Aluška.org: Věděním ke svobodě

Přišel takhle v mém životě jeden den, kdy se mi na večer udělalo vnitřně nepříjemno. Pořád totiž po mě někdo něco chtěl, pořád měl někdo nějaký problém, ,,Aluška tohle Aluška tamto“… ,,Ty jsi taková maková a měla bys dělat to či ono, měla bys být takováhle…“

Pořád do mě někdo něco hučel. Já vydržím dost, ale když se do mě hučí třeba více dnů po sobě, anebo vydatně jeden celý den, tak to potřebuju ze sebe někde sklepat, zapomenout.

Přišla jsem večer domů a ačkoliv jsem ten večer pila víno, nemohla jsem si pomoct, ale hladově jsem zatoužila po společnosti dévů. Nikdy k nim nechodím, když mám v krvi třeba trochu alkoholu, takže jsem až do této doby netušila, jestli a jak to vlastně ovlivňuje moji schopnost je slyšet, ale prostě jsem za nimi musela jít. Potřebovala jsem to, víno nevíno.

Mám teď nový objev, v lese jsem si našla další strom. Je v něm moc hodná déva s pro mne velmi zajímavým jménem. Nechci ho zde psát celé z vícero důvodů, taky proto že k tomu stromu teď chodím prakticky pořád, proto pro účely tohoto článku bude jednoduše nazvána ,,M.“

M. je velice milá a moc dobře se mi s ní rozmlouvá. Ze začátku jsem se na ni musela hezky naladit, napojit a protože k ní chodím někdy i více večerů po sobě, tak jsme trvale naladěné, slyším ji i zdálky. Je to super. Usnadňuje mi to najít ji v lese mezi ostatními. Vzhledově její strom není odlišný od všech ostatních, ale když vejdu do toho lesa, zdálky cítím a vidím, jak na mě mává a jak se na mě těší. Jdu jenom za tím pocitem, natáhnu ruku, táhne mě to k ní… a vždycky skončím bezpečně u ní.

U jejích kořenů už jsou vytlačené tlapky, jak tam u ní stávám s politýma nohama a rozjímám… Tedy spíš se k ní tulím. Prostě ji mám moc ráda, cítím se u ní v bezpečí a klidně.

http://youtu.be/lEkZQx7RVZI

Natočila jsem si rychle do lahve vodu, abych si mohla v lese polít bosé nohy. Drapla ručník a doslova jsem vyběhla ven.

Když se trochu napiju vína a jsem v tom správném rozpoložení, tak chodím a běhám strašně rychle, aniž bych se unavila, nebo zadýchala. Jakoby se mi tam připojily nějaké jiné baterky na sluneční pohon… Sluneční pohon? – Tedy… Ten večer už slunce zapadalo, takže sluneční pohon to asi fakt nebude 😀

Napůl jsem běžela skoro celou cestu a že je M. ode mne trochu dál. Čím blíž jsem byla, tím víc jsem zrychlovala, až jsem nakonec přiběhla do lesa a objala její kmen.

Bylo to tak úžasné, jako když po delším odloučení obejmete někoho, koho milujete… A to jsem u ní byla naposledy před dvěma dny.

Byla jsem u ní moc spokojená a taky mi dělalo radost, že M. jasně slyším, i když mi koluje v žilách víno.

Jediná změna, kterou jsem zaznamenala, je z mé strany větší nesoustředěnost. Osobně si myslím, že kdybychom s M. neměly už navázané spojení a nemluvily spolu pravidelně, tak bych asi po víně napojení ani nezkoušela, protože bych byla moc rozladěná. M. mě ale už zná, takže to bylo jedno. Je to sice nové přátelství, ale klape nám to skvěle.

Chvíli jsem stála u jejího kmene a povídala jí, co je nového a že jsem ji moc potřebovala zase slyšet, dotknout se jí. M. pozorně naslouchala…

Nakonec jsem si pod ni sedla, položila dlaně na její kořeny a vnímala ji. Chvilku jsem jí posílala energii, chvilku ji posílala ona mně.

Těžko říct, kolik jsem jí toho poslala, když jsem byla při víně nesoustředěná, navíc jsem porušila obvyklý režim. Místo posílání předem na dálku z několika metrů, jsem se o ni prostě opřela zády a dávala dlaněmi.

Když se člověk zároveň stromu dotýká, tak se to hodně stírá, protože strom začne vracet automaticky. Dokonce jsem přistihla M., jak mi rukama napravo vzadu u hlavy něco spravuje, jakoby vybírá.

Ona je skvělá léčitelka. Když mě něco v mysli tíží, tak mi to prostě sebere z energetického obalu, dá to pryč a já jsem pak z toho v sedmém nebi, protože na to buď zapomenu, anebo mi to přijde takové zasuté vzadu, nedůležité, zbytečné, jedno, že se to vyřeší samo… Takže se tím pak už nezabývám.

