Aluška.org: Věděním ke svobodě

Před nějakou dobou se na mě obrátili moji známí, jestli bych jim nemohla pomoct. Doufala jsem, že to bude třeba nějaká práce na zahrádce, úprava textu, či cokoliv „jiného světského“. Jejich dotaz mě však zaskočil. Chtěli po mě, abych se podívala na jejich dceru. Když jsem se zeptala, co se stalo a s čím bych jí mohla pomoct, začali mi vyprávět o tom, jak se jejich dcera před pár lety setkala s nějakou podezřelou skupinou a od té doby trpí depresemi, je apatická a má problém zvládat vysokou školu, na které zrovna v té době studovala. Říkala, že je hrozně unavená, že necítí motivaci a nedokáže se na nic soustředit.
Navíc byla plačtivá a rozešla se s přítelem, se kterým byla do té doby několik let a jejich vztah vypadal šťastně. Proč se to stalo, rodina nevěděla. Dcera jim to odmítla říct, říkala že je to její soukromá věc… Problém navíc byl, že se dcera bránila jakékoli snaze rodiny zjistit, co to je za skupinu a co se tam děje. Pečlivě si hlídala, aby její rodina tuto skupinu ani osobně nepotkala, aby se nemohli seznámit. To jediné, co se rodině podařilo, bylo zjistit telefonní číslo, které však nikdo nebral a poté bylo úplně zablokováno a několik e-mailů, ze kterých šlo sice poznat, že se děje něco nekalého, ale nedalo se z nich vyčíst, kdo jsou lidé, se kterými se vídala. Dcera už navíc v dané době tyto kontakty omezila, takže nebylo možné zjišťovat další stopy. Její stav se však nijak nezlepšoval, v co rodina původně doufala.

Popisovali mi hrůzné sny, na které začala jejich dcera trpět. Zjistili to, když se ukázalo, že v noci moc nespí. Přiznala, že se jí zdají skoro každou noc noční můry. V těchto snech umírá, skoro pokaždé ve snech figuruje krev a cítí u toho velkou bolest. Jednou prý prohlásila, že si myslí, že „jsou to vzpomínky na minulý život“ a že „historie má ve zvyku se opakovat“.
To je vyděsilo. Mysleli si, že dcera hypoteticky očekává, nebo plánuje svoji smrt a celou věc převzal do rukou odborník. Celá věc se však zarazila na tom, že dcera odmítla sdílet metafyzické záležitosti a podrobnosti o své skupině s člověkem, který tomu podle jejího názoru „nerozuměl“. Možná měla pocit, že s ním nejsou její tajemství dostatečně v bezpečí. To přivedlo rodinu k myšlence, že bude potřeba najít někoho, kdo se v tom aktivně pohybuje, aby rozhovor na toto téma byl pro dceru dostatečně interní. Tak interní, že se nebude bát říct, co se děje.

Někdy se dcera tak bojí, že se jí sny o smrti budou opět opakovat, že odkládá spánek. Matce se prý svěřila, že občas vídá temné stíny, nebo slyší dupavé kroky na chodbě, nebo jí občas někdo šeptá démonickým hlasem do ucha. Slovům však nerozumí. Nejsou v jazyce, který by znala.
Pochopila jsem, že jejich dcera možná bojuje s něčím, co se obvykle nebere moc v úvahu. Sice jsem velmi opatrná u těchto případů, ale protože jsou to lidé, které osobně znám a kterým věřím, souhlasila jsem, že dceru navštívím a zkusím si s ní popovídat.

Nebyla jsem si úplně jistá, co mě tam vlastně čeká. Říkala jsem si, že verze její rodiny může být hodně odlišná, než její vlastní verze. Říkala jsem si , že se taky může ukázat, že v tom žádné metafyzično ani okultno není. Že se její potíže můžou okolím zaměňovat za něco jiného. Taky jsem si říkala, že je možné, že se mnou jejich dcera nebude chtít mluvit, protože se s ní osobně neznám a je možné, že ke mně třeba nebude mít tak velkou důvěru, aby se mi otevřela. Měla jsem jasno pouze v tom, že pokud jí chci pomoci, musím se první otevřít já jí, ne ona mně.
Vzala jsem si v podstatě všechno, pro všechny možné varianty vývoje situace. Příručky, svoje poznámky, bylinky, křišťály se špičkou, éterický olej, očistné tělové svíce a jiné předměty, které by se mohly hodit při léčitelství. Taky jsem pro jistotu vzala kadidlo… coby kdyby. Doufala jsem, že nic z toho nakonec nebudu potřebovat. Že se to vysvětlí normálně.

Ten den jsem provedla náležitou duchovní přípravu. Modlila jsem se k Nebeskému Otci, aby tam se mnou byl, aby mi řekl co dělat a aby mi pomohl a zastal mě, kdybych náhodou projevila slabost.
Říkala jsem si, že tato dívka možná trpí na nějakou úzkost, možná se dostala do nějaké skupiny, kde se doslechla něco, co jí mohlo stáhnout do králičí nory. Je možné, že úplně bude stačit, když to spolu otevřeme, popovídáme si o tom, já ji řeknu zase své zkušenosti z tohoto prostředí, a možná, že najdeme společnou řeč i řešení pouze na základě porozumění, přijetí a případně navedení, co by bylo dobré udělat dál.

Realita mě však velmi zaskočila. Většinou se to v životě stává tak, že když se člověk něčeho hrozně moc bojí a myslí si, jaká to bude strašná hrůza, nakonec v realitě zjišťuje, že nic není tak horké, jak se to upeče. Mnohdy máme velký strach z věcí které neznáme. Náš mozek vytváří třeba deset různých strašlivých variant a v reálu jsme po tom překvapení, že to vlastně až tak moc nebolelo. Sice to bylo nepříjemné, ale kdybychom třeba věděli, že to nakonec až tak dramatické nebude, mohli jsme si ušetřit mnoho obav… V poslední době se mi ale někdy děje i opačná situace, kdy si říkám, že něco bude úplně v pohodě, bude to v klidu a problémy nebo zádrhely si příliš nepřipouštím. Pak jsem nemile překvapená, že to není žádná sranda. Tohle bohužel byl ten druhý případ.

Této dívce můžeme říkat například Anička. Když jsem se s ní setkala a když jsem ji viděla poprvé, byla bledá a velice štíhlá. Na první pohled působila velice jemně. Její pokoj byl uklizený, věci srovnané, odpovídala mi klidným hlasem.
Hned po pozdravu jsem jí řekla, z jakého důvodu za ní přicházím. Říkala jsem si, že je lepší být upřímný a říct pravdu hned na začátku. Nehrát na ní žádné hry, nepokoušet se o žádnou taktiku, nepokoušet se z ní nic vytáhnout, aniž by věděla proč. Řekla jsem jí, že má o ni její rodina strach a neví, jak jí má pomoci. Proto oslovili mě. Vysvětlila jsem jí, co dělám, že se zabývám duchovním léčitelstvím, že vyměřuju otázky přes své duchovní srdce a že někdy promlouvám s Nebeským Otcem. Nabídla jsem jí, že pokud se mnou bude chtít mluvit, můžu jí pomoct se dobrat jádra pudla a pokud narazíme na něco, co nepůjde rozuzlit, můžeme si vypomoci měřením otázek. Vyprávěla jsem jí také o tom, jak moc mi Nebeský Otec pomohl a jak mi pomáhá dnes. Chtěla jsem, aby viděla, že za ní nejdu jako někdo, kdo se v ní pokouší rýpat a dělat z ní neadekvátního labila, ale že přicházím jako někdo, kdo možná ví, nebo minimálně tuší, co asi prožívá.
Anička si to všechno pozorně vyslechla a vypadalo to, že jí mé vyprávění celkem zaujalo. Hned první věc, kterou ode mě chtěla, bylo, abych neříkala konkrétní podrobnosti její rodině. Měla strach, že se na ni budou jinak dívat, že by ji to mohlo ohrozit. Ujistila jsem ji, že tady nejsem pro ně, ale pro ni. Poté jsme začaly pomalu otevírat její příběh.

Aničku obtěžovalo několik velice sebedestruktivních mentálních programů, které ji v podstatě přesvědčovaly o tom, že nemá žádnou naději a že v budoucnosti velmi špatně skončí. Skutečně měla její rodina pravdu, když říkala, že se Anička chytla nezdravé skupiny, která ji naváděla do nebezpečných představ. Rozhodla jsem se, že nejlepší technikou pro ni bude deaktivace mentálních programů. Určila jsem je tak, aby se Anička zbavila těch programů, které ji nejvíc tížily. U psychického programování je zajímavé, že pokud se vyruší jeden silný program, bývají na něj navázané i různé menší, méně silné. Pádem základního silného programu se pak zhroutí i část dalších a nastává zajímavý domino efekt.
Například dejme tomu, že klient věří, že je prokletý a je mu předurčena brzká smrt. Pokud se podaří tento program zrušit, klient samovolně zjistí, že není pravda řada dalších názorů, které pramení z toho prvního. Jako třeba že se už nemá smysl o něco snažit, protože budoucnost nepřijde. Přichází na to sám, aniž by se mu muselo nutně něco tlačit, nebo vysvětlovat. Akorát je potřeba dát mu čas, než si to v hlavě přirozeně samo sedne.

U silných mentálních programů, nebo posthypnotických sugescí, může být problém, že člověk něčemu velmi silně věří, myslí si, že ho tato víra chrání před nějakým nebezpečím nebo rizikem a proto se brání tomu, když se ho někdo této víry pokouší zbavit. Bere to tak, že s pádem programu by přišel i jeho vlastní pád. Bývají to i různé sugesce týkající se konce světa a všelijaké představy apokalypsy, před kterou je nutné se chránit, nebo na kterou je nutné se chystat.
U Aničky trvalo asi dvě hodiny, než jsem jí vysvětlila, z jakého důvodu určitá víra, kterou vyznává, a názory, které mi prezentuje, můžou být nebezpečné pro její život a pro její budoucnost. Snažila jsem se nevyvolat v ní dojem, že ji soudím, nebo že je pomýlená, ani neshazovat její názory. Spíš jsem se snažila ukotvit její pohled do praktického života a ukázat jí, proč jí to nepomáhá, ale naopak jí to překáží. Velice se mi hodilo, že jsem mohla vyjmenovat i případy, které jsem v minulosti osobně zažila, nebo sledovala. Jednoduše po těch mnoha letech docela vím, kam která nora vede. Buď je mám osobně prolezlé, nebo jsem znala lidi, kteří je prolezli. To je dnes obrovská výhoda.
Když to Anička pochopila a uznala, že od doby, co se dala na tuto životní filozofii, se jí daří špatně a je na tom psychicky velice bídně, nakonec souhlasila, že se chce pokusit mentálních programů zbavit.
Proti její vůli bych nemohla dělat nic. Pokud je člověk vnitřně ukotvený v tom, že něčemu věřit chce a není otevřený jiné variantě, nic to nepřekoná.

Provedly jsme tedy společně techniku pro deaktivaci destruktivních psychických přesvědčení. Anička trochu plakala a trochu se třásla. Bojovala sama se sebou, nebo spíš s vírou, která jí ničila život. Po dvou zrušených programech se však uklidnila a zdálo se, že se jí začíná v hlavě skládat nový obraz. Čekala jsem, co se stane. Moje zkušenost je, že v případě, že se technika udělá dobře, se klientovi uleví skoro hned. V případě Aničky to ale mělo poměrně dramatický průběh.

Když Anička dokončila tento postup a uvědomila si, že právě investovala několik let své energie a času do věcí, které jsou nebezpečné a nepravdivé, začala být neklidná. Nechala jsem ji být. Chápu, že prozření do skutečnosti je někdy velmi těžké. Zejména pokud do toho člověk hodně dal, je náročné se s tím smířit. Snažila jsem se na ni nijak netlačit. Vždyť přece můžu přijít později, kdyby mě potřebovala.

Aničce poté zrudly oči a začala se na židli nervózně ošívat. Zeptala jsem se jí: „Je ti dobře? Nepotřebuješ vodu, nebo si na chvilku lehnout a odpočívat?“
Chvilku jsem měla pocit, jestli na ni třeba nejdou mdloby. Jestli pro ni technika pro zbavení se destruktivních přesvědčení nebyla příliš intenzivní a jestli si jen nepotřebuje oddechnout. Anička mě však naprosto šokovala. Řekla mi: „Nechápu, co se děje. Teď mám silnou chuť tě začít škrtit a nevím proč. Je ve mně obrovská agrese.“
Snažila jsem se situaci uklidnit tím, že jsem Aničce vysvětlovala, že je to pouze reakce na stres a že pokud je pro ni situace příliš intenzivní, že můžu klidně odejít a nechat ji v klidu. Nemusíme za každou cenu všechno dokončit. Můžeme pokračovat někdy jindy, nebo ani pokračovat nemusíme, pokud se na to nebude cítit.
Anička však řekla: „Nesmíš odejít. Nesmíš mě tu nechat samotnou.“

Cítila jsem, jak v pokoji zhoustla atmosféra. Trochu se o mě pokoušela myšlenka, „do čeho jsem se to nechala…. Sakra ne. Musím jednat.“
Najednou začala zatínat ruce a řekla mi: „Rychle něco udělej. Mám pocit, jakoby mě něco zevnitř ovládalo a říkalo mi to, že ti mám ublížit. Mám velkou chuť ti ublížit. Prosím, pomoz mi. Nevím, jestli to dokážu ovládat.“

Rychle jsem vytahala svoje věci z tašky. Nevěděla jsem, kolik mám času. Říkala jsem si, že tomu dám maximálně dvě minuty a pokud to okamžitě nepomůže, nebo se mě pokusí napadnout, prostě zavolám sanitku.

Anička se na mě totiž najednou prudce podívala a vykulila na mě oči. Jakoby to nebyla ona. Panenky měla normální, ale měla zrudlé bělmo. Jako někdo, kdo dlouho nespal, nebo kdo hodně dlouho plakal.

Tehdy mi došlo, proti čemu stojím.

Snažila jsem se nepřipouštět si strach. Pamatovala jsem si, že v těchto situacích je nutné udržet si sílu vůle a vnitřní konzistenci. Jakmile bych propadla do strachu a úzkosti, nebo jakmile bych přestala věřit ve svou schopnost že to přemůžu, prohrála bych.

Řekla jsem znovu Aničce, ať se uklidní, že se nic neděje. Pomohlo to asi tak moc, jako když žádáte zvracejícího člověka, aby přestal zvracet. Mezitím začala zrychleně dýchat.

Anička řekla znovu: „Rychle něco udělej. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím“.
Řekla jsem jí, ať si lehne na zem, zcela se uvolní a dá ruce pod sebe. Ujistila jsem ji, že jí nebudu dělat nic nepříjemného, ani ji to nebude bolet.

Položila jsem na ni několik předmětů, o kterých vím, že zastavují vliv temných entit a počkala jsem zhruba půl minuty. Pro jistotu jednu na hruď, druhou na břicho. Během této doby jsem ji bedlivě sledovala a snažila jsem se vyhodnotit, jestli se uklidňuje, nebo jestli to naopak graduje dál.
Ležela dál na zemi, přestávala tak těžce dýchat. Řekla mi, že to silné nutkání povolilo, ale že cítí, že to v ní stále je a vnitřně má pořád tu myšlenku, že mi má ublížit. Že mi má skočit po krku.

V této fázi už jsem si byla jistá, že v ní skutečně něco je. Že ta skupina, se kterou se dala dohromady, ji zřejmě ovládá i jinými způsoby, ne pouze přes sebedestruktivní názory a posthypnotické sugesce. Povídání prostě nestačí. Najednou začaly dávat smysl její stavy deprese, vyhořelosti a její bezradnost. Začala dávat smysl její změna mentality, změna povahy a hodnotového systému. Byl to ten parazit, který se na mě teď zlobí. A ten parazit teď půjde ven.

Požádala jsem Aničku, ať hlavně ještě vydrží a ať spolupracuje. Anička ležela, obložená věcmi, které zastavily sílu entity. Už působila neškodně. Ale bylo mi jasné, že když z ní ty věci sundám, zase to začne znova. Už jsem nemohla odejít a nemohla jsem to nechat nedokončené. Prostě už nebylo na výběr.
Skočila by po mě, kdybych ty věci sundala a nedokončila to? Kdo by asi byl silnější? Entita, nebo já? V příručkách se píše, že takoví lidé mají nadlidskou sílu… ne, skutečně si nechci ověřit na vlastní kůži, jestli je to pravda, nebo ne.

Připravila jsem pomůcky pro vytažení entity z jejího těla. V rychlosti jsem ověřila přítomnost entity a kde v těle je, abych znala základní charakteristiku. Nasledně jsem provedla postup (který zde nemůžu konkrétně popisovat). Myslela jsem na Nebeského otce. Cítila jsem, že je se mnou.
Postup jsem posilovala i svou vizualizací a tahem ruky jsem entitu vytlačila z břicha směrem nahoru k hrdlu. Entity z lidí v těchto případech odcházejí tělesnými otvory.
Samotné vyhnání entity proběhlo dobře. Překvapivě dobře.

Můžu si však snadno představit, jakým způsobem bychom to nezvládly, kdybych předtím Aničku nezklidnila přes tlumící předměty.

Anička se hned uklidnila a uvolnila. Rychle jsem otevřela všechna okna v místnosti a požádala jsem Nebeského Otce, aby tuto energii odvedl pryč z naší blízkosti a ochránil nás. Aničku jsem pak hlídala. Nechala jsem ji dál ležet a předměty jsem z ní nesundávala, dokud jsem si nebyla naprosto jistá tím, že problém skutečně zcela odešel.

Když jsem viděla, že je klidná, že už nemá červené oči, ani je na mě nekulí, a její ruce se uvolnily, dala jsem jí do obou rukou přírodní křišťály, abych srovnala vzniklou nerovnováhu a napětí v jejím nervovém systému. Provedla jsem pro jistotu ještě vykuřování místnosti a dala jsem vědět její rodině, která čekala v obyváku na ortel.
„Anička měla spolubydlícího, ale buďte v klidu, už jsme ho společně vystěhovaly a bude to v pořádku.“ Ohlásila jsem jim se smíšenými pocity. Míchal se ve mně stres, otřes, radost, vděčnost a úleva. Sedla jsem si do křesla a na chvíli jsem se ponořila sama do sebe. Potřebovala jsem pauzu. Na chvilku mít klid. Srovnat si v hlavě, co jsem právě prožila.
Rodina byla poměrně dost v šoku, když se dozvěděla, že náš původně nezávazný lehce psychologický a lehce léčitelský rozhovor, skončil exorcismem.

Dostali ode mě ještě pokyny, jak dál postupovat. Po exorcismu, zejména pokud byla entita v člověku dlouho, je oběť velice slabá a může trvat několik dnů, možná i týden nebo dva, než se dá úplně do pořádku. Dala jsem jim ještě bylinky, které pomáhají tělu při rekonvalescenci v těchto stavech a rozloučila jsem se.

Měla jsem toho upřímně plné brýle a říkala jsem si, že se vůbec nedivím, že je na světě exorcistů tak málo. Nejsou to příjemné zážitky. Částečně děsivé, částečně vzrušující.

Po měsíci mě tato rodina znovu kontaktovala, aby mi řekla dobré zprávy. K jejich velkému překvapení se po tomto zákroku Anička vrátila zpět do podoby člověka, kterého znali předtím, než upadla do pasti této pofidérní skupiny. Začala být opět veselá, opustily ji deprese, přestala vykládat hrozivé a ponuré věci. Anička dokonce přestala mít i problémy se spaním. Ukázalo se, že všechny tyto strašlivé sny, které prožívala, byly ve skutečnosti symptomem, jakým ji ničil její spolubydlící. Ustaly také vidiny a slyšiny. Anička už neslýchala žádné dupavé kroky.

Na tomto zážitku mi připadá hrozné to, jak je snadné spadnout do takového problému. Na Aničce zvenku nebylo nic vidět. Působila jako hodná milá holka, která je prostě smutná. Ale když člověk nakoukl pod povrch a věděl, kde má hledat, našel tohle.

Zpětně si říkám, ano, udělala jsi dobrý skutek. Pomohla jsi člověku, který by se bez tvé pomoci z tohoto pravděpodobně jen tak nedostal. Ledaže by prostě našel někoho jiného, kdo zná tyto techniky. Zároveň jsem si však říkala, že stačilo málo. Kdybych byla pomalá, nebo kdybych nevěděla co mám dělat, mohla jsem přijít k úrazu. Bylo to bezpečné? … Podle mě moc ne.

Abych byla upřímná, kdyby po mém boku nebyl Nebeský Otec, nikdy bych se do takové věci pouštět nechtěla. Jenomže, co se dalo dělat v situaci, která vygradovala z ničeho nic? Když jsem Aničce pomáhala zbavit se sebedestruktivních přesvědčení, v tu chvíli mi nedošlo, že uvolněním části programu, který ji ovládá, se oslabí i pozice ducha, který v ní sídlí, a že zaútočí. O možné posedlosti entitou jsem sice zpočátku uvažovala, ale moc jsem si ji nepřipouštěla, protože nerada podsouvám klientům něco, co možná nemají, ale já se to domnívám. To by popíralo základní principy léčitelství. Je potřeba se ptát a hledat, ne se snažit dosazovat vlastní domněnku.

© Alue K. Pavlíčková, www.aluska.org 2025


O autorce

Alue K. Pavlíčková je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více