246. Dotazník: Je metoda ,,nechat vyplakat dítě” prospěšná?

27.3.2019 v Čtenáři 36

Napadá-li Vás nová otázka do příštích dotazníků, položte ji směle do diskuze….. Děkuji!

Dotazníky nejsou určeny k recenzím na zboží, posuzování osob, webů, hudebních skupin apod. Nenahrazují poradnu, s osobními problémy se prosím obracejte na e-mail.
.
1. Víš o nějaké knize, která popisuje jak konstruktivně vychovat dítě? Třeba by mě zajímalo, jak je to s tou věcí když dítě pláče. Jestli ho nechat vyplakat nebo ne. Prostě kniha jak dítě správně vychovat s ohledem na jeho psychiku (to vyplakání atd.)
Doporučovala jsem dvě výborné knihy, které by si podle mě měl přečíst úplně každý. I nerodič. Jsou velmi poučné a záživné, přestože zrovna nikoho nevychováváte. Pomohou také lépe pochopit sám sebe.
Malé děti pláčou z izolace, miminka i strachem. Ze svého miminkovského věku si zrovna tohle nepamatuji (pamatuji si kočár, ale jak vidíte blbě a rozmazaně, moc z toho nemáte… zato si ale pamatuji ten šok, když jste jeden den v děloze a druhý den v peřince, je to úplně šílené, jako transport do jiného vesmíru), ale pamatuji si jak mě denně dávali do postele s dřevěnou ohrádkou na několik hodin samotnou do pokojíčku v domnění, že budu odpoledne spát. Byly by to pocitově asi dvě až tři hodiny totální samoty a nudy. Téměř jsem nespala (jako mladší trochu jo, pak už ne), bylo to na mě moc brzo a celou dobu jsem se příšerně nudila a byla jsem hrozně nešťastná, že mě odložili a zavřeli do ohrádky, když chci přitom společnost a chci se chovat. Mohlo mi být kolik… tak 2-3 roky? Bytostně jsem nenáviděla spaní odpoledne, protože to bylo proti mému biorytmu a z té pravidelné izolace jsem byla skutečně nešťastná. I když jsem se snažila dávat co nejvíc najevo že to nechci, nikoho to nezajímalo. Byl prostě daný program, ten byl u všech stejný, pro mě výjimka nikdy nebyla a hotovo.
Malé dítě ale zase vůbec nezajímá dospělácký důvod ,,chci od tebe mít na pár hodin pokoj”, protože to pro něj není odpověď. Patříme k sobě, máme být spolu, když mě nechceš, tak proč tady jsem… dítě tohle nechápe a nezná. Vidí to jen ze svého úhlu, neví co to je unavený nebo utahaný rodič.
.

.
Z tohoto důvodu bych, pokud je to jenom trochu možné, nenechávala děti izolované osamotě plakat, pokud jasně dávají najevo, že to nechtějí.
Spousta lidí nechává děti vyplakat v domnění, že si jakoby ,,zvyknou” a budou ,,samostatnější”, ale ve skutečnosti dojde k jejich rezignaci. První za své základní právo být s rodiči bojují a když jsou v izolaci příliš dlouho a nikdo neposlouchá jejich nářky, rezignují a vzdají to. Rodič má možná pocit že zvítězil, ale poškodil tím vztah dítěte k němu a zásadně tím poškozuje jeho důvěru. Jak k rodiči, tak sám k sobě, protože dítě tak zjistí, že je naprosto bezmocné, pomoci se nedovolá a nikoho jeho pocity nezajímají. To mimochodem popisují i obě doporučené knihy a s tím co si pamatuji já, to perfektně sedí.
Co z toho bude potom? Možná je to důvod, proč pak máme dojem, že nikoho nemůžeme požádat o pomoc, nikomu nemůžeme svěřit naši plnou důvěru, a když máme problém, nikdo nám nepřijde na pomoc, musíme si to vybojovat sami. Když se něco stane, supr rodič vás ještě pro jistotu pořádně zmlátí abyste se ,,poučili” a myslí si, že vás tím ,,vychovává”, když přitom jen likviduje váš vztah k němu a učí vás že je surovec, kterého je proč se bát. A takový rodič se pak strašně diví, že ho jeho děti v dospělosti odmítají.
Možná je to i důvod, proč pak pubertální děti pošlou rodiče do zadele když mají problém, místo aby za rodiči přišly s prosbou o pomoc. Co s rodičem, který zradil naši důvěru, už když jsme byli v peřince a místo lásky nás jenom mlátil a zastrašoval? Můžeme si za to sami, jaké máme vztahy.
.
Zkouším tyto vzorce srovnávat a sleduji, že skutečně vše má souvislost se vším a děti, které trávily s rodiči dost času, měly dost pozornosti, nebyly šikanované, bité a jejich důstojnost byla respektována, nemají agresivní pubertu a s rodiči mají v dospělosti vyvážené vztahy. Myslím si, že se každému jenom vrací to, co kdysi zasel. Asi nejzajímavější byla pro mne maminka, která mi řekla, že kdyby mohla, tak si klidně dá další dítě a ty své stávající velké děti do školky nikdy nedala, jedno i učila doma. Když jsem se ptala proč (protože mě do školky dávali a nenáviděla jsem to), řekla mi, že si přece pořídila děti aby byla s nimi, co mají co dělat s cizími lidmi v nějaké školce, když si můžou hrát doma a být s ní spokojené… Spadla mi brada až na zem. Myslím si, že je to dobrý příklad, jak chápat mateřství a úlohu matky. A její děti jsou samozřejmě podle toho úplně jiné a mají k ní úplně jiný vztah, než co jsem poznala já.
.
Své děti bych záměrně v izolaci nenechávala pokud by to nebyla otázka života a smrti. Už jenom proto, že si živě pamatuji, jak moc hrozné to bylo pro mě ve školčátkovském věku, jak jsem se u toho cítila ublíženě a nechtěně. Někdy bohužel problémy denní reality převáží světlé a dobré ideály, dokonalý rodič neexistuje, ale rozhodně lze spoustu věcí dělat lépe a když vím že je něco blbě, nebudu to záměrně pravidelně dělat svým dětem.
Zajímavý poznatek (který také je v uvedených knihách) o dětech které se nosí hodně na těle a nejsou citově deprivované je, že tyto děti jsou klidné a nevyžadují přes den tolik pozornosti, jako děti pravidelně izolované. Čím více dítě trpí samotou, tím více divočí a vynucuje si plnou pozornost rodiče, protože si jakoby nahrazuje to, o co bylo před tím okradeno. Dítě, které je s maminkou pořád, je klidnější, spíš víc pozoruje okolí a dříve vykazuje prvky samostatnosti, protože se nebojí, že bude opuštěné.
.
To samé platí i pro otce. Když se dětem nevěnuje, celý den není doma a jen co přijde tak se na něho děti vrhnou, pověsí se mu na nohy jako pijavice a nenechají ho ani vydechnout, je to jednoznačný ukazatel jejich strádání. Moudřejší otec pochopí že dětem chybí a začne se jim ve volném čase aktivně věnovat, druhý typ začne pouštět hrůzu, všechny seřve a zmlátí že není uklizeno (aby se děti bály znova přiblížit) a příště domů radši ani nedojde v dobu kdy jsou vzhůru, aby se na něho děti nevěšely. Kdyby se jim věnoval jak má, děti by to nedělaly. Problém není v dětech, ale v rodičích a v jejich nedostatku času a péče.
.
Na dětech je hezké, že umí přirozeně říct co si přejí a co si nepřejí. Stačí jenom vnímat. Některé školku milují, jiné ji nenávidí. Jedny odpoledne spí, druhé nespí. Jedno jde spát v 7, druhé do devíti řádí… Vychovávat každou osobnost podle stejného pravítka, je podle mě strašně špatně a každé dítě by se mělo vychovávat podle toho jaké je ono samo za sebe, ne jak se to obvykle dělává se všemi ostatními.
.
Když se ještě znova vrátím k něm miminkům (a to se také dočtete v doporučených knihách), žijí v aktuálním momentu. Když se cítí izolovaně, neumí si říct, že maminka za deset minut nebo za hodinu přijde a bude se jim věnovat. Prostě trpí, protože je to pro ně věčnost. Je pro ně přirozené být s rodičem pořád, protože rodič poskytuje bezpečí, vzruchy, teplo a podněty. Samota ho ničí a také se v ní naučí jen samé sebedestruktivní vzorce myšlení. Nemají mě rádi, nezajímám je, nikdo nepřijde když křičím o pomoc, na mém názoru a na mém přání vůbec nezáleží, jsem bezmocný… To rozhodně není dobrý začátek života.
Myslím si, že ve výchově dětí (stejně tak jako i při chovu nějakého zvířátka), platí stejná univerzální pravidla: Empatie, respekt, naslouchání, láska, trpělivost a všechno řešit z pozice jednoduché lidské dobroty, od srdce. A pak nemůžete nechat miminko samotné křičet v jiné místnosti, protože budete jeho smutek cítit a chápat. Jsou to bytosti, které jednají pudově a upřímně. Když si něco ,,vymrčují”, je to proto, že to potřebují, že to tak cítí. Neznají lež ani vydírání, to je naučí až dospělí lidé v pozdějším věku.
.

.
2. Co se týče učení se do školy, patřila jsi jako malá spíše k těm pečlivějším studentům, nebo ti byly známky tak nějak jedno?
Jako dítě jsem byla obrovsky úzkostná a všeho jsem se bála, bohužel na mě výchova napáchala dost velké škody a do školy už jsem přišla jako uzlíček nervů. Že přijdu do školy pozdě, že něco zapomenu udělat nebo vzít s sebou, že něco nebudu vědět když to po mě budou chtít, že si s něčím neporadím, dokonce jsem se bála i učitelů a školníků. Měla jsem z toho psychosomatické problémy, hlavně průjmy, migrény a nespavost. Bála jsem se ve škole tak moc, že jsem prvních několik let ani nezvedala ruku. Neustále se mi svíral žaludek a udělalo se mi špatně, když mě učitelka vyvolala, přestože jsem odpověd znala. Učitelku to štvalo a stěžovala si na to pravidelně po půl roce do žákovské, že o mě celý den neví, že jsem pasivní a pak když mě nečekaně vyvolá, tak to vždycky vím, vždycky vím stránku/řádek a stejně tu ruku nezvednu… Nechápala jsem, co by ode mě ještě chtěla víc, já tam nebyla od toho, abych ji přes den bavila.
Z velké části byly úzkosti důvod, proč jsem byla extrémě pečlivá. Druhý důvod byl ten, že jsem chtěla vyhovět, nechtěla jsem mít ještě další problémy. Třetí důvod byl, když jsem uznala, že daná věc je opravdu důležitá a že ji skutečně chci umět dobře. V takových předmětech jsem podávala perfektní výkon bez ohledu na věk nebo ročník a ideálně v nich pokračovala a pokračuji ještě dávno po ukončení škol. Na začátku jsem byla například hodně zažraná do základů češtiny, protože jsem chápala, že když se to teď naučím dobře, tak to budu v životě denně potřebovat a je to moc důležité správně umět, když je to mateřský jazyk… tak jsem se velice snažila.
.
Když je dotaz vyloženě na základku, nosila jsem jedničky, občas dvojky. Na druhém stupni jsem měla veliké problémy doma a nedokázala jsem se kvůli stresu a hluku učit, takže jsem všechno dávala z hlavy, nebo na to koukla před testem, ale špatné známky jsem nikdy neměla. Na základní škole stačí dávat pozor, trochu u toho myslet a když to do hlavy nejde, neměla jsem vůbec problém udělat si tahák na předměty, které mě nezajímaly. Považovala jsem totiž za mrhání svým časem a potenciálem, učit se něco, co mě nezajímá, když to za týden stejně zapomenu. Výzva byla napsat dobře test, jak to dokážu, už byla libovolná disciplína, tak jsem šla cestou nejmenšího odporu, abych si usnadnila život alespoň v tom, co si usnadnit můžu. (Vlastní děti bych na druhém stupni taháky klidně naučila kdyby chtěly, nevím na co se násilím drtit něco, co stejně v životě nepotřebujete a v době internetu si to stejně najdete na dva kliky, pokud vás to začne později zajímat.) Měla jsem vynalézavý systém, jak propašovat i hodně veliký tahák na jakýkoliv test. Ušetřila jsem si tím hodně stresu, času a energie. Kolikrát jsem nakonec taháky ani nepotřebovala, ale vědomí toho že stačí zvednout ruku a všechno tam mám napsané, mi pomáhalo zůstat v klidu a napsat to dobře.
Byla jsem maximálně samostatná, nosila jsem hotové úkoly jenom na podepsání a moje známky se doma neřešily, protože nebylo co řešit. Když mi náhodou ujela ruka, tak z toho máti nedělala vědu, protože se se mnou pořád srovnávala. Ona nosila dvojky nebo trojky a ještě se hodně divila, jaké věci bereme ve škole. Že jsou těžké a že je toho hodně, že tamto ani nezná, nebo bereme v sedmičce něco, co oni měli v osmičce. Počítám, že se asi škola komplikuje každou generaci víc a víc. Tím, že jsem podle jejího pohledu byla na školu šikovnější než ona, vůbec nedělala vědu ani z toho, když mi ujela ruka. Celkově byla vůči mým schopnostem a talentům uznalá. Měla jsem spolužačku, jejíž rodiče nebrali horší známku než jedničku a dokud neměla všechno perfektně naučené, nesměla si jít ven hrát… a ve třídě se jí za to pak ještě posmívali ,,šprtko”, chuděra. Tohoto jsem naštěstí byla ušetřena. Dodneška si pamatuji, jak se bála dojít domů, když měla v žákovské dvojku. Že bude doma sekec mazec a zákaz všeho. Přitom vůbec nebyla blbá, akorát měla rodiče psychopaty.
.
První čtyřku a pětku jsem dostala v sedmé třídě v angličtině po dvou týdnech absence. Z jednoho dvojitého testu, který jsem nějak nepochopila a nechala ho téměř prázdný. Učitelce to nevadilo, nechala mě to psát a normálně mi to pak ohodnotila. Byla jsem z výsledků úplně hotová a skoro jsem se tam v lavici rozbrečela, do té doby jsem totiž machrovala, že jsem nikdy nedostala nic horšího než trojku. Je to šok, když si zakládáte na dobrém hodnocení a ještě dostanete kouli z něčeho, na co jste velmi dobří… Ale bylo to svým způsobem poučné, svět se kvůli tomu nezbořil.
.
Na gymplu, při přestupu ze základky, mě rozřazující ang. test s plným počtem bodů dokonce vykopl do nejlepší třídy zkušených gympláků (Byl moc lehký, pamatuji si že jsem se dokonce cítila poněkud uraženě, že mě vůbec zkouší ze základů. Udělala jsem to frk frk, žádná výzva.). Nikdo nečekal, že to vyplním na sto ze sta, to běžně neměli ani ti gympláci co to psali orientačně. Neměl to nikdo z ročníku a tak mě prostě šoupli k elitě. Byl to dobrý kulturní šok, až takový že jsem si pak musela požádat o snížení úrovně. Hráli na začátku každé hodiny hry, ve stylu ,,pět minut vymýšlíme podstatná jména na počáteční písmeno”. Oni měli 20-30 slov, jedna borka klidně 40, té se ruka nezastavila a já měla 5-7. Na jakékoliv téma mluvili plynně, rychle a já skládala lámané základní věty 😀 Potila jsem se tam v lavici, modlila se ať mě nevyvolá abych jim začala z fleku něco vyprávět a připadala si jako naprostý dement, bála jsem se až se zjistí, že jsem tam vlastně záklaďácký špion, co oproti nim skoro nemá slovní zásobu. Oni už se vlastně ani normálně neučili, to byla jedna velká konverzace. Tehdy jsem pochopila, že dobře napsaný test vlastně nic moc nevypovídá, maximálně to, že jste pochopili zadání. Postupně jsem známky a výsledky testů přestala tak strašně žrát, navíc jsem měla jiné starosti.
.
Když jsem chodila cca do 7. třídy, tak byly v módě SCIO testy, jeden poslední z deváté třídy mám ještě schovaný. Neřeší konkrétní znalosti, ale spíš nadání, talenty a silné stránky žáka… dělávají se ještě? Vycházely mi výborně, až na matematiku, to byla moje achilovka a je fajn, že tím v životě nijak netrpím, protože základní principy pochopí každé jelito a zbytek vyřeší kalkulačka. V tom posledním testu mi vyšly zajímavé obecné studijní předpoklady na 98% ze sta. Byl to nejvyšší výsledek z ročníku a učitelky z toho byly tak vyndané, že můj test na týden luply na nástěnku. Tehdy mi řekli, že na vysokou totálně musím, že je to něco úžasného, ale podle mě vůbec nepochopili, co ten test ve skutečnosti říkal. To, že se někdo rád učí, že mu učení jde a leze mu to do hlavy je celoživotní dar a není to vůbec o tom, kolik máte vysokých škol, tam z vás spíš udělají blbečka. SCIO byly dobré testy, pomohly mi lépe pochopit kdo jsem a na co jsem dobrá.
Jinak bych celkově svůj pobyt ve školách hodnotila jako mrhání časem, protože velmi podstatnou část dne se ve škole prakticky nic neděje a když se děje, tak vás baví a zajímá třeba třetina, zatímco bez toho ostatního byste se v pohodě obešli.
Výtvarka, hudebka, tělocvik – zabijáci času. Fyzika, chemie, dějepis – když vás to vyloženě nezajímá a nebaví, tak za dva roky z toho už skoro nic nevíte a všechen strávený čas a snaha jsou v kelu. A matematika od druhého stupně nahoru jedna velká bída, tolik jsem se nad ní natrápila a nakonec to vůbec nepotřebuju. Místo zbytečného zabíjení času na věci které mě nezajímají, jsem si mohla nabrat ještě dva cizí jazyky, přidat víc angličtinu a stejně bych tam nestrávila tolik času, kolik jsem tehdy musela. Školství je strašně zastaralý aparát, ,,vychovává” všechny lidi stejně podle obecné normy, jenomže my nejsme stejní a nemáme stejné zájmy. Proto děti školu nesnáší, proto z ní mají stres. Protože škola se neumí přizpůsobit v ničem, zatímco dítě se musí povinně přizpůsobit úplně ve všem.
.
Když dneska vidím malé dětičky s taškami na zádech jak jdou ráno do školy, v duchu je lituju. Stačí nepochopit zadání a máte kouli, i kdybyste byli chodící génius. V životě bych se nechtěla vrátit do těch let vstávání v 6:30, byla to hrůza. Pořád mít z něčeho stres a strach. I kdybych to měla doma normální, škola sama o sobě byla pro mě dostatečně velký stresor, abych ji považovala za naprostého kaziče mého života. Stejně se nakonec většinu všeho dokážete naučit sami když chcete, nemusíte na to chodit otročit na 6-8 hodin denně. Možná jsem studijní typ, ale rozhodně nejsem školní typ, kterému se všechno nalajnuje a bude papouškovat učebnice do zblbnutí. Sama si určím, co se budu učit a v jakém rozsahu. Tuto svobodu jsem měla dostat už dávno a ne až po školách.
Škola v lidech zabíjí chuť se učit a tím z nich dělá blbce, kterým postupně mozek atrofuje. Pamatuji se na svého známého, já byla ještě na základce a jemu bylo nějakých 35. Vykládal mi, jak složil skoušky na vysoké, z jakéhosi pofidérního složitého oboru s divným názvem, který vás asi nezajímá… Složil to, vyšel z budovy a tehdy si v úplné ,,duševní nirváně” řekl: ,,Tak a teď už se nebudu muset nikdy nic učit.” Vzal co měl po ruce za učební materiály z té školy, vrazil to do odpaďáku a šel domů. Hlavně že měl diplom na něco, co nenáviděl a co už evidentně v životě nebude dělat a tím pádem to stejně časem zapomene, takže právě zabil zbytečně několik let života na něco, co nepotřeboval… A vykládal mi to, jakoby to byl vrcholný úspěch jeho života, zatímco mně ho bylo upřímně líto a říkala jsem si, že takhle určitě skončit nechci. Několik let otročit pro jeden papír a pak to hodit do koše a zapomenout. Taková debilita. Když už, tak se přece budu učit co potřebuju, no ne?
Když mozek přestanete používat, zakrní a zblbne. Když tomu ještě pomůžete pivem a telkou, tak o to rychleji. Lidé, kterým to ve vysokém věku pálí, mají společné právě to, že se pořád něco učí a namáhají mozek stále novými složitými úkoly. Obecná představa ukončení vzdělání ve škole (,,už se nemusím nikdy nic učit”) je spíš recept na to jak zblbnout. Proto klasickým školám nepřikládám váhu, protože nevím, co se ten člověk všechno naučil a nastudoval poté, aniž by na to dostal diplom. A to na co má diplom, už možná ani dávno neumí a nezná, pokud se tím dál aktivně nezabýval. Obecně se to ví, že výška dosaženého vzdělání nemá nic společného s vaším IQ, nebo s tím co doopravdy umíte a znáte. Ale kupodivu se na to pořád dost hraje… asi proto, že je to napsané na papíru pohodlnější, než toho člověka skutečně poznat a vyzkoušet.
.

.
3. Já bych se ráda zeptala, jak se zbavit cizích myšlenek. Totiž… v poslední době se mi stává, že se mi do mysli přikradou myšlenky, který opravdu nejsou moje. Přemýšlím nad něčím a najednou se to celý otočí a úplně mě to děsí. Jako kdyby mi někdo šeptal za uchem a není to nic hezkého. Mám od tebe krystal a ten mi pomáhá to většinou zablokovat, ale po čase ho vždy musím na nějakou dobu sundat, jelikož jsem “nabitá” až až… A když jsem z toho byla jednou fakt zoufalá, poprosila jsem andílka aby mi s tím pomohl a to se naštěstí vydařilo. Zatím s ním neumím moc komunikovat, ale vím, že je u mě a pomáhá mi. Naštěstí to přestalo a já mohla konečně v klidu spát. Přesto by mě jen zajímalo, co to je a co můžu udělat pro to, aby se tohle nedělo a já měla čistou hlavu.
Cizí myšlenka může mít mnoho původců.
Neuspořádala rozháraná mysl – často způsobená energetickou nerovnováhou, vlivem destruktivních energií či osob. Do toho může spadat i teorie, kdy myšlenku podstrkuje nějaká temná bytost, protože v mnoha případech se mezi slova destruktivní energie a temná bytost může dát rovnítko. Stejně tak jako se může dát rovnítko mezi přírodní energii a přírodní bytosti. Jsou to provázané nádoby, kdy se energie manifestuje v mnoha podobách a jedna z podob této energie může být bytost, či egregor. Když je dost silný, může začít žít jakoby svým vlastním životem a vědomím.
Pak v tom mohou být i různé programy, kdy je mozek nakrmený scénami a vzorci, které někde vidět. V televizi, v reklamě, filmu, videohře. S čím se člověk nejvíc setkává, na to pak myslí. Když vyhledáváme zlo a násilí, máme tendenci mít pak zlé myšlenky a násilné sny, to samé platí i naopak.
Může to být i něco z antén mobilních telefonů, nebo nahrané z mobilu přikládaného k hlavě. Člověk se příčiny nedopátrá, když to není jeho mysl a jeho hlava.
Obecné doporučení je, naučit se ovládat svoji mysl a nepodléhat jí. Myšlenky určím já, když jdou kam nechci, zastavím je a vrátím zpátky. Čím více se v tom pocvičím, tím snadnější to je a mysl přestane těkat do nežádaných sfér.
Také pomáhá změna prostředí. Přejít do jiné místnosti a změnit aktivitu. Když to nepomůže, jít ven na procházku. Když ani to nepomůže, zaměstnat se venku na čerstvém vzduchu manuální prací. Velmi často se stává, že mysl začne dělat co nemá ve chvíli, kdy má člověk málo pohybu, je znuděný, pod stálým tlakem, nebo trpí samotou. Proto pohyb venku a manuální práce působí léčivě, zejména na lidi co pracují v kanclu za počítačem, nebo sedí dlouho ve škole.
Pokud ani tohle nefunguje (to jsou nejjednodušší základní metody zadarmo, po kterých by se mělo sáhnout primárně), je to už něco horšího, nebo hlubšího. Je potřeba vzít si na pomoc nějakou pomůcku na očištění. Buď již zmíněný energetický krystal, nebo křírodní křišťál a ten se i s rukou ponoří od proudu studené tekoucí vody. Destrukce rychle vyjde ven a mysl se vrátí do normálu (tady je rozepsaný návod). Také pomáhá energetická léčba u stromu, to je však bohužel podmíněno teplým počasím, v zimě to nejde.
Ať už si člověk vybere jakoukoliv metodu k nápravě tohoto problému, je potřeba vždy podobný problém zastavit co nejdříve, aby si na to mysl nezvykala a neměla tendenci se k tomu opakovaně vracet, aby se nevytvářel návyk. Návyk by to zhoršoval a časem by bylo těžší to zvládnout. Za svoji duševní pohodu jsme přímo zodpovědní a je potřeba k tomu tak přistupovat.
Detox od násilných filmů a her je samozřejmostí, stejně tak jako detox od destruktivních a zlých lidí, kteří to na nás mohou velmi snadno a výrazně přenášet. Ale každý musí tyto obecné poučky posoudit sám v kontextu svého života, protože všichni nejsme stejní a nepohybujeme se ve stejném prostředí, takže rozdílné metody jsou pro různé lidi různě vhodné. Hodně velký podíl mají i duševní traumata, zejména z dětství, kdy se vytváří základní vzorce myšlení a přeučují se ztuha. Jde to, ale je potřeba začít brzy, v mladém věku.
.

Komentáře

Ikona diskutujiciho renata 2019-03-27 18:24:24 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

ked sa mi narodila dcera, pamatam, ako som ju vo vajicku /to je autosedacka pre babatka/ nosila so sebou aj ked som sla na zachod, ci sprchy, lebo akonahle som ju ulozila do postielky , do 3 sekund rev, nedokazala som to pocuvat, cize ja som nebola rodic, co zavre dieta, nech sa vyplace, nedokazala som to. nikdy nezaspavala sama, musela som byt pri nej, bolo to dost unavne, ale ona bola taky maznavy typ, nedalo sa inak, cez den ako babo nechcela spat, jedine v kociku ale len za pochodu, takze som denne chodila 3 hodiny a nemohla zastavit kocik, inak rev, zavidela som maminam co sedia v parku na lavicke a relaxuju, ja som si nemala kedy ani doma obed zohriat, kedze krpec cez den okrem kocika nespal a ked nebol pri mne reval, narocne obdobie to bolo, veeeelmi 🙂

Ikona diskutujiciho dido 2019-03-27 18:24:47 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Videli jste filmy Insidious?
Nekdy maly decka placou, protoze vidi nebo citi neco, co nekteri nevidi.
I tady o tom nekdo pise o incidentu.
https://tn.nova.cz/clanek/matka-kolem-postylky-se-motal-prizrak-podrapal-mi-dcerku.html

Ikona diskutujiciho jirka 2019-03-27 18:25:28 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

S tím miminem to mohu opět vysvětlit na sobě, taky mě máma vychovávala podle běžné normy a snažila se mě dát odpoledne spát a nechápala proč spát nechci proč chci být stále s ní a považovala to za zlobení. Babička v tom byla ještě horší za každou mou blbost mě napráskala měchačkou na zadek. Nakonec jsem se začal rodičů i prarodičů a dokonce i cizích lidí bát a držet si od nich odstup což prohloubilo moje introvertní myšlení. Bohužel jak Alue praví jsem se i naučil pár sebedestruktivních a bohužel i velice destruktivní chování které mi doplnilo nucený pobyt ve školce a pak i ve škole. Protože jsem musel pokoj sdílet se ségrou i bráchou a o mém soukromém pokoji nechtěli ani slyšet tak se destruktivita ještě prohloubila. Můj brácha trpěl mentálním postížení 28 let se nikdy nenaučil mluvit a celou noc vždycky plakal, řval vztekal se a bouchal o dřevo postele apod. Protože jsem měl v 6:30 brzo vstávat do školy a chtěl se aspoň vyspat nemohl jsem a protože jsem měl naučené vzorce od babičky tak jsem provedl něco za co bych měl asi problém projít tím zrcadlem v Nekonečném příběhu. Nejspíš by jste to do mě neřekli protože se snažím vystupovat jako konstruktivní bytost ale začal jsem se chovat podobně jako babička ne-li ještě hůře nejprve jsem mu dal pohlavek a to ještě zvýšilo tak jsem ho začínal štípat a škrábat a bůh ví co ještě a ani to nezabralo jinými slovy až takhle mi ruply nervy, vždy když si na tohle vzpomenu tak mi to mrzí. Svěřil jsem se s tím mé přítelkyni že nejsem takový svatoušek a ta se mě snažila utěšit že mi prostě ruply nervy a jako malý jsem neznal ještě tyto následky a destruktivní chování které mi učili nevědomky okolí a rodiče ale stejně mě to mrzí a dneska bych kdyby to šlo vrátit rozhodl jinak a lépe. Ale jak jsem se dočetl nemám nad tím pořád litovat tak jsem to bral jako zkušenost a lekci do života a po pár letech se mi to skutečně vrátilo formou šikanou od spolužáků ve škole. Od této doby se ale mámě dodnes uzavírám a to až do takové míry že si počkám až bude v kuchyni volno a teprve si dám oběd nebo večeři. Pořád mám z ní dodnes strach i z babičky a pořád si pamatuji co mi provedli stále se mi o nich zdají noční můry o tom jak utíkám z domu a kdykoliv mě máma zavolá už mám strach a vztek, protože vždy mě zavolá jenom když je nějaký průser nebo nějaká domácí práce jinak mě nepotřebuje. Když jsem se pak dal na PC hry v tu chvíli se máma zalekla protože jedu proti zajeté normě výchovy dětí pro účely systému a v tu chvíli byla přehnaná péče a organizovala nucené výlety kamkoliv možné vymýšlela pro mě tunu domacích prací a dalších aktivit aby mi počítače vytlačila z hlavy a v tu chvíli mě to zrovna nezajimalo a o to víc mě počítače lákaly když se mi je snažila násilím zakazovat až to nakonec vzdala. Pak jak jsem zjistil že už mě zákazy nehrozí tak už mi postupně přestali být PC hry atraktivní a už jsem cítil že chci dělat a zkoušet i jiné nové věci a nejvíc mi chyběl osobní kontakt, láska a plná důvěra, to se mi v loni vyplnilo s přítelkyní u které jsem teprve poznal co je to láska a naprostá důvěra která mi v rodině naprosto chyběla. Protože mě nechtěla měnit k obrazu svému a nevadilo ji že hraji na PC (protože sama taky hraje hry) tak paradoxně jsem byl ochotnější se měnit a PC jsem i ignoroval jen abych byl s ní a plně se ji věnoval protože být s ní mě bavilo rázem ještě více.

Co se týče škol tak vždy mě fascinovalo proč se máme učit tunu balastů jako je literatura matematika a v maturitním ročníku jsme dokonce probírali i SEX ze kterého jsme psali i písemku. už tak jsem byl ve stresu a do toho naprosté kraviny které jsem nikdy nepotřeboval, nikdy mě nezajimali a zatěžovali mi hlavu. 90% věcí které jsem pro život potřeboval jsem se stejně naučil sám díky internetu knihám a ano pravda i pár PC hrám konstruktivního hlediska ne nadarmo se říká škola hrou kterou chtěl prosadit i Jan Amos Komenský kterého jsme se v dějinách museli učit a škola na jeho metody stejně kašle.

Ikona diskutujiciho fluttershine 2019-03-27 18:25:44 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já si pamatuju, jak jsem se někdy ještě na základce bála napsat číslovku 2 jinak, než ji psala učitelka – ne s rovným spodkem, ale s tou vlnovkou.
Tak jsem to tak psala, když mě nemohla vidět.
Ano. Vrchol rebelie. 😀

Náš školský systém je sice celkem zastaralý, ale proti Američanům, kteří kvůli tomu, že si vybírají předměty, dost často ani netuší, kde leží na mapě Severní Amerika, si myslím, že jsme na tom ještě celkem dobře.

Ikona diskutujiciho nirvana 2019-03-27 18:25:59 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já si vždy říkala, že bych neměla srdce na to nechat to mímo plakat:/ Když mi instinkt velí, že ho mám uklidnit, jednoduše se tím budu řídit a tečka. Osobně jsem si nikdy nemyslela, že by bylo k něčemu dobrý nechat mimčo “vyplakat”.

Ikona diskutujiciho brusinka 2019-03-27 18:26:14 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ano, taky jsem to tak měla s dcerkou, nosila jsem ji i v takové sedačce na břiše, jak byla u mě byla spokojená, jinak řev….nyní je to klidná 12 letá slečna, ale mazlící je pořád 🙂

Ikona diskutujiciho hanka 2019-03-27 18:26:31 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Škola je zabíječ času, pod to bych se mohla podepsat. Nikdy jsem nepochopila proč tam trávíme tolik hodin když by se stejná látka dala zvládnout mnohem efektivněji a to co mě nezajímá bych mohla v klidu vypustit když to hned po písemce zapomenu. Škola je největší problém, odnaučuje lidi samostatně přemýšlet a hlavně věřit si. Potom neví čí jsou, co chtějí, na co mají nadání. Fakt hrůza, na školu vzpomínám hrozně nerada a nechtěla bych se tam vracet ani za nic, cítila jsem se jako v pasti, pořád někoho poslouchat, nemoct dělat co sama chci, být schovaná ve stádu, nikoho nezajímal můj názor a navíc ta příšerná nesamostatnost. Škola je fakt to nejhorší co mě mohlo v životě potkat. Z výuky jsem zapomněla 99%. Zato teďka v dospělosti se učím mnohem rychleji, efektivněji a s chutí, toto by děti měly dělat odmalička, pěkně svým tempem, jít po tom co koho zajímá, učit se klidně v nelogických posloupnostech podle aktuálního zájmu, potřeby. Mohlo by to být tak přirozené a pro všechny mnohem efektivnější a příjemnější (včetně učitelů). Místo toho škola využívá nucení a nátlak, který vnímám jako násilí. Jako by vás někdo chtěl naučit tančit a přitom vám neustále svazoval nohy.

Ikona diskutujiciho prichozi 2019-03-28 08:22:39 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Taky se tohle tyka detskyho tema, nebo rodicu. At uz sou to rodice jinych entit atd. Velmi zvlastni, netradicni pribeh, vicedimensionalni vypraveni nejakych udalosti. Dcera zrejme nebo dite, ktery se pak znovu narodi, bude mit i dalsi upravene geny i jinych entit. film prichozi https://www.csfd.cz/film/379848-prichozi/prehled/ Když po celém světě přistanou tajemné vesmírné lodě, dojde k sestavení elitního týmu – v čele s odbornicí na lingvistiku Louise Banksovou (Amy Adams) – s cílem zjistit, jaké mají mimozemšťané úmysly. Zatímco celé lidstvo balancuje na pokraji globální války, Banksová se společně se svým týmem pokouší ve velmi omezeném čase najít odpovědi – a aby je byla schopna najít, bude muset přistoupit k činům, které mohou ohrozit nejen její vlastní život, ale dost možná osud celého lidstva.

Ikona diskutujiciho danny 2019-03-28 08:23:17 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Školství je bída, souhlasím. Já jsem se třeba rychle naučila plynule číst a nenáviděla jsem, když se četla jedna ukázka z čítanky milionkrát. Ztracený čas – sedět a poslouchat druhé jak čtou [:tired:] A jak děcko není jako zbytek třídy, je divné. Bylo to dobře řečené v Simpsonech: “Bart se prostě musí naučit potlačit svoji individualitu.” 😀 Na ZŠ jsem se učila dobře, akorát mně v té době ničili život někteří spolužáci, kteří prostě netolerovali, že jsem trochu jiná než zbytek. No ale s přestupem na střední jsem zjistila, že kre…ni můžou být i učitelé. Jako by nestačilo, že učivo bylo náročné, ještě k tomu nás učila nějaká můra, co působila jak bachařka. Skvělý způsob jak se něco naučit – čistě ze strachu, aby tě učitelka nebuzerovala a nedívala se na tebe jako na největšího blbečka, co patří zametat chodníky. Opravdu jsem zažila učitelku, u které bylo cítit opovržení (spíš silná nelibost) vůči studentům, kteří nebyli jedničkáři/dvojkaři (učila dost těžký předmět). A oblíbená hláška na střední byla: “To prostě člověk s maturitou musí vědět.” Bez ohledu na to, že ta věc je zbytečnost největšího kalibru. Myslím si, že taková matika a fyzika se má přestat učit v šesté třídě. Učivo matiky jsem přestala úplně chápat ve druháku na SŠ. Naštěstí to byl poslední ročník, co jsem matiku měla, ale doteď nevím, jak jsem prolezla 😀 Ještě bych zavedla, aby výtvarka a hudebka byla volitelná. Třeba já jsem neuměla nikdy zpívat a neznám noty. Stejně tak spousta spolužáků kluků byli leví ve výtvarce. Tak proč nutit děcka, aby dělali, co jim nejde a cítili se kvůli tomu trapně. Já jsem se trapně cítila, když jsem jako jediná holka ze třídy neuměla zpívat. No je toho hodně co na škole nesnáším 😀

Ikona diskutujiciho nirvana 2019-03-28 08:24:13 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

“Náš školský systém je sice celkem zastaralý, ale proti Američanům, kteří kvůli tomu, že si vybírají předměty, dost často ani netuší, kde leží na mapě Severní Amerika, si myslím, že jsme na tom ještě celkem dobře.” To souhlas, ale musím upřímně říct, že my jako děcka jsme taky netušili kde je co na mapě a mohli to do nás hustit horem dolem 😀 Ono to stejně moc k ničemu není, když člověk/dítě obzvlášť/slyšet nechce a nezajímá ho to, tak neslyší. Z hodin zemáku na základce si doteď pamatuju velké kulové, zato si ale pamatuju několik let staré články z alušky.org 😀 pamatuju si dobře dobu, kdy jsem vždy došla dom ze školy a nadšeně se hrnula sem, hrozně mě to zajímalo a to nešlo zrovna o čtení pro děti – i tak jsem si to ale pamatovala – protože mě to zajímalo. Jinak nás taky učili psát čísla a písmenka úúúúplně přesně, už jako malé děti. Prostor pro svobodnou vůli nulový. Už jako hodně malá jsem takhle vždy na výtvarce záměrně rebelovala, že když učitelka řekla “nakreslete kolečko”, nakreslila jsem na just čtverec nebo něco vlkovitého a pak mě za to ještě někdy i chválila, jak to mám hezké 😀 prostě mi vždy přišlo pitomý, abychom i o výtvarce, která má být KREATIVNÍ, museli kreslit přesně podle nějakého pitomého zadání. A čím víc se učitelky vztekaly že kreslím něco jiného než mám, tím víc mě to bavilo 😀

Ikona diskutujiciho aston 2019-03-28 08:25:34 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tak to je brutálně skvělý dotazník! Je zarážející, kolik si toho dokážeš vybavit a spojit s tím, co jsi během let zjistila a vyčetla (včetně jmenovaných knížek) – vždycky, když čtu něco tak bohatého, jsem nesmírně vděčný za to, že se o to tak podrobně dělíš. Řekl bych, že člověku, který má nějaké EQ, přesně to, co popisuješ u pláče dítěte, má dojít přirozeně. Byla jsi tehdy velmi statečná, naprosto obdivuji tvou pečlivost a dbaní o svůj velmi dobrý prospěch v takových podmínkách, kde se ti svíral žaludek a měla jsi obecně z tolika věcí strach! No je vidět, že jsi silná osobnost od malička. Já totiž asi od páté třídy (potom jsem ze sedmičky přešel na gympl) začal na pečlivé učení pomalu rezignovat. Nebavilo mě to, nebo mě to i docela zajímalo, ale bylo toho strašně moc, nemohl jsem se všemu věnovat tak, jak bych chtěl – když něco nemohu dělat pořádně, tak jsem to pak nakonec nedělal vůbec. Sice jsem nerezignoval úplně – pořád jsem se snažil ve škole jako ďas, jen domácí příprava brutálně kolísala a na to jsem hrozně dojel ve vyšších ročnících na gymplu, protože mi to zůstalo…. Nikomu nedoporučuju, teď jsem na výšce a studuju obor, kde fakt potřebuju to, co jsem kdysi zadrbal a špatně se to dohání + k tomu bourá ten starý program “rezignace na domácí přípravu” – na VŠ je základem. Chce se mi napsat komentář k tolika věcem, co jsi tady vypíchla, že by z toho byl asi samostatný článek ? …. Každopádně SCIO dělá vyloženě přijímací testy, které jsem tehdy skládal já – byl jsem druhý (nebo dokonce první, ale to nechci kecat), díky tomu, že mi otec tehdy koupil přípravné testy, které jsem mohl trénovat. A shodou okolností mě aktuálně zaujala velmi, velmi svobodný typ školy, který se jmenuje ScioNeŠkola a ve kterém vidím velký potenciál, pokud v ní jsou schopní pedagogové, kteří mají rádi děti a umí děti přirozeně aktivizovat, aby se učily https://www.youtube.com/watch?v=WrzIjXwAbqo

Ikona diskutujiciho kalia 2019-03-28 08:25:54 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

S tou 1. naprosto souhlasím. Také jsem nechtěla chodit do školky. “škola sama o sobě byla pro mě dostatečně velký stresor, abych ji považovala za naprostého kaziče mého života” – přesně takto jsem to také měla Podle mě diplom slouží jenom k tomu, aby systém zjistil, co všechno je daný člověk (pro peníze, protože diplom = lepší práce = peníze) schopný udělat – proto i záměrně se učí např. nepravdy či se musí “odrecitovat” celá učebnice, a dokonce jsou i ve škole rádi, když si dítě píše taháky a někde jim to nevadí (protože tím ukazuje, že je schopno/ochotno “podvádět”, aby dosáhlo svých cílů) = proto se ve škole učí dítě povinně i to, co ho nezajímá, aby taháky začalo psát (já jsem si psala taháky hojně a nepřipadalo mi, že dělám něco špatného, protože když mě někdo nutí učit se něco, co nechci, tak co mám dělat? Mám se přemáhat, což by mne energeticky velmi vyčerpalo a možná by mi bylo i špatně a nebo si mám nechat dát za 5 a nakonec by mě asi i vyhodili ze školy, takže bych měla “jen” základní vzdělání?). Diplom = potvrzení, nakolik je člověk schopný pracovat pro systém / v rámci daného systému, nakolik je ochotný se přizpůsobit a jít za jemu určenými/vnucenými cíli. Čím lepší diplom, tím lepší potvrzení, že se člověk umí přizpůsobit až obětovat cizím vnuceným cílům. Proto je diplom při přijímání do práce (u absolventů) důležitý. A práce jsou rozděleny na ty “bez diplomu”, na ty “s výučním listem”, “s maturitou” a pak jsou práce, kde je potřeba bakalář či VŠ vzdělání (daného směru). Na různé práce se hodí lidé různě “oddaní” systému a různě intenzivně “plnící příkazy”. Dle toho je pak platové ohodnocení. Povinná školní docházka (aneb, proč se ve škole tráví tolik času, když by se člověk “nabifloval” danou látku za pouhou 1/10 času stráveného ve škole či méně): Do školy musí děti chodit proto, aby si “zvykly”, že budou muset celý život vstávat do práce, ve které budou trávit 8 hodin denně (bez ohledu na cokoli) od pondělí do pátku. Děti si musí navykat postupně, nejprve se v 1. třídě chodí do školy na pár hodin denně a pak se ta doba stále navyšuje. Takto si člověk zvykne na uměle vnucený “rytmus”, který “musí” dodržovat.

