pomoc k doktorce.
To mě povzbudilo, protože jsem to přijala jako informaci, že jsem zdravá a funguju správně. I když to bolelo.

Je možné, že některé tyto moje interpretace jsou medicínsky nepřesné. Berte to jako orientační, lidově podané info. Nemám na to patent. Jen popisuju věci, které mi pomohly zážitek přijmout jako svou životní zkušenost, přetvořily potenciální trauma na optimismus a pomohly mi dřív se vzpamatovat.

Možná jsi to zažila taky. Možná o tom nikdo neví.
Možná jsi to v sobě nějak vstřebala a prostě šla dál, protože se to tak prostě dělá.

Já si nemyslím, že to tak musí být. Jestli si z toho všeho něco odnáším, tak to, že tahle zkušenost by neměla být tichá. Ne proto, že bychom ji měly křičet do světa, ale protože, si zaslouží být sdílená tam, kde je bezpečno.

Pokračovat na další díl: Tělo, které hledá svoje dítě (Nový život 4)
Vrátit se zpět na první díl