Aluška.org: Věděním ke svobodě

Jak 19. století vymyslelo spoustu toho, co dnes nazýváme „konspiračními teoriemi“?

Odkud se vlastně berou protichůdná tvrzení o dějinách? Například, že Johanka z Arku ve skutečnosti nebyla upálena, že Anastázie Romanovová přežila, nebo že templáři tajně střeží skryté vědění. Zní to jako produkt bujné fantazie, internetový výplod, nebo odkaz na nějaký skrytý zdroj, který nebyl zveřejněn.
Ve skutečnosti je ale většina takových příběhů stará minimálně dvě století. Velká část toho, co dnes vnímáme jako „alternativní historii“, se zrodila v době romantismu v 19. století.
Právě tehdy se začal psát i mýtus o tom, že Johanka z Arku přežila, vdala se a měla dítě.

Romantismus miloval tajemství

Romantismus byl kulturní a myšlenkový směr, který se rozvíjel zhruba od konce 18. století do poloviny 19. století. Vznikl jako reakce na osvícenství, které kladlo důraz na rozum, řád, vědu a racionalitu. Romantici naopak zdůrazňovali cit, vášeň, individualitu, fantazii, přírodu, tajemno a vnitřní prožitek.

Typické pro romantismus bylo přesvědčení, že svět není jen to, co lze změřit a spočítat. Romantický člověk hledal hlubší, skryté vrstvy reality. V přírodě, v historii, v náboženství i v lidské duši.
Fascinovala ho minulost. Zejména středověk, rytíři, hrady, staré legendy a zapomenuté příběhy. Historie se pro něj nestala jen sledem faktů, ale velkým dramatem plným symbolů, osudů a tajemných souvislostí.

Z toho přirozeně vyplývá i další vývoj. Když ti realita připadá příliš suchá, začneš si ji „vylepšovat“. Romantismus tak nevytvářel jen umění, ale i nové mýty. Často přepisoval dějiny tak, aby byly emotivnější, záhadnější a „smysluplnější“ v symbolickém nebo duchovním slova smyslu.
To, co dnes nazýváme konspirační teorií nebo dezinformací, mohlo být tehdy často vnímáno jako „odhalení skryté pravdy“.

Vezměme si například již zmíněnou Johanku z Arku, protože to je velice zajímavý a známý příběh.

Johanku z Arku nikdo neupálil

Historická Johanka z Arku byla v roce 1431 v Rouenu odsouzena církevním soudem a upálena. Máme k tomu detailní soudní protokoly, výpovědi svědků i pozdější rehabilitační proces z roku 1456, který rozsudek zrušil a Johanku očistil. To je pevný historický základ, na kterém se seriózní historici shodují.

Krátce po její smrti se ale objevily ženy, které se za Johanku vydávaly. Nejznámější z nich je Claude (nebo Jeanne) des Armoises. Vystoupila kolem roku 1436, tedy pět let po popravě. Někteří lidé jí uvěřili, dokonce i ti, kteří Johanku znali spíš zprostředkovaně. Claude se provdala za Roberta des Armoises a nějaký čas žila jako „navrátivší se Panna“. Nakonec však přiznala, že šlo o podvod.

Tady by příběh mohl skončit. Jenže přišel romantismus. V 19. století se objevili autoři, kteří začali znovu otevírat staré příběhy a hledat v nich „skrytou pravdu“. Případ Claude des Armoises se stal ideálním materiálem.
Co když to nebyla podvodnice, ale skutečná Johanka, která přežila?
Vznikly romány a spekulativní texty, které tuhle možnost líčily jako reálnou alternativu. Nešlo o práci s prameny, ale o romantickou touhu po zázraku. Hrdinka přece nemůže „jen tak“ zemřít na hranici.

Tak se z historicky dobře doložené popravy stala v očích některých čtenářů „pochybná verze“, zatímco literární fantazie o přežití začala žít vlastním životem.
Přesně tenhle typ myšlení vídáme dodnes: Oficiální verze je podezřelá, zatímco alternativní je přitažlivější. Protože je dramatičtější, tajemnější a dává pocit, že zrovna ty patříš k těm, kdo „vědí víc“. Protože jsi se dostal k „zakázanému zdroji“, který byl jiným odepřen. Ten pocit speciálnosti je velice návykový a příjemný.

Anastázie Romanovová přežila

Podobný příběh se odehrál o několik století později v úplně jiném kontextu u Anastázie Romanovové. Anastázie byla nejmladší dcera posledního ruského cara Mikuláše II. a carevny Alexandry Fjodorovny. V roce 1918 byla celá carská rodina v Jekatěrinburgu zavražděna bolševiky. Dlouho však nebyly k dispozici jasné důkazy o přesném průběhu a místě uložení těl, což vytvořilo prostor pro spekulace.

Ve 20. letech 20. století se objevila žena, která si říkala Anna Anderson a tvrdila, že je Anastázie, která zázrakem přežila masakr. Někteří lidé, včetně části Romanovových příbuzných, jí uvěřili, jiní byli skeptičtí. Příběh Anny Anderson se stal mediální senzací a inspiroval knihy, filmy i divadelní hry.