Ikona diskutujiciho nirvana 2019-03-28 08:26:34 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

proč byli všichni ještě v 10 – 12 malé mazlivé děti, jen já už v 10 měla předčasnou pubertu, která pokračovala někde do 14cti:/ od té doby si jen prohlubuju zkušenosti a sbírám vědomosti, ale nic moc se nezměnilo, hormonální změny už od té doby nepociťuju. jako změny chování to jo, díky tomu že se člověk víc “otluče”, to je dospívání. ale jinak si připadám, že jsem zbytečně brzo dospěla. hm. i když se tomu ani nedivím, nic jiného mi nezbylo – možná si to tak duše naplánovala, pokud je to možné. nebýt předčasného dospívání, nevím, kde bych dnes byla.

Ikona diskutujiciho katie 2019-03-28 08:27:02 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Nemohla jsem v noci spát..ležela jsem a poslouchala v uších binární tony. Pak se otáčím a na stropě jakoby ležel člověk a koukal na mě..no vyjekla jsem, pak zmizel..celou noc mi moc nešlo spát..pocit něčeho,někoho..pak jsem ráno ve čtyři slyšela hlas..nechtělo se mi vstávat, ale někdo mi zřetelně říkal, že mám prostě vstát..že jsem to takhle chtěla..Vůbec nechápu, co se tu noc dělo..Neměli jste taky někdo takovou zvláštní noc ?

Ikona diskutujiciho hanka 2019-03-28 21:10:35 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

přesně…je to brutální. Škola je taky jeden z důvodů, proč váhám, jestli mít děti. Ale jsou asi jiné alternativní školy kam se dá poslat dítě, chce to jen se trochu zajímat. [9] jo, taky přesné…hudebka a výtvarka jsou totálně na nic, na umělecké vzdělání to absolutně nestačí a není to rozhodně ani “odpočinkový předmět” za který ho učitelé vydávají. Odpočinek by byl, zkrátit výuku a poslat děcka dom, ať si odpočinou podle svého, a ne je nutit do kreslení (já jsem nesnášela všechny výchovy včetně tělesné, a to jsem umělecky i sportovně založená. Nátlak prostě nikdy fungovat nemůže). Školství jen vymýšlí čím děti zaměstnat aby neměly na nic čas. Jak to že to nikdo nevnímá? Proč se pořád všechno musí? Neznám jediného člověka, který by rád jako dítě chodil do školy. Já jsem šla do první třídy nadšená, že se naučím psát, ale po dvou třech týdnech už jsem chtěla pryč. Je toto normální? Děti se přirozeně chtějí učit, to škola jim to nadšení vezme, protože učit neumí, jenom podřizovat, dávat příkazy a ničit originalitu a kreativitu. Je to barbarství toto dělat malým dětem, poznamená je to na celý život, a o to právě systému jde. Škola má za úkol děti navyknout že budou celý život dělat něco co nesnášejí, že se budou podřizovat a nutit do práce a co je nejhorší, učí je že jsou líní a zlí když se “nechtějí učit”, když jsou neochotni dělat to co jim systém přikazuje. Totální hnus, omlouvám se za citový výlev ale nátlakový školský systém je něco co mi opravdu hrubě vadí a jsem za ty děti zoufalá. Nejhorší je, když rodič začne věřit tomu, že děcko je líné protože se nerado učí, nechce ráno vstávat a raději běhá venku.

Ikona diskutujiciho nut 2019-03-28 21:10:56 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ve svých pěti letech jsem nechápala proč mě rodiče dávají do školky.Nelìbilo se mi tam s cizími dospělými a cizími dětmi.Nebavilo mě si tam hrát ani jsem nechtěla spát po obědě.Připravli mě o mou svobodu,o mé vlastní dobrodružné poznávání světa,o to že jsem si mohla hrát sama,pozorovat brouky a mravence v trávě,hrát si s hlínou i blátem, nebo s mou kamarádkou ze sousedství,nebo prostě být s mou milovanou babičkou.Po nějaké době naštěstí rodiče pochopili,že ve školce nechci být a babička jim řekla,že mě bude hlídat.Pak za nějaký čas první třída. Znovu ten pocit že mi berou moji osobní svobodu….už se nedalo nic dělat..do školy musíš.Jenže jsem chodila každý den se strachem, protože na nás učitelka hrozně ječela. Když jsem čekala první dítě,potkala jsem ženu a ta mi říkala že je dobré dítě nechat vybrečet,že ona už tři noci mimino nechala ať si řve…že se nedala zlomit..a čtvrtou noc už spalo a byl klid.Připadalo mi to strašně kruté.Kdo vì,co mu tim zpusobila .Naše děti spávaly se mnou a manželem v posteli.Bylo to praktické i při kojení. Do školky jsem je nikdy nedala,učitelka s tím sice měla u zápisu vždy problém,že nejsou zvyklé na kolektiv,ale vůbec se to neprojevilo,měli spousty kamarádů i bez školky, které si vybírali sami a potom učitelka řekla že se dcera umí chovat líp a je šikovnější než děti co do školky chodily. Přeju si aby se celý tento systém už konečně změnil a věřím že se tak i brzy stane. 🙂

Ikona diskutujiciho jantulka 2019-03-28 21:11:15 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jednoznačne súhlasím, že sa nemá nechať dieťa vyplakať a treba mu byť stále, stále na blízku. Však to malinké stvorenie potrebuje pri štarte do života, len papať, kakať, spinkať a cítiť rodičovskú lásku. Veľa veľa rodičovskej lásky. Našťastie som rýchlo pochopila, že sa v noci dcérke samej v postieľke nepáčilo, tak sme si ju dali medzi seba a bolo po probléme. Synček nespal v postieľke nikdy, od začiatku spal pri mne. Už len tá predstava nechať dieťa samé plakať v izbe mi naháňa hrôzu. Doteraz spíme všetci v jednej izbe a nikomu (okrem okolia) to nevadí. Aj keď majú svoju izbu, chcú spať s nami, tak to rešpektujeme a ešte sme aj spokojní, že sú pri nás. Veď to všetko tak rýchlo letí. Keď som sa mala rozhodnúť, či cez obedňajši spánok nespravím nič pri plačúcom bábätku, alebo nespravím nič pri pokojne spiacom bábätku, tak som sa radšej rozhodla pre druhú možnosť, ľahla som si k nemu, aspoň som si niečo prečítala, podriemala, alebo som sa len tak aj 2-3 hodiny dokázala dívať na to pokojne spiace dieťatko a ono ma vždy po prebudení odmenilo tým najkrajším bezzubým úsmevom a zas som bola rozliata. Škoda, že už to mám za sebou. Veľa vecí sa dá robiť iba jednou rukou. Keď sa dieťa začne batoliť a skúmať svet viac a viac, aj tak nemá čas byť stále na rukách, tak zas človek začne používať dve ruky. Niekedy sa medzi tým opäť vypýta na chvíľu na ruky a hajde zas skúmať všetko ešte nepreskúmané. Veď je to radosť byť s deťmi. Asi ako väčšina ľudí, si tiež školu pamätám len ako na strach a stres. Tešila som sa do školy, chvíľu ma to bavilo, ale keď sa niečo v škole udialo, súdružka učiteľka nevedela vyriešiť vzniknutú situáciu, tak sme poznámku dostali celá trieda. Museli sme si tú poznámku napísať sami, že to a to a končila slovami, prosím potrestajte ma! Nechápala som, že prečo musím byť aj ja potrestaná, keď som nič nespravila. V treťom ročníku sme dostali takú učiteľku, ktorej sa hádam báli aj jej kolegovia. Všetkých nás učila písať rovnakým písmom, bola zlá a očividne frustrovaná. Tým môj záujem o školu definitívne skončil a učila som sa iba kvôli rodičom. Keďže máme doma predškoláčku, akurát minulý týždeň sme boli na pohovor v Montessori škole. Vedela som približne, že ako to tam funguje, ale keď sme po hodine a pol odtiaľ odchádzali, tak som mala pocit, že od šťastia levitujem. Pani riaditeľka nás poučila, všetko vysvetlila a potom nám ukázala zopár fotiek. Bola nádhera vidieť tie prešťastné očká tých detí, ktoré sa učili hravou formou, či posediačky, či poležiačky. Som rada, že moje deti nebudú sedieť 9+4 roky v lavici a tiež prežívať stres a strach. Mimochodom aj tá milá pani riaditeľka opisovala svoj školský život iba ako stres a nezáujem zo strany učiteľov.

Ikona diskutujiciho aston 2019-03-30 10:30:22 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jinak, mi osobně výtvarka něco předala, naučil jsem se tam pár tipů – např. jak se stínuje, že se krajina začíná malovat nejslaběji od pozadí (hory a obloha), olejomalba akvárka s rybičkou z šesté třídy se mi podle mého tak povedla, že ji mám dosud vystavenou v pokoji :D…. Ale hudebka už pro mě taky zabiják času byl, většinou jsme zpívali něco, co se mi tak nelíbilo a nic nového jsem se tam vpodstatě nenaučil.

Ikona diskutujiciho dexter 2019-03-30 10:31:13 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

No, na téma vzdělávání a tý “tuny zbytečnýho balastu” – bute za ten balast rádi, abyste pak neodpadli jako američané, když se jich zeptají, kde leží (libovolný stát v evropě), nebo kdy skončila druhá světová. Navíc, dětský mozek je nutné trénovat, no a ta tuna “zbytečného balastu” je právě ten trénink. Bez trénink by vám ty mozečky zakrněly. Já jsem za ten balast rád. Alespoň mám rozhled a dozvěděl jsem se o věcech, které mě jinak nezajímaly. Samozřejmě, ve 20 jsem si taky myslel proč se jako učíme tuny věcí který jsou na nic, až později jsem pochopil proč to tak je. K výchově dětí – s tímhle stylem “dítě neustále u matky” dost nesouhlasím. Dítě se jednak musí naučit, že taky někdy bude samo a u matky to taky trošku rozvíjí opičí komplex. Hodně dlouhou dobu to fungovalo tak, že děti byly vychovávány sourozenci a neřekl bych, že by většina lidí byla nějak frustrovaná nebo špatně vychovaná.

Ikona diskutujiciho df 2019-03-30 10:33:26 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Vyplakat, nevyplakat, začnu od začátku jak to bylo u nás. Nestíhám, ale toto je asi potřeba napsat. Dnešní systém je naprosto nepřátelský ke všemu a ke každému, tváří se, že nic není problém, ale jen do té doby než nastanou těžkosti a pak si poraď jak umíš a ještě tě tě do teho budou kecat. Šmejdi! Když teda bejvalka začala mít první zprávy v sobotu (kolem 13:00), sedli sme do auta v úplné pohodě sme dojeli do porodnice a mohlo to být bez stresů. Proto, že zde u nás to jsou docela řezníci, tak jsme byli zaregistrovaní o 20km dál, v jiném městě. V minulém režimu by ju dali na hekárnu a v pondělí v 02:10 by porodila, ale vynadali nám, že sme dojeli brzo, co tam jako bude dělat. Jeli sme teda dom. Proběhl nedělní oběd atd. a v 01:30 v pondělí už sme vyrazili znovu na cestu, byl březen, sněžil mokrý těžký sníh (v sobotu byly cesty suché a byli sme tam během chvilky), jel sem samo, že opatrně, ale rychle, po šmejru který následoval, sme skončili kousek před škarpou. V porodnici sme byli ve dvě a ve dvě deset sem choval dceru. Ani sem se nestačil obléct do těch jejich hadrů a vzít si galoše. Sestra mi povídá, tatínku, neblbněte to nestihnete. Byl sem jak v jiříkově vidění, nikdy se mi nestalo, že bych byl tak vyndaný. To si ani dceru nepochováte? Strkali tam semnou semo tamo, proč to doprdele musí být tak? odpověď je jednoduchá, zasrané peníze atd. V té době sem platil 500Kč za přítomnost u porodu, mimo jiné. Další extempóre bylo, když sem tam byl přivezen odpolko, “doktorka” tam bojovala s bejvalkou kvůli vakcinaci sotva narozeného děťátka. Byl sem v ráži, hele, ty… ty mi tady jebeš do partnerky a dítěte? (kdyby byla chlap, tak je to jasné). Jak ti šmejdi využijí, že ženská je slabá po porodu a hned se snaží. Rozsekla to sestra která přišla do pokoje “paní “”doktorko”” dítě má dětskou žloutenku”. A my byli všeci v tu ránu v pohodě, doktorce už rozbití huby nehrozilo a my mohli proplouvat bez očkování dál. Pláč. Po cca týdnu doma nám dcera začala v noci plakat, stojí to teda za prd, bolí to, neví se. Chodili sme s ní i po schodech hore dole (tak jak jsou ty různé rady), po místnostech, nic. myslim si, že na to kápla čtenářka, co zmínila různé entity. My, nebo spíš já sem na to prostě zapoměl. Srovnalo se to pak. Jen bych připoměl budoucím maminkám, nenuťte chlapa podle papírových rad feministek aby absolvoval vše, chlap musí do práce, aby bylo na složenky a výpalné státu. Jak zde uvažujete o tom, že jesi je, či není vhodná doba na děti. Teď je doba naprosto katastrofální, serte na to, děti jsou radost. Společně s děckama jim dáme na držku, vidím to jak si vedou ti naši mladí když nám pomáhají v lese, maj dobrej základ a ten jim dali rodiče, zbytek si hledají sami. Jo, ještě neska sem čuměl v práci na eurolidi co tam “dělají” cca 22let věk, katastrofa, nevychovejte prosím Vás něco takového! r

Ikona diskutujiciho nirvana 2019-03-31 21:03:43 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Je podle tebe pravda, že když někdo neustále ryje pohled do země, když na něj třeba někdo kouká nebo jde po ulici, že je to znamení nízkého sebevědomí a nedůvěry v sám sebe? Bavili jsem se o tom a nikdo přesně neví, jen tak jako všichni “tušíme”. Podle mě určitě jo. Už jen logicky – když si věřím, tak přece nemám problém jít po ulici a koukat dopředu, koukat někomu při mluvení do očí apod. Taky to podle mě značí jistou podřízenost. To je jako s koukáním do kamery – někteří oči klopí a kdo si věří, většinou kouká klidně přímo do a nevadí mu to. Já někdy na ulici očividně něčím irituju druhé lidi či co, koukám totiž dopředu a kolem sebe a druhým jako kdyby to přišlo divné a koukají na mě 😀 [19] to chce video nebo mini článek! potřebuju další metody na hodiny dějepisu.

Ikona diskutujiciho aston 2019-04-04 23:17:18 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Myslíš, že je v současném vzdělávacím systému obecně lepší, když děti učí muž-učitel nebo žena-učitelka?

Ikona diskutujiciho kallis 2019-04-04 23:18:15 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Mám dvě holčičky 3,5r a 7m. Nikdy jsem neměla to srdce je nechat vyplakat.Ony to teda ani moc neumí,když už pláčou vím,že se něco děje.Takze chovám,houpu,pusinkuju,hladím a ono to zachvilku přejde.
Pokud se na dítě “navnimate” slyšíte jeho potřeby,tak budete mít spokojené děti.
Všichni spíme spolu.Nekdo to nechápe,já si to užívám.Jejich dětství trvá opravdu chvilku a já jim chci být tou nejlepší mámou…Kdy mi prostě řekne,že v pokojíčku dost nebude, protože tam nemá mámu a nechce sama usínat,protože …(jakýkoliv důvod),nebudu ji k tomu nutit…i já nesnáším,když usínám sama,nebo být sama celou noc.Oroc to chtít po ní?
Naslouchat a věřit ?

Ikona diskutujiciho nirvana 2019-04-04 23:18:46 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[24]: by mě taky zajímalo, co si o tomhle Alu myslí.

[21]: mi pověz k čemu mi je dobré vědět kdy skončila druhá světová. Jo, trénink beru, ale systém klasických škol je absolutně blbě udělaný a tu zvídavost v dětech právě dost ničí.

Já byla v první třídě třídě vzorný studentík a když jsem zjistila, co je to celé za shit, začala se mi najednou už v tak mladém věku měnit osobnost a schválně jsem se chovala tak, jak nebylo dovoleno a “otravovala” – jen proto, že mi tehdy velice vadila něčí autorita. která se mi jakožto autorita snažila vnucovat i když jsem ji tak neviděla. Proč bych měla tak hlubokou úctu k někomu, kdo mě nutí učit se něco, co vůbec nechci vědět? Malé dítě to takhle prostě vadí. U mě to tehdy byla to rebelie proti systému, ne nevychovanost, jak si mysleli učitelé. Já moc dobře věděla co dělám – a jelikož si často bráním svou svobodnou vůli, mé nejsvatější právo, považují mě za nevychovanou často(nikdy jsem nebyla spratek, ale prostě když
s něčím nesouhlasím a něco nechci, tak to tak je a řeknu to slušně. Učitelé jsou někdy dost překvapení, čekají, že už jste ochočení z předchozích škol a budete hezky poslušní). Já ale té “nevychovanosti” říkám svoboda, každý holt máme jiné názvy. Co to vůbec je, ta nevychovanost? Jako vždyť každý rodič vychovává dítě jinak, maximálně tak můžu nebýt vychovaná k obrazu tvému – a co je mi po tom. A naštěstí jsem se nenechala zlomit nikdy, i když část základky byla díky našemu řediteli peklo. Rebelům zdar.

