Aluška.org: Věděním ke svobodě

1. Ahoj Alue, pokud například někdo někoho zavraždí, a odpyká si za to pozemský trest ve formě například vězení, jak to s takovým člověkem bude po smrti? Bude za tu vraždu pykat i po ní?
Nepyká se za nic, ale posmrtný život člověka odpovídá tomu, jaké má daný člověk energie a tyto energie jsou závislé na tom, jak člověk myslel a jak žil, co vykonal. Kdo páchal zlo a zabíjel, čeká ho temnota a hrůza, protože na tom rezonuje. Nikoho nezajímá, jestli si to odseděl, nebo ne. Důležitý je vnitřní charakter a způsob myšlení. Stejné přitahuje stejné. Temné energie k temnotě, světlé energie do světla. Není žádný soudce nad námi, my sami jsme svůj vlastní soudce, my rozhodneme co nás čeká po smrti a nikdo jiný.

2. Jak může umělec, který kouří, pije a žije zhýralý život, vytvořit konstruktivní umělecké dílo? Viz skladatelé, malíři… obecně se traduje že umělci žijí bohémské životy, jaký to má dopad na energii jejich tvorby? Třeba takový Ray Charles, fetoval, ale vytvořil geniální hudbu.
Nevím o umělci, který by byl destruktivní a přitom tvořil konstruktivně, asi žiju v jiném Vesmíru než tazatel. Každé dílo vždy nese náboj a otisk svého tvůrce. Možná je vtip v tom, že lidé většinou necítí energie, nebo se to do hudby schová, protože hudba je konstruktivní, když se správně postaví, podle zákonů vesmíru. A hudebník ty mechanismy zná. Jela na tom hlavně ABBA.

3. Čo znamená keď človek niečo neúmyselne rozbije napr. v kuchyni. Za posledný cca mesiac sa mi to podarilo 4x. To zvykla byť bilancia za pár rokov. Neviem prísť na to či to vôbec niečo znamená, a keď áno tak čo. Čo si o tomto myslíš Ty? Ďakujem za odpoveď.
Je to nějaké znamení, ale nemůžu přes dotazník určit, jaké. Člověk se musí zamyslet nad sebou a zavzpomínat nad tím, na co myslel a co zrovna řešil v době, kdy často rozbíjel nádobí. Pokud se v mysli řeší nějaká otázka nebo téma a u toho se opakovaně rozbije nádobí, patrně to znamená nějaký rozkol, problém a špatný výsledek, či rozpad, oddělení. Někdy i záleží na tom, jak přesně se to rozbije, jestli přesně napůl, nebo uletí ucho.
Člověk podvědomě ví věci dopředu a když cítí zlý výsledek, ruce se mu více chvějou, je více nešikovný, napjatý. Více mu pak můžou v tu chvíli padat hrnky z ruky, prakticky tak člověk dává sám sobě signál. Existují studie, které prokázaly, že lidé vědí výsledek nebo správné řešení asi o polovinu času dřív, než si to uvědomí přímo. Břišní mozek je prostě rychlejší a vysílá signály už předem.

4. Co si myslíš o sebevražedné písni Gloomy Sunday? Hrozně moc lidí se po jejím poslechu zabilo, tak by mě zajímalo, jestli je to jenom náhoda, nebo je fakt nějak prokletá. Učitelka nám ve škole kousek pouštěla a popravdě to se mnou nic moc nedělalo, ale řekla bych, že možná záleží na momentálním rozpoložení, těžko říct.
Gloomy Sunday je spíš pověra, protože jsem ji samozřejmě také slyšela a nic to se mnou nedělalo. Určitě je to jinak mezi rodilými mluvčími kteří chápou slova a měla na to vliv těžká doba a smutný osud autora, v době kdy píseň vznikla. Už jenom to že žijeme v jiné době, jsme Češi a málokdo té písni přesně rozumí v reálném čase, to na nás nemůže působit stejně.