Teprve koncem 20. století, po pádu Sovětského svazu, byly nalezeny a analyzovány ostatky carské rodiny. Genetické testy potvrdily, že všichni členové rodiny, včetně Anastázie, byli zabiti v roce 1918. Další testy prokázaly, že DNA Anny Anderson neodpovídá DNA Romanovců. Ukázalo se, že byla pravděpodobně polskou dělnicí jménem Franziska Schanzkowska. Mýtus o přeživší Anastázii se však mezitím hluboko zakořenil v populární kultuře.

Tenhle příběh má s romantismem společné dvě věci: silnou touhu po zázračném přežití nevinné princezny a ochotu ignorovat nepohodlná fakta ve prospěch emocionálně uspokojivější verze. I když Anastáziin mýtus vznikl později než klasický romantismus, stojí na stejném psychologickém základu: Skutečnost je příliš krutá, a tak si vytvoříme jinou.

Templáři stráží skryté vědění

Příběh templářů je dalším krásným příkladem toho, jak se historie proměnila v romantický mýtus. Řád templářů vznikl ve 12. století jako vojenský a náboženský řád, který měl chránit poutníky ve Svaté zemi. Postupně získal obrovský majetek, vliv a síť komandérií po celé Evropě.

Na počátku 14. století se francouzský král Filip IV. Sličný rozhodl templáře zlikvidovat, z politických i finančních důvodů. V roce 1307 nechal mnoho templářů zatknout, obvinil je z kacířství, rouhání a dalších zločinů. Pod tlakem a mučením se objevila přiznání, která byla později zpochybněna. Papežský proces vedl k oficiálnímu zrušení řádu v roce 1312. Velmistr Jacques de Molay (poslední velmistr templářského řádu, který vedl templáře v jejich závěrečných letech a stal se symbolem dramatického pádu řádu i odporu proti královské moci) byl v roce 1314 upálen v Paříži.

To je historické jádro. Romantismus a pozdější autoři z něj ale udělali něco úplně jiného. Templáři se v literatuře a esoterických textech proměnili v tajný řád, který údajně střežil svatý Grál, tajné vědění, poklady nebo skryté rodové linie. Vznikly představy, že templáři nezanikli, ale přešli do ilegality, že založili jiné tajné společnosti, že ovlivňují dějiny ze stínu.

Romantičtí autoři, a později i okultisté 19. století, milovali templáře jako symbol „pronásledované pravdy“. Z historického řádu, který měl své ctnosti i slabosti, se stal mýtický nositel tajemství. To, co bylo původně politickým procesem a mocenským zásahem, se přepsalo do podoby velkého spiknutí proti strážcům vyššího poznání.

Když dnes někdo mluví o templářích jako o strážcích Grálu nebo tajných dokumentů, stojí nohama mnohem víc v romantické literatuře, než v dějepisných pramenech.

Romantismus a přepisování dějin

Romantismus nebyl „špatný“ ani „hloupý“, byl prostě lidský. Chtěl, aby svět měl smysl, hloubku a krásu. Jenže právě tahle touha po smyslu často vedla k tomu, že se fakta ohýbala, doplňovala nebo úplně nahrazovala jiným příběhem, který lépe rezonoval s emocemi.

V romantickém vidění světa není Johanka z Arku dívka, která byla upálena po nespravedlivém procesu. Je to vyvolená hrdinka, jejíž příběh přece nemůže skončit na hranici. Není náhoda, že se v 19. století objevují teorie o jejím přežití, o tajných potomcích, o skrytých liniích.

Stejný mechanismus vidíme u Anastázie. Představa, že byla brutálně zavražděna s celou rodinou, je nesnesitelná. A tak vzniká alternativa, v níž se zachrání a žije dál pod jinou identitou.

U templářů je to podobné. Místo aby byli vnímáni jako mocný, ale nakonec poražený řád, stávají se v romantické imaginaci věčnými strážci tajemství, kteří nikdy skutečně nezmizeli. Historie se mění v legendu, legenda v alternativní výklad dějin a ten se pak někdy tváří, jako by byl stejně hodnotný, jako prameny.

Proč je to důležité i dnes

Když dnes někdo tvrdí, že Johanka z Arku nebyla upálena, že Anastázie přežila, že templáři tajně řídí svět, nebo že „skutečné dějiny“ jsou úplně jiné, než se učíme, není to nic nového. Je to pokračování romantického způsobu myšlení: nedůvěra k „oficiální verzi“, fascinace tajemstvím, touha patřit k těm, kdo vidí „za oponu“.

Dnes máme internet, sociální sítě a mnohem rychlejší šíření informací, mechanismus je ale starý. Romantismus nám ukazuje, že lidská potřeba příběhu, který je krásnější, dramatičtější nebo duchovnější než realita, je hluboká a trvalá.

To neznamená, že duchovno, symbolika nebo osobní víra nemají místo v našem životě. Znamená to jen, že když mluvíme o dějinách, je dobré vědět, kde končí prameny a začíná literatura. A že mnoho „šokujících odhalení“ o minulosti je ve skutečnosti jen starý romantický sen v moderním kabátě.