Aluška.org: Věděním ke svobodě

Může duchovní cesta člověku pomoct ven z úzkosti, nebo ji naopak ještě víc posílit?

Perfekcionismus se často tváří jako ctnost. Jako snaha být lepší, vědomější, čistší, morálnější, vyspělejší… Ve skutečnosti je to však jen převlečený strach.

Strach udělat chybu, strach být nedostatečný, strach být odmítnutý, strach, že když nebudu dokonalý, nebudu mít hodnotu a budu zatracen. Je to úzkost, která vzniká v nestabilním prostředí, které nenabízí bezpečný podpůrný prostor a nedovoluje člověku chyby, naopak chyby tvrdě trestá odmítnutím.

Psychologicky je perfekcionismus úzce spojený s nízkou sebedůvěrou a úzkostí. Člověk se snaží mít pod kontrolou každý detail svého chování, myšlení, emocí i posunků těla, protože se vnitřně necítí v bezpečí.

Když se pak takto nejistý člověk setká s duchovnem, tyto dva světy se potkají a vzniká otázka: bude duchovno cesta ven z úzkosti, nebo stará úzkost pohltí i to duchovno a udělá si z něj novou past?
Obě varianty jsou možné, záleží totiž na člověku, jaké používá nástroje, nakolik si je vědom svých psychických vzorců a jak se sebou pracuje.

Duchovní puritánství: když se čistota stane pastí

V duchovních kruzích často rezonuje důraz na čistotu. Musíte mít čisté myšlenky, čisté emoce, čisté jídlo, čisté vztahy, čisté energie, vysoké vibrace, prostě musíte být chodící světlo. Jinak nejste dost duchovní.
Na první pohled to možná může znít ušlechtile, ale jen do té doby, dokud se idea nesetká s realitou a nenarazí na kámen.
Když se totiž čistota stane posedlostí, začne zaprvé fungovat jako bič a zadruhé vezme člověku svobodu být sám sebou, dělat co má rád, vymezovat se, bránit se a jednat spontánně. Ve skutečnosti tak udělá přesný opak toho, co by správně duchovno mělo dělat: Odvádí ho pryč od něho samotného, namísto aby sám sebe poznal a přijal.

Člověk se začne bát, že má „špatné“ myšlenky, že cítí „nevhodné“ emoce, že není dost vědomý, že není dost dobrý, dost čistý, dost duchovní, pokud některý z nároků nesplňuje. Místo skutečné práce se sebou tak vzniká neustálá kontrola a sebecenzura. Úzkost se tím jen převlékne do duchovního kabátu, což je velmi špatné, protože se z problému udělá schovaná ctnost a tím se odkládá i řešení.
Reálný problém se tím zamaskuje a právě to je důvod, proč se stává, že někdy lidé stagnují a ani po mnoha letech poctivé duchovní cesty nemají pokroky. Jejich cesta je totiž o úzkosti a je omezená zákazy. Bez svobody, plnosti, autenticity a prostoru pro chyby není žádný růst možný. (Pád na držku je také pohyb vpřed.)

Perfekcionismus není růst, ale obranný mechanismus

Perfekcionismus a puritánství není známkou vyššího stupně duchovního vědomí. Je to obranný mechanismus nervového systému. Snaha vytvořit si iluzi bezpečí skrze kontrolu.

„Když budu dokonalý, nic zlého se nestane.“
„Když budu úplně čistý, budu v bezpečí.“
„Když neudělám chybu, nebudu odmítnutý.“
Duchovní prostředí tuto úzkost často ještě posiluje frází o „návratu vyslaného“. Lidé se pak bojí, že každá chyba se jim vrátí jako karmická facka. To ale k uzdravení rozhodně nepomáhá.

Život navíc není sterilní kontrolované prostředí, kde by se počítalo skóre a každému se měřilo co dostal a kolik zaslouží. Je chaotický, živý, někdy nepohodlný, někdy velmi temný, někdy je nesmírně krásný. A právě v téhle celistvosti se odehrává skutečný růst. Snaha odříznout nepohodlné a nehezké části sebe sama nevede k uzdravení. Vede k vnitřní fragmentaci.

Hnusný i dobrý má fungovat spolu

Skutečná integrace znamená dovolit existovat celku. Radost i vztek, světlo i stín, síla i zranitelnost, čistota i chaos, krása i nedokonalost. Ne proto, že bychom úplně všechno schvalovali, ale proto, že realita není černobílá. To, co potlačujeme, nikam nezmizí. Jen se to přesune do podvědomí a začne to řídit náš život ze stínu. Cesta ven z perfekcionismu proto není další kontrola. Je to sebepřijetí. Uvolnění se z vnitřního boje a potlačování pravdy.

Řekni prdel!

Přijmout sám sebe znamená přestat s vnitřní válkou. Dovolit si být člověkem, ne projektem na dokonalost. Být duchovní neznamená mít pořád jen veselé emoce, mít všechno vyřešené, nikdy nechybovat, být pořád klidný, čistý, usměvavý, vědět všechno a dělat všechno dobře.

Být duchovní znamená být pravdivý, přirozený, férový, ukotvený v realitě. Být schopný unést vlastní lidskost a postavit se k následkům svých rozhodnutí s kompetencí.

Sebepřijetí není rezignace. Je to zdravý vztah k sobě. Základní otázka tedy není co můžeš a co nesmíš, nebo koho máš poslouchat. Otázka je kdo jsi, co chceš od života a co tě naplňuje. A to je zcela odlišný koncept oproti zákazům a strašení trestem.

 Integrace místo boje

Skutečná změna pak nepřichází skrze tlak. Přichází skrze integraci. Když přestaneme bojovat sami se sebou, náš nervový systém se může uklidnit, protože pochopíme, že jsme v pořádku takoví jací jsme a můžeme být sami sebou. Úzkost se tím začne rozpouštět. Sebehodnota se přestane odvíjet od výkonu a kontroly.
Nejsme tu proto, abychom byli dokonalí. Jsme tu proto, abychom byli celiství. A někdy je nejduchovnější věc, kterou můžeme udělat, prostě dovolit si být člověkem.

Pokud vás téma perfekcionismu nebo duchovního tlaku zasahuje osobně, může být užitečné podívat se na tyto vzorce hlouběji.
Ve své práci se věnuji harmonizaci energetických a psychických bloků, které za těmito stavy často stojí.

Časté otázky o perfekcionismu

Proč jsou někteří lidé perfekcionisté?
Perfekcionismus často vzniká v prostředí, kde byly chyby trestané nebo kde člověk získával přijetí jen za výkon. Nervový systém se pak naučí, že bezpečí přichází skrze kontrolu a dokonalost.

Je perfekcionismus forma úzkosti?
Ano, velmi často. Perfekcionismus bývá obranný mechanismus, který má zabránit odmítnutí nebo selhání. Ve skutečnosti ale úzkost spíš udržuje.

Jak se zbavit perfekcionismu?
Cesta ven většinou nevede skrze ještě větší kontrolu, ale skrze sebepřijetí a práci s vnitřním napětím. Když nervový systém přestane být v pohotovosti, potřeba dokonalosti se postupně uvolňuje.

Perfekcionismus má kořeny v nízkém sebevědomí, traumatu, studu, potřebě cítit se bezpečně, očekáváních společnosti a kritice ze strany primárních pečovatelů v dětství.