5. Ráda bych se více informovala na téma „automatické psaní s anděly“. Článek, který na webu publikuješ, je velice dobrý. Přesto bych se ráda zeptala, jak se eventuelně bránit proti nižším bytostem, zda stačí požádat své andílky o ochranu. Popřípadě jak poznám, že se na mě napojila špatná bytost.
Doporučuji knihu Anděl strážný, která obsahuje kompletní návod na komunikaci s anděly a rozpoznání případných potíží, hrozeb, destruktivních vlivů. Také obsahuje mnoho návodů  a postupů, jak tyto potíže nejenom identifikovat, ale také efektivně řešit. Nestačí jen prosba, hodně záleží na tom, na jakých energiích rezonuje praktikující a jaké má rozlišovací schopnosti. Nedá se to shrnout v krátkém odstavci, je to opravdu téma na knihu. Je také potřeba vzít v úvahu fakt, že každý člověk má trochu jiné schopnosti a jiné nadání. Není dobré upínat se vždy jen čistě na jednu disciplínu, spíš je lepší si postupně vyzkoušet vícero různých metod, osahat si je a zjistit, pro co mám nejlepší vlohy, co mi nejlépe funguje, co mi jde hladce a na to se zaměřit. Automatické písmo s anděly je velice specifická disciplína a nemusí dělat všem dobře, ale určitě za vyzkoušení stojí.

6. Připravuju se postupně na jeden úkol, mám z toho velký respekt ale cítím že to mám udělat, i když často pochybuju jestli to všechno zvládnu. A stalo se mi dneska že v jedné z klíčových přípravných akcí se najednou okolo mě vyrojily stříbrné poletující kuličky energie (to se mi nikdy nestalo tak intenzivně a ve všední situaci). Myslím že to nebyla klasická ochranná energie, nic mi v ten moment nehrozilo. Mohla bych to chápat jako dobré znamení, že jdu správnou cestou?
Pravděpodobně to bylo konstruktivní znamení. Andělé mohou komunikovat i tímto způsobem, kdy pošlou světýlka, aby člověk věděl, že jsou nablízku.

7. Vím, že každý tu máme svůj úkol a všechny jsou stejně dobré a hodně se různí, ale taky vím, že některé úkoly jsou „větší“. Víš, jak to myslím – prostě důležité. A taky vím, že na takové lidi bývá často vytvářen velký tlak, aby došlo ke změně cesty a úkol se ideálně vůbec nesplnil. Nepřipadá ti ale taky, že lidé, kteří mají „velký“ úkol, dostávají větší a výraznější znamení než třeba ostatní? Připadá mi totiž, že někteří dostávají znamení ultra výrazná až křičící a někdo skoro nic, i když oba třeba o znamení ani neprosí (na tohle má asi vliv víc faktorů jako síla napojení „nahoru“ apod. ale stejně). Taky mi připadá, jako kdyby tito lidé byli „více hlídaní ze shora“, prostě ten tlak bývá docela silný z obou stran – jak ze strany duchovního vedení tak i ze strany Matrixu.
Ano, pořád máte právo svobodné volby ale… Není to moc sranda. Nechci říct, že jsem ten, kdo tu má důležitý úkol (i když jsem to vždycky chtěla), já vím o svém úkolu skoro houbeles. Ale tlak je na mě vytvářen neustále, silný a odmala. Z obou stran. A nebýt „těch v mé hlavě“ kteří mi celý život vysvětlují a nabádají co je pravda a co ne, kdyby mě nevedli, jsem asi pěkně v háji. Někdy mi z toho skoro praská hlava, není dne, kdy by byl klid. Furt mi v hlavě jede něco co nabádá (konstruktivně! myslím tím vyšší vedení) co mám dělat a nenechají mě moc být. Zatímco jiní lidé si v poho žijí a neplní nic, nechápu, já bych se z té potřeby „plnit úkol“ zbláznila, kdybych pro to nic nedělala 😐 Ano, mám právo svobodné volby, ale ani mi to tak až nepřijde. Prostě ze shora něco poručí, já to pak cítím srdcem a můžu si tak leda vybrat to nedělat a být nešťastná 😀 paráda. Lidi se takhle ptají „a jak je možný, že jsi tohle dokázala? Kde na to bereš energii? Já bych nemohla.“ No sakra, jelikož ti v mé hlavě mi nedají pokoj!! Vždyť bych se z toho jinak musela zbláznit! Navíc nevím, proč bych v životě jen stála na místě.
Jedna hodně podstatná věc, kterou mi taky trvalo dlouho pochopit je, že to nefunguje stejně v hlavě každého člověka. Běžně se to říká, že všichni lidé nejsou stejní, ale je rozdíl tu poučku pouze znát a je velký rozdíl si to skutečně uvědomit a přijmout to. Tehdy, kdy to člověku dojde, pochopí spoustu nelogických nepochopitelných věcí, které sleduje ve svém okolí. Dojde mu, že to, že to v jeho hlavě funguje konkrétním způsobem, vůbec neznamená, že to tak mají i ostatní lidé.
Jak to souvisí s tímto dotazem? Otázka je subjektivní, těžko ji aplikovat na běžnou populaci, i když je tu ta snaha.
To, že má někdo jakýsi smysl pro povinnost, či cit pro své životní poslání a cítí se k tomu jakoby ,,tlačen“ neznamená, že to tak mají i ostatní lidé. Kdyby měli, svět by vypadal jinak.
Znamení přicházejí ke všem, ale jen do určité míry a pokud je člověk nesleduje, chodit přestanou. Jak byste mohli sledovat něco, na co ani nevěříte a nevíte, že to existuje? – Nemohli! Můžete po cestě do práce potkat dvacet rozjetých ježků na silnici a stejně do té práce dojdete, fabrika exploduje, umřete a pak až v nebi vám řeknou: ,,Hele a tys neviděl ty ježky všude po cestě? Seš slepej, nebo co?“
Pak může vzniknout dojem, že na mě se valí znamení a na jiné lidi ne, jakoby na mě byl nějaký tlak a na jiné lidi ne. Ale cestu druhých lidí nežijeme, nevíme jestli znamení jednoduše ignorují. Nevíme, kdy už sešli ze svého životního poslání do takové míry, že nevnímají žádný pocit vedení, nic co by je táhlo konkrétním směrem. Nevíme, jak jsou ve skutečnosti inteligentní, moudří, nebo uvědomělí. Vidíme jenom naši představu o nich, která se obvykle diametrálně liší od reality.

Kamarádka mi kdysi řekla, že většina lidí žije ,,na automat“, jako biorobot. Nechápala jsem, musela mi to vysvětlit na příkladu u sebe. Že dřív prostě ráno vstala, šla do školy, odpoledne udělala co je potřeba a nepřemýšlela už dál nad ničím. Nechápala jsem to pořád, tak vysvětlila dál. Že prostě člověk žije den po dni jako biorobot a vůbec nehledá smysl v ničem, prostě je a neřeší. A že teprve až někdy na prahu dospělosti přišla tak zvaná ,,fáze probuzení“, kdy si uvědomila sama sebe v tomto zvláštním světě a začala vědomě rozmýšlet nad smyslem, nad životem a nad svými volbami, které do té doby činila nevědomě, automaticky … To je možná to typické ,,probuďte se“ a ,,spirituální probouzení“, o kterém se na esoterických a alternativních webech hodně mluví.
Nechápu to pořád, protože jsem to nikdy nezažila. Tedy přesně do detailu nechápu, co to je za stav, jenom ho můžu rozumově popsat. Alespoň vím o tom, že něco takového existuje a je to dobrý ilustrační příklad, který se na to dá naroubovat. To že je jeden člověk od narození plně vědomý, rozmýšlí do hloubky, hledá ve všem smysl a analyzuje své volby vědomě, vůbec neznamená, že to tak dělají i ostatní. Podle kamarádky, která mi toto řekla, žije 90% lidí na provoz biorobota, na automat. Připadá mi to fakt děsivé, doufám že to není pravda, ale zároveň by to hodně věcí vysvětlovalo.

Abych se vrátila zpátky k původní otázce: Čím je člověk vědomější, tím si více všímá a tím vnímá větší tlak, nebo větší míru vedení. Ale v podstatě si to koriguje sám. Tak třeba se není čemu divit, když jsem celé dětství neustále prosila své strážné anděly aby mě vedli a chránili, že mám pak silné puzení, například abych napsala knížku na konkrétní téma. Mám, co jsem chtěla, mám o co jsem si řekla. Sama jsem si to naprogramovala do života, sama jsem si to posílila, chtěla jsem to a šla jsem za tím.

Kolik lidí o tohle žádá každý večer před spaním? Je potom divné, když nevidí žádný hlubší smysl, ani vedení?
Je to jedna z prvních věcí, kterou mě andělé naučili. Když něco chceš, musíš si o to umět říct, klidně opakovaně a musíš se na to zaměřit. Nic nepadá do klína náhodně jenom tak samo od sebe, aniž by tomu člověk napomohl, aniž by to chtěl, aniž by si to projektoval.

Nenaučíš se číst znamení náhodou, je to o zkušenosti, znalostech a všímavosti. Nebudeš mít silné vedení od tvého vyššího já nebo od tvých andělů, když o to nikdy nepožádáš a nebudeš v něm hledat nápovědu. A nesplníš velký úkol ve svém životě, když budeš celý život žít na automat. Všechno si to děláme sami, jak dobré tak zlé. Nemá smysl svádět vinu nebo přenášet zodpovědnost na něco/někoho tam venku, tam nahoře.

8. Co myslíš, že znamená, když člověka odmala doprovází nebo po čase začne doprovázet symbolika králíka? Je to dobré znamení? Pamatuju si, že tebe doprovázeli jednu dobu motýlci 🙂
Doporučuji pustit si film Matrix 1, kdy symbolika bílého králíka vede Nea ven z Matrixu. ,,Sleduj bílého králíka.“
Je to konstruktivní znamení, že se dotyčný člověk začíná probouzet a že pro něho vede cesta.
Mě doprovázeli motýlci, protože motýl je symbol transformace. Z nedokonalé housenky se postupně stane nádherný motýl. Ale to má jinou rovinu, nemluví to o probuzení se z matrixu, je to o zdokonalení se, o vývoji ze své nedokonalé formy na svoji skutečnou formu. A opravdu to tak bylo. Proces změny z housenky na motýla je vlastně obraz vývoje z nesvobodného člověka (dítěte bezbranně vystaveného zlovůli rodiny, osudu a systému, bez schopnosti a možnosti se bránit, nebo něco změnit) na svobodného člověka, který najde sám sebe a svou cestu, svou sílu a moc. Nejenom že mě tehdy motýlci magicky přitahovali, ale také na mě pořád někde sedali.

9. Je ti známý stav bytí, kdy je člověk jakoby odpojený od těla? Nemám na mysli nic duchovního, ale to, že po prožití traumatu jako obranný mechanismus vypneme tělo. Pro někoho je to určitě běžný stav bytí a fungování v životě a neuvědomuje si že by to mohlo být jinak. Projevuje se to tak, že člověk normálně s tělem počítá, klidně i sportuje, cvičí, všechno dělá normálně, ale je jakoby uvnitř ztuhlý a když se dostane do stresující situace, tuhne ještě víc. Běžný život tak neprožívá naplno a má i omezené emoční vnímání a prožívání, emoce jím neprocházejí uvnitř, ale spíš tak obtékají zvnějšku, doslova si je „nepouští k tělu“. Myslím že lidé takový stav znají, vždyť se říká být jako „tělo bez duše“. Je to podle mě docela běžný stav. Akorát že v tomto stavu žijeme jen napůl a tělo s sebou vlečeme jako přítěž, protože ho neumíme zevnitř oživit tím prožíváním (doufám že je to srozumitelné). Uvědomila jsem si, že tento stav souvisí s nezpracovaným traumatem, ale zajímalo by mě, jestli to nějak souvisí s lidskou duší – protože mám pocit, když toto prožívám, že duše jako by nebyla v těle úplně, nebo tam měla málo prostoru. Je něco takového možné?
Je to následek těžkého traumatu, nebo těžké chronické deprese, kdy se člověk psychicky ,,vypne a otupí“, aby vydržel tlak a stres, který v sobě nosí. Mají to zneužívané a týrané oběti, nebo lidé s nějakou (i lehčí) duševní chorobou. Jsou nevyrovnaní, nezvládají běžný život, vyhýbají se lidem, na každou běžnou věc i na umytí nádobí se musí odhodlávat, mají úzkosti, záchvaty paniky, fobie. Žijí na nouzové rezervy a na nouzový obranný mechanismus, nejsou v klidu, neumí se uklidnit ani uvolnit, necítí se v bezpečí. Jsou zacyklení ve svém problému, často neschopni ho řešit. Často se ani nemají rádi a jak se nemají rádi, neumí si vytvářet ani sociální vazby, to vede k sociální úzkosti a fobii, lidé se jim pak začnou vyhýbat, protože takový člověk nepůsobí příjemně a není s ním příliš rozumná řeč, to vyvolává stavy odcizení od sebe a od okolí, aby se odolalo stresu a následkům izolace.
Není to běžný stav, je to stav chorobný, silně vyčerpávající a pokud by trval dlouhodobě, postupně přejde do nemoci a člověka zahubí, nebo se dotyčný někdy i zabije sám, protože tento pocit odcizení je pouze doprovodný projev hlubšího problému, není to příčina a není to věc sama od sebe, je to vždy navázané na něco těžšího a horšího.
Trauma se musí rozchodit a stres se musí odbourat, pokud se s tím nic nedělá, člověk takhle sežere sám sebe.

Psychologie má pro tento stav oficiální název a popis symptomů, pouze však jinými slovy vyjadřuje to samé:

,,Depersonalizace označuje subjektivně velmi nepříjemné psychické stavy odcizení či oddělení od vlastního já, duševních nebo tělesných pochodů. Lidé s depersonalizací prožívají těžko představitelné stavy cizosti, neskutečnosti či neexistence sebe samých. Jejich myšlenky, vzpomínky, pocity, pohyby či hlas se jim jeví, jako by nebyly skutečné, jako by nebyly jejich vlastní nebo jako by byly zautomatizované. Mohou mít pocit, jakoby jedna jejich část jednala a druhá to jen odtaženě pozorovala. Někdy se vylekají při pohledu do zrcadla, neboť ačkoliv vědí, že hledí na sebe, zároveň mají hrůzyplný pocit, jakoby hleděli na někoho cizího.

Derealizace označuje stejnou změnu vnímání, týká se však vnějšího okolí. Svět a druzí lidé se zdají být neskuteční, vzdálení nebo zautomatizovaní. Vnější svět se jeví jako by nebyl reálný, jako by byl ve snu nebo v mlze či za nějakou skleněnou tabulí. Hmotné věci se zdají být nehmotné či dvojrozměrné jako na obrázku. Druzí lidé mohou působit zautomatizovaně, jako by byli roboti.

Depersonalizace a derealizace (dále jen depersonalizace) se nejčastěji vyskytují současně, ale mohou být zažívány i zvlášť.

Depersonalizaci doprovázejí další projevy, jako je ochuzení či ztráta pocitů, empatie a motivace, zhoršení koncentrace, paměti, pocit zvětšování či zmenšování těla nebo změněné vnímání času, který subjektivně běží mnohem rychleji či pomaleji.

S přechodným trváním depersonalizace má během života zkušenost poměrně dost lidí. Objevuje se ve stresujících a životně ohrožujících situacích, po užití alkoholu a jiných drog či během únavy a spontánně vymizí. Je-li depersonalizace zažívána trvale či se epizodicky vrací, může jít o projev poruchy, která je nazývána depersonalizační a derealizační syndrom (dále DPDR syndrom). DPDR syndrom není vzácný a jeho celoživotní výskyt je odhadován kolem 1–2%.

DPDR syndrom není tak závažné psychické onemocnění, jakým je např. schizofrenie. Ačkoliv může být člověk velmi znejistěn, a i když mu to může činit určité obtíže, je zpravidla schopen fungovat, pracovat či studovat, aniž by si jeho změny všimlo okolí. Člověk na sebe neztrácí náhled a je si tedy obyčejně dobře vědom, že depersonalizace není optimální psychický stav a chce se uzdravit. To depersonalizaci odlišuje od psychotických onemocnění, jakým je právě schizofrenie. DPDR syndrom je řazen mezi neurotické či úzkostné poruchy podobně jako fobie či záchvaty paniky.

DPDR syndrom může začít náhle (často společně s panikou) či se může postupně rozvíjet. Jeho spouštěčem mohou být drogy (často marihuana, lysohlávky, LSD), stres, trauma, ale může začít i bez zjevných příčin. DPDR syndrom se poprvé nejčastěji objevuje mezi 16 – 22 lety, ale může začít i od nejranějšího dětství nebo až od dospělého věku.

Depersonalizace se zřídka objevuje osamoceně a zpravidla se sdružuje s jinými obtížemi, které na ni buď nasedají (primární depersonalizace) nebo je naopak depersonalizace přidružena k nim (sekundární depersonalizace). Zvláště počátek depersonalizace provázejí deprese, úzkosti, panika či sociální a jiné fobie (strach ze sociálních situací, otevřených prostor, davu aj.). Depersonalizace se často vyskytuje v kontextu poruch osobnosti. Depersonalizace může doprovázet i poruchy příjmu potravy, posttraumatickou stresovou poruchu či různá neurologická onemocnění (epilepsii, migrénu). Depersonalizace se objevuje i u psychotických onemocnění, kde je ale součástí hlubší psychické poruchy projevující se často halucinacemi, bludy a ztrátou náhledu na své onemocnění.“ (zdroj)

Napadá-li Vás nová otázka do příštích dotazníků, položte ji směle do diskuze….. Děkuji!
Dotazníky nejsou určeny k recenzím na zboží, posuzování osob, webů, hudebních skupin apod. Nenahrazují poradnu, s osobními problémy se prosím obracejte na e-mail.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2019