Aluška.org: Věděním ke svobodě

Mladí lidé dnes často odkládají rodičovství… důvody jsou hlubší, než se zdá. V tomhle osobním příběhu popisuju, jak trauma, nejistota, vztahy a nedostatek zázemí formují náš vztah k mateřství.

Tohle téma je mimořádně kontroverzní. Kamkoli na internetu vstoupím, narážím na podobné komentáře: „Že mladí lidé jsou líní a sobečtí, že odmítají rodit, že porodnost klesá proto, že dnešní ženy jsou příliš zhýčkané, pohodlné a místo mateřství volí kariéru.“

Realita je ale podstatně složitější. Nechci se dnes pouštět do otázky, proč rodí slabší populační ročníky méně dětí, tam je odpověď do značné míry zřejmá. Stačí se podívat na ceny bydlení, nedostupnost vlastního domova pro mladé rodiny a na to, že generace, které dnes rodí, jsou samy o sobě početně slabé. Není divu, že se porodnost vyvíjí tak, jak se vyvíjí.

O tom ale tento text není, chci mluvit o něčem jiném. O tom, proč někteří mladí lidé děti nechtějí, nebo se jich dokonce bojí. A protože je to téma, které se dlouho dotýkalo i mě osobně, bude tento pohled nevyhnutelně i velmi niterný. Tento text je čistě můj osobní příběh a moje zkušenost. Nemluvím za všechny lidi, jen popisuju, jak jsem to prožila já a jak může jedna taková cesta „ode zdi ke zdi“ probíhat.

Příběh, který budu vyprávět, není úplně ojedinělý. Může být odrazem životní trajektorie mnoha lidí. A je dost možné, že se v něm někteří čtenáři poznají.

Až vyrostu, budu maminka – co jiného taky?

Když jsem byla malá, přemýšlela jsem o budoucnosti poměrně jasně. Nikdy jsem se neviděla v korporátu ani jako klasický zaměstnanec. Vždycky jsem v sobě měla obraz malého domu na okraji města nebo vesnice, se zahrádkou.

Viděla jsem sama sebe s dvěma malými dětmi v náručí. A zároveň jsem si představovala, že budu něco jako umělkyně. Ilustrátorka, malířka nebo keramička. V domě měla být malá dílna nebo ateliér, kde budu tvořit, občas něco prodám a přispěju do domácnosti, ale spíš pár korun.

Neměla jsem velké podnikatelské ambice. Nepředstavovala jsem si, že budu spisovatelka, podnikatelka, provozovatelka e-shopu, ani že se budu věnovat léčitelství. Tyto představy byly tehdy pro mou mysl příliš velké, příliš vzdálené. Moje původní životní nastavení bylo prosté: Budu máma a budu doma se svými dětmi. moje místo na světě bude definováno mojí rodinou, po boku mého manžela. A to mi úplně stačilo. Já jsem nechtěla nic víc. Nepředstavovala jsem si dovolené, ani jestli budu bohatá, bylo mi to jedno.

Až zpětně mi přijde skoro paradoxní, že jsem na mateřství byla nejvíc připravená kolem šestnácti či sedmnácti let. Byla jsem tehdy na vrcholu své mladé síly, zdravá a zároveň nezatížená složitostí dospělého života. Tehdy jsem se teprve rozhlížela, jak vlastně svět funguje. Neřešila jsem hypotéky, nájmy ani to, z čeho zaplatím další měsíc život. Netušila jsem, jak náročná dospělost skutečně je a jak vysoké nároky na člověka klade.

Střet s realitou

To mi došlo zhruba kolem devatenáctého roku. Poprvé jsem se tehdy začala potkávat s realitou dospělého světa. Přestala jsem lidi vnímat romantizovaně a začala jsem je vidět mnohem střízlivěji. A s tím přišlo i vystřízlivění ze života samotného.„Ježiši, to je tak těžké… to nemůžu nikdy zvládnout,“ říkala jsem si tehdy. „Jak bych mohla nést odpovědnost za dalšího člověka, když teprve hledám cestu, jak sama na sebe?“

A z toho se zrodil zásadní obrat: „Nejdřív musím vyřešit sebe a najít svoje místo na světě. Teprve potom můžu řešit nějakou rodinu.“

Tahle myšlenka mě od mateřství oddálila nejen materiálně, ale i vnitřně. Uzavřela jsem v sobě tu možnost, protože jsem věděla, že na ni nemám podmínky: žádné zázemí, žádnou oporu, žádného partnera, který by byl skutečně bezpečný.

A především: Cítila jsem se úplně sama.

Když mi bylo 15, naivně jsem si říkala tuhle větu: „S mou povahou, s mou inteligencí a s mým ksichtem najdu svého životního partnera nejpozději do dvaceti let, vdám se a bude rodinka. A můžu si splnit svůj mateřský sen a to bude můj život.“

Když však o pět let později přišlo jedno zklamání za druhým a já zjistila, že ten materiál co hledám se nikde v okolí nevyskytuje, úplně jsem vyhořela a na mnoho let jsem i přestala hledat. Prostě jsem přestala věřit, že ten muž kterého hledám, vůbec existuje…

„Možná jsem divná a možná mám moc vysoké nároky? – No lepší být sama, než se otravovat s nezralým otrapou.“ A tak jsem byla sama a mateřství jsem jenom průběžně zkoumala jako téma. Jako něco, co se děje jiným šťastným ženám, ale ne mně. Bylo to jako koukat o Vánocích přes okno, jak jsou jiní lidé šťastní, zatímco já mrznu sama venku a za límec mi padá sníh.

Moje cesta se tak stala cestou budování od samých základů. Nejen vnějšího života, ale i vnitřní stability. V hloubi jsem tehdy věřila, že nejsem dost kompetentní, dost silná, ani dost zralá. A to bylo moje téma, které jsem si musela postupně odžít.

A trvalo to dlouho. Ještě kolem pětadvaceti ve mně otázka na děti vyvolávala spíš odpor a vztek. Ne proto, že bych děti nutně odmítala, ale proto, že jsem na ně opravdu nebyla připravená. Vydělávala jsem, byla jsem úspěšná, měla jsem udělanou kariéru, rozdávala jsem autogramy… ale na co mi to bylo, když partner nebyl? Na nic. Ze vzduchu dítě neuděláš a sama v podnájmu s ním žít nechceš, ani nemůžeš.

„Co je komu do toho, kdy a jestli budu mít děti?“ říkala jsem si. „Je to moje věc!“
Dostávala jsem ty otázky i na webu. I v době, kdy jsem cítila jasné NE, jsem na ně schválně neodpovídala, protože jsem věděla, že tehdejší čtenáři jsou schopní při případné změně mé životní trajektorie i za deset let přijít a vyčítat mi, že „ty děti nakonec mám, když jsem předtím psala, že je nechci a co si to dovoluju jako??“ – Tak jsem raději mlčela. A dobře jsem udělala… Protože přesně tohle se mi pak stalo, akorát s jinými tématy, ke kterým jsem se kdysi dávno nějak vyjádřila.

Mnohokrát jsem také udělala tu chybu, že jsem se dívala, jak vypadá porod, abych takzvaně „věděla do čeho jdu“. Ty záběry ve mně vyvolávaly naprostou paniku a zděšení. Posilovaly můj blok a přesvědčení, že do toho nikdy nepůjdu, protože je to brutální, nebezpečné, drastické, strašné a nese to riziko trvalých zdravotních následků. S tímto aspektem mateřství jsem se neuměla smířit, neuměla jsem ho přijmout.

Objektivně jsem neměla to, co je pro rodičovství potřeba: Stabilní vztah, bezpečný domov, psychickou oporu a prostředí, které by mě v tom podporovalo. Musela jsem si to všechno postavit a najít sama z nuly. A to vyžadovalo čas. Vyžadovalo to enormní práci a odolnost.

Dej mi ránu, vstanu silnější.

Velkou roli hraje naše prostředí a lidé, kterými se obklopujeme. Jsme do značné míry průměrem cca pěti lidí, se kterými trávíme nejvíc času. I když to zní banálně, ten vliv je zásadní. Buď nás to táhne dopředu, nebo zpátky.

A to je něco, co jsem se také musela naučit. Vědomě opouštět vlivy, které nebyly v souladu s tím, jak jsem chtěla žít svůj život. Protože čas, který máme, je omezený a nenahraditelný. A nikdo jiný ho za nás nežije.

Zároveň pro mě byly zásadní i těžké životní zkoušky. Paradoxně právě ty situace, které byly bolestivé nebo nebezpečné, mě posunuly nejvíc. Zrada, podvod, násilné setkání s cizím člověkem,  to všechno byly momenty, kdy se ve mně něco definitivně lámalo. Nebylo to jen zranění. Byla to i transformace. Z těch zlomenin začalo růst mé nové, poučené, dospělejší Já. To, které dokázalo nést rány s hrdostí, se sebevědomím a stále být milující.

Z těchto zkušeností jsem postupně získávala něco, co bych nazvala vnitřní kompetencí. Ne teorii, ale prožitou zkušenost, která zformovala moji dospělou identitu: Že dokážu čelit těžkým situacím, že se v nich nezhroutím, že se z nich dokážu zvednout. Že dokážu zvítězit. Že dokážu přežít… Čeho bych se pak měla bát? Mateřství to fakt nebude.

A teprve tehdy se ve mně začala otevírat i možnost mateřství. Ne proto, že by zmizel strach, ale protože přibyla důvěra ve vlastní schopnost unést ho.

Zralost se podle mé zkušenosti nerodí v pohodlí. Neroste v bezpečné bublině, kde se nic neděje. Rodí se ve chvílích, kdy člověk spadne a znovu vstane. A právě tam se začíná formovat skutečná sebedůvěra. Dokud člověk nevěří ve vlastní kompetenci, může v sobě nést obrovský strach z odpovědnosti. A mateřství je právě o odpovědnosti.

Zlom přišel ve třiceti

Ne jako náhlé rozhodnutí „teď hned chci dítě“, ale jako hlubší uvědomění, jakým směrem se můj život má ubírat dále. Najednou pro mě začala být opravdu důležitá otázka: „Jaký život chceš žít, až ti bude 40?“

A v té představě děti vždy byly ústředním bodem programu. Ne jako povinnost, ale jako přirozená součást obrazu budoucnosti.

Jejich absence naopak působila prázdně, depresivně a až zahanbujícně. Jakože: „S tvou povahou, s tvou inteligencí a s tvým ksichtem sis nedokázala najít manžela a nedotáhla jsi to k dětem? Nene…“
Byla by to vlastně zrada mého primárního nastavení, které bylo od počátku jasné, přestože bylo dočasně zakaleno traumatem, nedostatkem, samotou a hledáním. Znamenalo by to, že jsem nedokázala to, co jsem od života doopravdy chtěla.

I kdybych se snažila a nešlo to, nebo se to prostě nepodařilo, cítila bych se lépe, protože jsem tam alespoň došla a alespoň jsem se pokusila. To, že by mi nakonec nebylo přáno, už by nebyla moje vina a nebylo by to pro mě selhání.

Neříkám tím, že všichni mají stejnou vizi jako já, nebo že kdo nemá ve čtyřiceti letech děti, něco pokazil. Říkám tím, že pokud to v té vizi je, tak je to volání našeho srdce. Je to naše osobní pravda, kterou skutečně vnitřně chceme následovat. Tohle bylo moje volání. Volání jiných lidí může vypadat úplně jinak a je to taky v pořádku.

Hlas nenarozených dětí

Mateřský pud se stal silou, která mě obrovsky motivovala kompletně překopat a zrestartovat můj život. Měla jsem intenzivní pocit, že je nezbytné začít pracovat konkrétním směrem sama pro sebe, abych mohla naplnit tento potenciál. Změny byly nevyhnutelné a byly velké. Hnala mě myšlenka, že to musím dokázat a musím se posunout dál, abych se jednou mohla podívat do tváře svých dětí, které zatím neexistují… Ale sakra já je chci vidět, chci je poznat, chci je držet a chci jim vyprávět svoje epické příběhy.

Plakala jsem pro tu rodinu, která ještě ani neexistovala. A tehdy jsem věděla, že jsem kompletně hotová a připravená. Že tohle je ten uzlový bod, do kterého veškerý můj osobnostní rozvoj směřoval. Že jsem došla tam, kam jsem se snažila uzrát. Nyní se můžou otevírat nové výhledy, nové možnosti.

Neochota mít děti často není lenost, ale nedostatek bezpečí, kompetence a podpory.

Jakmile jsem byla vnitřně připravená, moje duchovní vedení mě přivedlo k manželovi a najednou se celá cesta otevřela. Chvílemi mi připadá až neskutečné, jak moc odlišný mám přístup a cítění k tématu mateřství nyní a před deseti lety. Před deseti lety jsem nebyla připravená vůbec a naprosto mě to děsilo. Dneska mě ty samé záběry, co jsem dříve považovala za děsivé, dojímají k slzám a vidím v nich krásu. Vnitřně cítím obrovskou kompetenci. Jakoby moje tělo říkalo: Pojďme na to, klidně ti to hodím teď a tady.

To je absolutní posun z bodu mrazu do bodu varu. Ano, je to možné. A je to ten důvod, proč někdy starší ženy říkají mladším: „Neboj se, to přijde, změníš názor.“ … Protože se zráním osobnosti a budováním kompetence to opravdu přijít může, přestože to je zatím zavřené. Je to důvěra v budoucí vývoj mladé dívky. To prohlášení mnohé rozčiluje, protože je zjednodušující a paušalizuj. Ale má svůj reálný základ ve zkušenostech a životních příbězích – jeden z nich je ten můj.

Nechceš děti? Neměj je.

Dnes už vnímám, že otázka mateřství není o tom, co si o nás myslí okolí, ani o společenském tlaku. Je to hluboce osobní rozhodnutí, které souvisí s tím, jak vidíme svůj vlastní život v čase. A zároveň si myslím, že je fér přiznat i druhou stranu: Ne každý člověk děti chce. Ne každý musí být rodič. Ne každý člověk k tomu časem dozraje. A je to v pořádku, protože my lidé nejsme všichni stejní.

Spor mezi „těmi, co děti mají“ a „těmi, co je nechtějí“, je zbytečný a vyčerpávající. Smysl dává spíš respekt k tomu, že každý člověk prochází jinou životní cestou. Někdo je v rodičovství doma přirozeně. Někdo má podporu od počátku. Někdo se nemusí hledat, protože nebyl svržen do temnoty, chaosu a samoty. Někdo dozrává pomalu, protože se musí proklestit skrz nástrahy života a vlastní strachy. A někdo tohle ve svém životě vůbec nechce… A to je naprosto legitimní.

Protože dospělost a zralost nejsou automatické. Nevznikají věkem. Vznikají zkušeností, vývojem a vnitřní proměnou. Připravenost na život, a případně i na rodičovství, není něco, co nám někdo přidělí. Je to stav, do kterého člověk postupně doroste.

Neměli bychom nikoho škatulkovat, protože člověk se v čase mění a mění se i jeho názor, postoj a připravenost.

Neměli bychom nikoho odsuzovat nebo hodnotit, protože netušíme, s čím vším tento člověk bojuje, co má všechno za sebou a co mu všechno chybí. Když někdo nechce děti, má k tomu vždy důvody a tyto důvody se musí brát vážně. Nikdo neodmítá děti proto, že by byl sobec, nebo lenoch. Často se za tím skrývá trauma, potřeba vybudovat si nejprve zázemí, nebo vážné psychické či zdravotní důvody.