Ikona diskutujiciho bára 2019-04-04 23:19:21 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[4]: Není to tak, že by Američani byli hloupí. Je to hlavně díky tamějšímu školství. Mají to tak, že ve škole na každý předmět jim dají hodně učiva a za krátkou dobu musí zpracovat tolik informací, že spousta věcí z nich prostě vyšumí. Takže si někdo pamatuje třeba jen něco o Československu a tak.

Ikona diskutujiciho Ondřej 2019-04-07 19:06:46 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj Alue. Zajímalo by mě, jak je to se samotnou jógou, je dobré, nebo špatné ji dělat? Jóga pochází z Hinduismu a já věřím tomu co už zde bylo psáno…že je to další podstrčené náboženství destruktivní rasou, či destruktivními entitami. Na základě toho předpokládám, že jóga budou asi taky destruktivní cvičení, která nás přibližují k propojení s destruktivnem? Nevím, každopádně pokud tomu tak je, trochu mě to mrzí, jelikož jóga je fakt dobrá na protažení těla a cvičení s vlastní vahou.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-04-08 11:24:44
Ikona diskutujiciho
sipka

Proti joze jako cvičení absolutně nic nemám, dokud se do toho nemotají duch-hovní činčurinky. Jednou jsem ji zkoušela a myslela jsem že umřu nudou, takže pro mě nic… ale na protažení ok 🙂

Ikona diskutujiciho ⚜️ aston 405 2019-04-10 18:18:16 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Je biotronika stejný podvod na lidi, jako reiki?

Ikona diskutujiciho Nirvana 2019-04-16 12:26:48 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Vím, že jsou tvé energetické krystaly určené lidem, ale myslíš, že by mohly být prospěšné i pro zvířata, např. psy?

A taky…

Před nějakou dobou mi na přání udělala jedna paní jako dárek automatické písmo – vzkaz od mého anděla. Zcela to sedělo na můj problém a pomohlo mi to. Později jsem zjistila, že si paní prošla prvním stupněm reiki… Je možné, aby takový člověk předával vzkazy od něčího anděla správně a “jak mají být” ? Vrtá mi to hlavou. Protože ten vzkaz, který mi skrze ní můj anděl předal, mi přišel konstruktivní, nebylo na tom nic špatného(vlastně mi to jen říkalo ať se uklidním a jdu si za tím, co chce moje srdce). Přemýšlím totiž, že bych si skrze tu paní nechala aut. písmo udělat zas, ale to reiki mě trochu odrazuje, upřímně.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-04-16 22:08:30
Ikona diskutujiciho
sipka

Zvířata (i psi) reagují na energetické krystaly velmi dobře, jsou použitelné i u nich.

Ikona diskutujiciho Nirvana 2019-04-16 23:33:02
Ikona diskutujiciho
sipka

Děkuji.

Ikona diskutujiciho Nirvana 2019-04-17 00:52:50 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jo a – ještě na něco se zeptám, ale je to velice teoretická otázka.

Říkala jsi, že Matrix rád hází brutální klacky pod nohy pokud jdeme po správné cestě. No. Možná jen hledám smysl v tom, co se mi stalo(to už lidské mozky dělávají, hledají vzorce které dávají smysl)ale je možné, aby se “Matrix” nebo prostě “něco zlého” snažilo uškodit a ublížit člověku tím, že mu zabije(pokusí se o nějako nehodu)milované zvíře? Děje se mi to totiž pořád dokola a už na to nemám. Nikdy nemám doma jen jedno zvíře, ale jedno z nich je vždycky moje a je speciální a milované a pořizované cíleně pro mě. A teď to nechci zakřiknout, ale tomu zvířeti se vždy něco špatného stane – v mladém věku. Je to tak od začátku. A už to začíná být fakt… wtf. Když se teď stala nehoda s mým psem, kterou bohužel nepřežil, vídala jsem chvíli i špatná znamení v podobě šestek(dokonce jsem i potkala psa se známkou “666”, to mě vyděsilo). Taky mi přeběhla tu noc přes cestu černá kočka a málem mě díky tomu, že jsem byla pozdě venku kvůli hledání psa, unesli nějací dva kluci v černém autě. Minimálně mi přišli hodně nebezpeční a nebýt té černé kočky(ona normálně šla, podívala se na mě a pomalu šla dál, bylo to jak z filmu), zašla bych do tmavé ulice a možná by se stalo něco zlého – takhle jsem se otočila a šla jinam kde i někdo byl, tak si nic dalšího nedovolili. Měla jsem štěstí, že jsem utekla(kvůli tomu jsem tu noc nehledala psa dál, absolutně mě to vyděsilo a utíkala jsem domů jak jen to šlo. To nebyla noc, to byl horor). Asi jsem dost paranoidní, ale už mi začíná připadat, jako kdyby se mi snažilo “něco” neustále velice ubližovat, když je to možné. Vždy se stane něco fakt brutálního a zasáhne to to nejdražší co mám a vždy je to fakt neočekávané(a teď už mě to po tolikáté bohužel ani nepřekvapuje). Bojím se, aby příště už nešlo o život rovnou mně.

Prostě furt něco a chvíli není klid 😔 Už se bojím i mít kočku, jako kdybych těm zvířatům nosila snad smůlu. Tohle bylo celé i divné… Normálně psa s sebou do města neberu, bál se tam. Ale ten den jsem si říkala jako “jo, půjde se mnou”. Mám strach, že to tak mělo být. Nicméně může mi systém házet sebevětší klacky a u mě to furt jen posiluje touhu jít proti němu.

A taky zážitek… Je to příšerný zážitek, ale je. Maminka mi akorát teď vyprávěla, že než jsme jeli pro mého zesnulého psa, tak smrkala a jak dosmrkala, ucítila přesně ten pach, jak je cítit mrtvý tvor. Přesně jako to bylo cítit tam(to je fakt hrozný popisovat:( ). Prý se nad tím úplně zarazila a říkala si co to sakra cítí. Zajímavé. Taky mimoto jsem v noci usínala a myslela na mého psa, byla jsem z toho úplně na prášky… A najednou mi přišlo, jako kdyby u mě byla jeho duše. Nějak víc jsem se tím v hlavě nezaobírala, ale nějak mi “cinklo” do hlavy, že přišel ke mně – prostě představa která sama z ničeho nic přišla ke mně, pes stočený vedle mě, poloprůhledný. Nicméně v ten moment jsem odmítala věřit tomu, že by zemřel. Bohužel. Pak jsem měla sen o tom jak mě dva černí psi zahnali do křoví a já se tam stočila do klubka a brečela protože mi bylo jasné, že už mého psa nikdy nenajdu – a pak vykoukl z toho křoví a já si ho odvedla domů. Snad se přijde ještě rozloučit. Je mi to hrozně líto 😔 Jeli jsem si pro něj 5.5. a ztratil se 9.4. On se uměl i ztratit konstruktivně. Nemůžu víc než být vděčná za pár let, které jsem s ním strávila. Byl to nejúžasnější pes kterého jsem kdy poznala a vím, že jednou se zase setkáme. Mrzí mě, že jsme toho prožili spolu tak málo. Nezbývá, než se s tím vyrovnat, musím nějak žít dál. Hrozně mě mrzí, že tentokrát moje modlitby nezabraly.

Proto děkuju za Alušku.org a to hrozně moc… vždy tu najdu pomoc a uklidnění a nic mě odsud nikdy nedostane, leda by mě musela vykázat Aluška sama a ani to by možná nepomohlo.

Ikona diskutujiciho hanka 2019-04-17 20:59:43
Ikona diskutujiciho
sipka

Ty brďo:( To je fakt zvláštní.

Ikona diskutujiciho hanka 2019-04-17 21:03:03 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Otázka do dotazníku. Je pravda že když má člověk něco důležitého před sebou, na co se dlouho a pečlivě chystá, třeba plán, úkol, nápad na projekt… tak je lepší o tom nikomu neříkat? Kdyby to prozradil, může mu “něco” překazit plány? Já nevím odkud tu myšlenku mám ale dělám to tak. Mám pocit, že nemám prozrazovat nic dokud tu důležitou věc neudělám, dokud ten nápad není jakoby už chycený ve hmotě. Funguje to takhle opravdu nebo je to jenom moje psychická berlička?

Ikona diskutujiciho Nirvana 2019-04-28 02:02:08
Ikona diskutujiciho
sipka

Mám podobné pocity.

Ikona diskutujiciho ⚜️ aston 405 2019-04-24 22:26:41 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Myslíš, že tento český youtuber kecá nebo doopravdy umí telekinezi?
https://www.youtube.com/channel/UCmk0TZuLSLA-T9bqPYSqw-g/videos

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek