Aluška.org: Věděním ke svobodě

Perfekcionismus se často tváří jako ctnost. Jako důkaz, že jsme pečliví, svědomití, organizovaní a správní lidé. Jenže realita není tak světlá, jak se na povrchu zdá. Za potřebou být stoprocentní, bezchybný, čistý, morálně dokonalý, nebo mít doma sterilně uklizeno, se velmi často skrývá úzkost, strach a hluboká vnitřní nejistota. Perfekcionismus totiž není o vysokých standardech. Perfekcionismus je strach.

Proč potřebujeme být dokonalí

Na přijetí vlastních nedostatků a dovolování si být prostě jenom člověk který dělá jak umí, je něco velmi zdravého a velmi duchovního. Znamená to sebepřijetí a integraci svého stínu. Člověk, který žije v úzkosti, s tím však bojuje.

Strach z odmítnutí

Mnoho lidí vyrůstalo v prostředí, kde chyba znamenala trest, stud nebo ztrátu lásky. Jsou to lidé, kteří za chybu dostávali výprask a ponižování od rodičů, nebo znechucené křivé úšklebky svého okolí. Kdo něco pokazil, byl „loser“. Kdo škobrtnul, mohl být šikanován a veřejně lynčován, protože je to přece debil.
Dítě, které zažije svět, kde se chyba neodpouští, si pak vytvoří jednoduchou rovnici: „Když budu dokonalý, budou mě mít rádi.“

V dospělosti se to projeví jako přehnaná snaha zavděčit se svému okolí, úzkost z kritiky, potřeba mít vše pod kontrolou a neschopnost říct „tohle nevím“, nebo „tohle neumím“.

Strach z chaosu

Perfekcionismus je často pokus, jak si vytvořit iluzi bezpečí. Když je doma vše na svém místě, když je všechno čisté, když je práce bez chyby, mozek má pocit, že svět je předvídatelný.
Jenže je to falešná jistota. Život je ve skutečnosti hodně chaotický a vyžaduje od nás, abychom na změny a krize uměli pružně reagovat. To je to, co nás žene dopředu.
Čím víc se snažíme svůj život sterilizovat, tím víc se bojíme. Vyhýbáme se výzvám a věcem, které páchnou změnou. Protože změna a výzva jsou nebezpečné a nejisté.

Strach z vlastní nedostatečnosti

Perfekcionista nevěří, že je dost dobrý na to, aby ten život a cizí lidi zvládal. Proto se tomu raději vyhýbá.
Nevěří, že by mohl být milovaný i s jeho chybami. Proto chybu nepřizná a musí být stále perfektní.
Nevěří, že by mohl být respektovaný i s nedokonalostmi. A tak se snaží být lepšočlověk. Jenže tohle je závod, který prostě nejde vyhrát.

Potřeba mít doma perfektně uklizeno je projev úzkosti

Uklizený domov je fajn a je to potřeba. Ale posedlost pořádkem je něco jiného. Když člověk nedokáže odpočívat, dokud není vše dokonalé a všechno nádobí umyté, nebo když cítí vinu, že je někde drobný nepořádek, cítí úzkost. Má totiž pocit, že nepořádek je selhání. Má pocit, že se mu to vymyká z rukou. A tak uklízí, aby potlačil svou úzkost.
Ve skutečnosti nejde o ten pořádek. Jde o regulaci jeho emocí. Perfektní domácnost se pak stává náhradou za vnitřní stabilitu, jenže ta se nedá získat mopem.

Chyba je vývoj, nikoli selhání

Chyba je informace, pohyb a život. Bez chyby není žádný růst. Bez chyby nepřichází zkušenost. Bez chyby není autenticita.
Když se bojíme udělat chybu, zůstáváme stát na místě. A stagnace bolí víc, než jakákoli chyba.
Bráníme tím životnímu pokroku. Bráníme tím příchodu své dospělosti.

Někteří lidé své úzkosti tak propadnou, že jí dokonce dovolí, aby jim zničila možnost kariérního postupu, nikdy nezaloží rodinu, neprovdají se, nestudují… protože „Co kdyby se to náhodou nějak podělalo? Co by dělali?“ … A tak raději nedělají nic. Někdy se dokonce i zlobí na ty, kteří se úzkostí ovládat nenechají a svobodně si žijí svůj život, jak se jim zachce.
Volají: „Co si to dovoluješ, zakládat rodinu a stavět dům v téhle době? Neuvědomuješ si snad rizika? Koukej raději na utíkající život zpod kamene jako já, to je jediná bezpečná cesta.“

Strach z chyby blokuje život

Odkládání a paralýza: Člověk ví, co chce. Má plán. Má schopnosti. Ale neudělá nic, protože „Co když to nebude dokonalé? Co když to nebude fungovat? Co když budu muset řešit problémy?“ A tak raději nezačne vůbec.

Ztráta příležitostí: Perfekcionista často čeká na „správný moment“. Ten ale neexistuje. A zatímco čeká, život mu utíká mezi prsty.Vyčerpání a chronická únava: Být pořád dokonalý je energeticky neudržitelné. Tělo i psychika jedou na dluh.

Zranitelnost vůči manipulátorům: Tohle je zásadní. Manipulátor miluje perfekcionisty, protože perfekcionista chce být „dobrý člověk“, bojí se konfliktu, bojí se udělat chybu, bojí se, že ho někdo odsoudí a snadno přijme vinu, i když není jeho.
Stačí ho prostě obvinit: „Tohle jsi udělal špatně!“ A perfekcionista se zlomí. Začne žadonit, aby pán guru mistr všehomíra poradil, jak to má udělat správně. Strach z chyby představuje otevřené dveře pro kohokoli, kdo chce ovládat mysl jiných lidí.

Co se stane, když si dovolíme být nedokonalí

Jenom samé dobré věci!
Začneme volně dýchat. Už nemusíme být perfektní. Nemusí být naklizeno, zoráno, zaseto a vyjednoceno v jednom dni. Můžeme být prostě my.
Začneme žít, začneme tvořit. Protože každá vteřina, kterou probrndíme, už se nikdy nevrátí.
Začneme se rozhodovat podle sebe, ne podle strachu.

Začneme být odolnější vůči manipulaci. Protože kdo jsou jiní lidé, aby nám diktovali, jak máme žít, co si máme myslet, nebo proč by jiní lidé měli vědět lépe než my sami, co je pro nás dobré? Ani náhodou!

Začneme být svobodnější. Smíříme se s tím, že život je nepředvídatelný, proměnlivý, nespravedlivý, divoký a pestrý. A je to v pořádku. A my v tom umíme chodit.
Nedokonalost není selhání. Nedokonalost je lidskost.
A lidskost je síla.