Povídaly jsme, vyměňovaly energii… až jsem se tak uklidnila a vnitřně srovnala, že jsem se pod ní spokojeně stočila do klubíčka a pomalu usnula.

Bylo to úžasné. Kolikrát se člověku stane, že se uloží v lese pod stromem na malém ručníku, aniž by řešil, jestli po něm něco neleze? Pavouci, brebery… Bylo mi to jedno.

Užívala jsem si ten pohled na pohybující se trávu, mezi ní propletené moje vlasy… brouci, co lítali okolo. Zelené koruny stromů… Tiché šustění lesa a společnost mojí milované ,,M“… Byla jsem tam v té trávě taková hezky schovaná, měla jsem pocit, že mě nikdo neuvidí, i kdyby šel metr ode mne. Ten pocit byl moc příjemný… Nikde žádní lidi, žádné zvuky, nikdo po mě nic nechtěl. Jenom já, les, tráva, M. a dál nic…

A pak mám spací výpadek.

Když jsem znovu přišla k sobě, byla jsem úplně někde jinde, v podstatě jsem se nemohla od M. vymotat. Byla bych schopná spát pod ní dál, ale celou noc? To nebyl dobrý nápad. Takže vstávat!

Kousek ode mě byla srnka. Patrně se šla zrovna najíst a myslela si, že tam takhle pozdě večer nikdo není, dokud jsem se celá rozcuchaná kousek od ní nezvedla zpod stromu. – Chvíli na to překvapeně hleděla, ale pak se radši dala na ústup.

Celou cestu od M. se mi pletly nohy… M. je v tomto zvláštní. Když mi sáhne do energií, hodně povzbuzuje moje nitro, ale zároveň mě tak povznese, že se pak motám… A když jsem pod ní usnula, tak měla spoustu času na hraní. Takže se mi pletly nohy víc, než normálně.

Zkoušela jsem původně vyčkávat u M. vždy po energetickém léčení, protože bych čekala, že se mi ten pomotaný pocit ztratí, ale nefunguje to. V podstatě se to musí rozchodit a většinou to rozchodím cca tam, kde už vycházím z lesa. Do té doby se zastavuji každých pár kroků. Zvláštní… jakobych se znovu učila chodit.

Někdo z čtenářů to možná zná taky: Když jste třeba s člověkem kterého milujete a mazlíte se spolu hodně dlouho, hodně nadšeně, pak máte jít od sebe, vstanete, jdete, ale motají se vám nohy, jste takoví zblblí… Je to také od toho, jak jste si vyměňovali s tím druhým energie… Tak tento stav já mám, když jdu od M. Jenom na to prostě nepotřebuji člověka… Taky se to musí rozchodit.

Zajímavé je, že jak jsem pod ní předtím seděla, najednou jsem našla na svém žebradle (Tohle musím vysvětlit: Jeden můj moc dobrý kamarád, kterého mám moc ráda, mi k narozeninám ušil plátěnou tašku podle historického vzoru, který se jmenuje ,,žebradlo“. A je to nejpohodlnější ,,kabelka“, jakou mám. Je na něm navíc vyšitá želvička s pravotočivou spirálou.) položený oblý kousek kůry.

Nevěděla jsem, kde se tam vzal. Otočila jsem se na M., ta se usmála a řekla mi, ať si ho nechám, že je to dárek od ní… Nerozuměla jsem tomu, ale sevřela jsem ho v dlani a nechala to zatím tak… Ale když jsem pak asi za hodinu od ní odcházela, našla jsem z místě, kde jsem byla původně o ni opřená zády, tmavý důlek, kam ten kousek kůry pasoval. Ale já z ní nic neodloupla, to bych si nedovolila. A navíc jsem tam měla záda, takže kdybych to byla já, tak to vezmu z jiného místa…? Zkrátka pro to není logické vysvětlení, leda že se sám nějak vyloupnul a položil na moji tašku, aniž bych si toho všimla. – A to bylo ještě předtím, než jsem usnula. Ten důlek jsem objevila až po probuzení, v podstatě ,,náhodou“.

Ti dévové stromů mě i po tolika letech umí pořádně překvapit… Co ještě umí dalšího? Vytahovat bílé králíky z klobouku?

Je to úžasné… těchto bytostí se v životě nikdy nevzdám. Pro nic na světě… Protože nic nemá takovou hodnotu, jako oni a jejich moudrost.

Nabrala jsem u louky kytici lučního kvítí a spokojeně si to šmajdala domů… Těším se na příští setkání.

Kam dál:

• Otevřít rubriku ,,Zážitky: Přírodní bytosti“

• Otevřít rubriku ,,Nehmotné Bytosti Osobně“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE