Pro sluníčkáře, kteří věří, že jsou to ,,uprchlíci a chudí chudáčci, kterým se musí pomáhat“. DOUFÁM, že už mezi vámi nikdo tak naivní není…
Přišlo e-mailem:
Jeden den v utečeneckém táboře. A změnil jsem názor. Už nebudu pomáhat!
Nickelsdorf, Rakousko, 30. září 2015. Směřuji s dalšími třemi dobrovolníky do tábora, ve kterém je nyní soustředěno množství uprchlíků ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu. Kromě nich asi 90 Maročanů a 25 Alžířanů.
Dodávku s pomocí máme naplněnou téměř kompletně potravinami, ovocem, teplým oblečením, vodou, hygienickými potřebami a léky.
Hledáme nějakého odpovědného šéfa, kterému pomoc chceme předat. Miro obchází už asi potřetí celý objekt a nikde nikdo. Odtud ho posílají tam, odtamtud
zase jinam. Pak to vzdává. Vyložme to do skladu, navrhuji. Zkoušíme, ale sklad je samozřejmě zamčený. Tak vykládáme věci na betonové ploše, nakonec je slunečno a příjemně, snad to rozdáme uprchlíkům přímo my. Voláme na děti, aby si první vybrali hlavně ovoce a sladkosti. Odmítají. Tyčinky a čokoláda jsou naše, české výroby, a oni trvají na Milka, kindervajíčkach a tyčinkách Mars, nebo Bounty. Neuspěli jsme … Nic to, říká Katka, možná je to náhoda.
Zkoušíme to s ovocem. Jablka a hrušky se nechytá, prý by rádi banány a ananasy. Začínáme být nejistí. Triček a dětského oblečení máme také množství. Všechny jsou nové. Věnovala to jedna slovenská společnost, zabývající se jejich dovozem. Jsme v koncích. Jelikož mezi nimi nejsou značkové Addidasy a Pumy, děti je téměř pohrdavě odsouvají stranou. Stejně dopadly i tenisky z asijské produkce.
Co byste chtěli, ptá se Michal jednoho z dětí, které překvapilo velmi dobrou angličtinou. Nejprve trošku ostýchavě, ale pak už sebevědomé chalanisko říká. Mobily i s kreditem. Ať víme trochu surfovat na internetu a zavolat domů, jak se máme. Nebo ještě lépe tablety, ty se dají použít univerzálně. A kam chcete jít v Německu? Já do Mnichova, říká téměř dospělý chalanisko. Mám rád fotbal, chci chodit na Bayern. Ty by si měl hlavně chodit do školy, oponuje mu Mišo. Klukovi se zdála představa chození do školy natolik směšná, že se začal upřímně řehtat. Nač do školy? Vždyť dostaneme podporu skoro 1 800, € z toho nádherně vyžijem!
Ale co chceš v Německu později dělat? Zkouší Mišo dále. Nic. Když nám přestanou vyplácet po třech letech podporu, půjdeme do Nizozemska, nebo Švédska.
Začínal jsem si klást otázku, zda jsme s pomocí na správném místě. A vy jste odkud, ptáme se chalaniska, asi tak ve věku 20 let, který stál poblíž se svým otcem a zřejmě mámou. Z Maroka, říká s úsměvem. Tak to jste museli obrovský kus cesty, dokud jste se sem dostali, uklidňuje sám sebe. No, jak se to vezme, odpovídá. Letadlem z Casablanky přes Istanbul do Bělehradu a odtud již taxíkem na chorvatské hranice. A po 8 hodinách ve vlaku jsme vystoupili v Nickelsdorf, láme perfektní francouzštinou název svého momentálního bydliště. Zde budeme asi 3 dny a přijde pro nás rodina z Paříže. Oni tam žijí už asi 30 let. Je to bratr mojí mámy. Budeme u nich na začátku bydlet a požádáme o sociál ní výpomoc. Z té se tam dá skvěle vyžít.
Nastudoval jsem si to už tehdy, když jsme začali připravovat náš odchod do některé evropské země. Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko a Slovensko jsme vyloučili už na začátku, říká s úsměvem, který je znakem profesionální přípravy jeho rodiny na příchod do Evropy.
Všichni čtyři členové naší humanitární výpravy jsme se začali nechápavě ohlížet ….
No nic, zavelel Mišo po trapném, možná 5 minutovém mlčení. Nasedáme a padáme!
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová Možno je to len náhoda ale všimol som…
-mariankosnac Milá Alu, děkuji za tento článek Zrovna to…
-Eva merci pour cette delicate intention c vrai la…
-francoise Hezké, akorát teda toxické jedince je třeba bezvýhradně…
-Petra