Aluška.org: Věděním ke svobodě

Černobílé myšlení je jedním z nejzákladnějších způsobů, jak se lidská psychika snaží vyrovnat se světem, který je příliš složitý, příliš ohrožující nebo příliš bolestivý. Vzniká velmi brzy, často už v dětství, kdy člověk ještě nemá kapacitu chápat rozpor, ambivalenci a vrstvenou realitu.

Dítě potřebuje vědět, co je bezpečné a co ne, kdo je hodný a kdo zlý, co je dovoleno a co zakázáno. V této fázi je černobílé myšlení přirozeným vývojovým stupněm a pomáhá přežít.

Problém nastává ve chvíli, kdy v tomto způsobu uvažování člověk uvízne. Často se to děje v důsledku traumatu, dlouhodobého stresu, přetížení nervového systému, nebo opakovaných zkušeností bezmoci.

Mozek v ohrožení hledá jednoduchost a jistotu. Potřebuje jasné odpovědi, rychlé závěry a pevné rozdělení světa na „my“ a „oni“. Nuance, pochybnost a nejistota jsou v takovém stavu příliš náročné, a proto se jim vyhýbá.

Černobílé myšlení realitu nepopisuje, ale deformuje ji.

Svět není složený z čistého dobra a čistého zla. Lidé nejsou buď hrdinové, nebo padouši. Pravda málokdy leží jen na jedné straně.
Když však člověk začne realitu vnímat pouze skrze tyto ostré protiklady, ztrácí schopnost empatie, sebereflexe a kritického myšlení. Vše, co nezapadá do jeho vnitřního schématu, se stává hrozbou. Místo dialogu nastupuje odsudek, místo zvědavosti přijde útok.

Zde uvádím typické příklady černobílého myšlení, které často vede k fanatismu a může potenciálně zničit člověku život:
„Doktoři jsou vrazi, chtějí tě zabít, když k nim půjdeš, tak ti vyberou orgány. Nezajímá je tvoje zdraví, zajímá je jenom to co je pro ně finančně výhodné.“ (paranoia)
„Lidi okolo tebe jsou bioroboti, jsi neustále sledovaný, jdou po tobě protože to víš.“ (psychóza)
„Když potkáš špatné znamení, třeba 666 nebo černou kočku, tak jsi v nebezpečí a něco zlého se ti stane.“ (paranoia)
„Když se ti stane něco zlého, tak se ti zrcadlí tvoje vlastní temnota, takže si za to můžeš sám.“ (viktimizace obětí trestného činu)

Jak se rodí extrémista

Na osobní rovině vede dlouhodobé černobílé myšlení k vnitřnímu napětí. Člověk musí neustále udržovat obraz sebe sama jako „toho dobrého“ a vytěsňovat vlastní stín. Nepohodlné emoce, agresi, závist, pochybnosti nebo vinu promítá ven.
Do druhých lidí, do skupin nebo symbolických nepřátel. Tím se mu sice krátkodobě uleví, ale dlouhodobě se tím problém jen posiluje.

Neintegrovaný stín se totiž vždy vrací, jen v destruktivnější podobě. Skrze úzkosti, vztahové konflikty, psychosomatické potíže, závislosti, nebo psychické problémy.

Ve společnosti má černobílé myšlení ještě závažnější dopady. Vede k polarizaci, radikalizaci a rozpadu společného prostoru pro dialog. Lidé přestávají slyšet jeden druhého, protože už spolu nemluví jako jednotlivci, ale jako nositelé nálepek. Každý tábor má „svou pravdu“, „své hrdiny“ a „své nepřátele“. V takovém klimatu se velmi snadno ztrácí schopnost spolupráce, solidarity i základní lidskost.

Sektáři mají volnou ruku

Právě proto je černobílé myšlení tak snadno zneužitelné. Psychokulty, kulty osobnosti, extremistické ideologie, konspirační hnutí i dezinformační média s ním pracují systematicky. Nabízejí jednoduchý příběh, který dává chaosu smysl. Vytvářejí jasného viníka, jasného spasitele a pocit, že „my jako jediní víme“. Pro člověka, který je zmatený, zraněný nebo zahlcený, je to nesmírně přitažlivé. Najednou má jistotu, identitu i pocit sounáležitosti.

Cena za tuto jistotu je ale vysoká. Člověk postupně přestává pochybovat, přestává klást otázky a přestává vidět realitu v její složitosti. Kdo pochybuje, je označen za nepřítele. Kdo nesouhlasí, je „spící“, „zmanipulovaný“ nebo „zlý“. Tím se uzavírá kruh, ve kterém už není možné opravit chybu, protože chyba by znamenala ohrožení celé identity.

Černobílé myšlení se nevyhýbá ani spiritualitě. Naopak, právě zde může mít velmi rafinovanou podobu. Typická témata, na která se lidé namotávají, jsou: Světlo proti temnotě, my probuzení proti spícím, naše vysoké vibrace proti jejich nízkým. Jazyk se sice může tvářit jemně a duchovně, ale je důležité sledovat mechanismus. I zde vznikají skupiny „těch správných“ a „těch ostatních“. I zde se může ztratit pokora, soucit a schopnost vidět vlastní stín. Duchovno se pak stává jen další ideologií, která místo osvobození přináší rozdělení.

Život skutečně není černobílý

Zralé myšlení vypadá jinak. Neznamená relativizaci všeho ani rezignaci na hodnoty. Znamená to schopnost unést rozpor. Připustit, že člověk může být dobrý i zraňující zároveň. Že jedna strana může mít částečně pravdu a druhá také. Že některé otázky nemají jednoduchou odpověď. A že „nevím“ není slabost, ale projev vnitřní síly.

Skutečné uzdravení, ať už psychické nebo duchovní, nevede k větší jistotě za každou cenu, ale k větší kapacitě. Kapacitě snést nejistotu, složitost a lidskou nedokonalost.

Černobílé myšlení samo o sobě není zlo. Je to signál, že někde došlo k přetížení, zranění, nebo ke ztrátě bezpečí. Pokud ho však člověk začne považovat za konečnou pravdu o světě, stává se pastí pro něj samotného i pro společnost, ve které žije.

A právě proto je tak důležité o tom mluvit. Ne s výsměchem a nadřazeností, ale s porozuměním. Protože cesta ven nevede skrz další rozdělení, ale skrz integraci. A ta začíná vždycky uvnitř dotyčného člověka.