Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nový život – 6. díl série o cestě k mateřství
O chvílích, kdy jsem se loučila se životem a o zázraku, který mě přivedl zpět k naději na dítě.

Každá žena to má s touhou po dětech jinak. U mě se to s věkem různě měnilo. Je zajímavé, že jsem byla psychicky úplně nejvíc nastavená na dítě, když mi bylo cca 17. To je hodně brzo.
Je možné, že jsem v té době byla nejzdravější, nejsilnější, že to bylo hormonální. Je také možné, že to byl epigenetický otisk, protože dvě generace přede mnou měly děti právě v tomto věku.
Jenomže já jsem neměla zázemí, neměla jsem partnera, neměla jsem prostě nikoho. Připravovala jsem se na práci, měla začít brzy podnikat a na tohle nebyl prostor. Moje další zkušenosti se světem mi později navíc ukázaly, že nejsem připravená se postarat o dítě, takže jsem to přání v sobě pohřbila a pouze jsem se o to zajímala jako o téma. Takže jsem si průběžně četla o těhotenství, porodu, šestinedělí, péči o děti, o výchově, o raném vývoji.
Díky tomu, že jsem neměla zázemí a nikoho s kým by se dala tvořit rodina, bylo to pro mě dlouho téma, které mě pochopitelně fascinovalo, ale zároveň to bylo něco nedosažitelného, něco co se děje pouze těm šťastným ženám, které nemusí bojovat samy za všechno, ale mají zázemí a prostě se přirozeně posouvají a pokračují. Takže jsem to v sobě musela mít zavřené.

Proto rozumím lidem, kteří děti nechtějí, i když na ně mají věk.
Když člověk děti nechce, vždycky je k tomu důvod a ten důvod nikdy není malý. Většinou to bývá komplexní mix problémů praktických, finančních, zdravotních, nebo i psychických.

Co když nikdy neuvidím svoje děti?

Když mi bylo 30, něco se ve mě přelomilo. Myslím si, že to byla kombinace celkového zrání, životní krize, zdravotní krize, zážitku NDE a příchodu léčitelské profese. Nelze říct, co z toho se mnou zatřepalo víc, ale spíš to byl souběh faktorů.
U někoho je milníkem dospělosti věk 25 let. Já jsem tehdy skutečně psychický přerod zaznamenala, nebyl úplně malý, ale navenek jsem víceméně fungovala dál stejně. Pro mě byla kritická třicítka.

Byla jsem ve vážném zdravotním stavu. Měla jsem vážné bolesti, kolabovala jsem a už jsem nemohla ani jíst. Prožila jsem zážitek blízký smrti a srdeční zástavu. Pohled do tváře tiché smrti byl hluboce transformující. Tehdy jsem si totiž uvědomila, že jestli to tak půjde dál, brzy dojdu na konec svého života a začala jsem bilancovat.
Uvědomila jsem si, že jsem celý svůj život obětovala práci a zavděčování se toxickým lidem, kteří mi ubližovali, tahali ze mě peníze a v krizi mi nikdy nepomohli. Musela jsem přehodnotit úplně všechno co jsem dělala, jak jsem žila, komu jsem věřila. Uvědomovala jsem si více než kdy jindy, že bojuju o čas.

Došlo mi, že jestli se z toho nedostanu, nikdy nedojdu ke šťastnému cíli. Umřu jako člověk, který celý život jenom pracoval, na sociální život neměl čas, nechával po sobě dupat a nechápal se vysávat a ničit od dvou špinavých šmejdů, co na práci nehrábli, jak byl rok dlouhej. Místo aby si užíval života, tak se ho bál. Místo aby hledal svoje životní štěstí, nechával se zastrašovat a omezovat.

„Nikdy neuvidíš svoje děti. Nikdy nepoznáš svou životní lásku. Prostě tady umřeš sama. Nikdo ti nepomůže. Řeknou že to byla náhoda, že neví co ti bylo, někde tě vysypou na louku a to bude konec tvého příběhu. Snažila ses ZBYTEČNĚ“

Když mi tohle došlo, zachvátil mě strašný žal. Vždyť je to pravda. Já pořád jenom pracuju. Já si vlastně nevážím svého času. Kde je moje štěstí? Kde je naplnění? Kde je láska? Co mi v tom brání?
Tehdy jsem si uvědomila, že už nemůžu dál a řekla jsem: „Mně už pomůže jedině zázrak.“
Protože v tom stavu, ve kterém jsem byla, už nešlo ani řídit auto, natož se dostávat někam pryč, hledat pomoc, nebo opravovat svůj život. Objektivně jsem byla úplně v prdeli.

Pak jsem nad tím přemýšlela dál a došlo mi: „Když zázrak, tak zázrak… prostě vykonám zázrak.“
A začala jsem se modlit. Každý den, od rána do večera. Takto se spustil řetězec událostí, které mě z krize vyvedly ven. Nedokázala jsem to sama, ale vedl mě hlas Nebeského otce. Řekl mi co se mám učit, co mám udělat, kdy to mám udělat, na co a na koho si mám dávat pozor. Toto období mého života bylo nejstrašlivější a nejhrůznější v mém životě, zároveň však bylo nejzázračnější, protože jsem našlapovala v nicotě, v prázdnu, pouze podle vedení duchovního vedení, pouze podle vedení svého stvořitele.

Takto jsem se uzdravila. Nedostala jsem žádný speciální lék – přikládala jsem na sebe ruce a modlila jsem se. Nebeský otec mě provedl každou krizí, včetně těch zdravotních.

Jestli jsi Bože, zachraň mě

Můj hluboce intimní a láskyplný vztah k Nebeskému otci odstartovala zkušenost, kdy jsem byla sama a zasáhla mě další krize. Bylo to krátce poté, co jsem si uvědomila, že potřebuju zázrak, aby mě zachránil.
Měla jsem strašlivé bolesti a byla jsem tak slabá, že jsem se už nemohla ani zvednout. Naříkala jsem v šílených bolestech a věděla jsem, že toto už nemůžu vydržet, že je to konec.
V posledním momentu vysílení jsem se smířila se smrtí, podívala jsem se nahoru a řekla jsem: „Bože, jestli tam jsi, tak mě zachraň. Ale jestli nejsi, tak…“ Ukázala jsem fakáče na ten odporný svět, co mě vyšachoval do krize a nechal mě umírat v bolestech bez pomoci. Ať si nasere tahle hnusná bezbožná prdel. Jestli tu Bůh není a jestli mi už nepomůže, nemám žádný důvod tady být.
Odpadla jsem a počkala jsem na svůj konec.
Jenomže místo toho bolest ustala a mně se do těla vrátil zpátky život. Za několik minut jsem dokázala vstát.

Zajímavé na tom bylo, že od tohoto momentu už další smrtelná krize nepřišla. Odešly postupně horečky, bolesti, pomalu jsem začínala jíst.
Došlo mi, že mě Bůh slyšel a že je se mnou. A takto jsme spolu začali rozmlouvat. Začala jsem vídat bílé světlo a mužský hlas, který se mnou denně rozmlouval. Od té doby jsem byla jeho a on byl můj.

Co byla vlastně motivace k tomu, abych zabojovala, abych se naučila léčit a udělala kompletní životní obrat? – Byla to touha po lásce a po šťastném konci.
Dokud si mě nevzal do péče Nebeský otec, nic dobrého mě v životě nepotkalo. Byla jsem křeček, co šlape v kolečku, pořád pracuje a doufá, že se to někdy zlepší, zatímco sledoval, jak se všechno bortí a nemohl s tím nic udělat, protože to objektivně nešlo. Tohle dokázal zastavit jedině zázrak. Bez toho bych byla po smrti.

Proč to tady vlastně píšu a proč otevírám nejhlubší trauma svého života? Protože to s mateřstvím velmi úzce souvisí. Byl to právě Nebeský otec, kdo mi pomohl najít svého muže a byl to také Nebeský otec, kdo mi pomohl s uzdravením i s dítětem. Nevěřila jsem, že to moje tělo ještě dokáže, po tom všem.

Nebeský otec mi na otázku, jestli se dožiju svých dětí a jestli si přeje abych je měla, pokaždé odpověděl, že mi je přeje a že je to i jeho vůle. Ale to, že je něco jeho vůle, ještě neznamená, že je to zařízeno a vyhráno. Znamená to duchovní pomoc, vedení, je to podaná ruka, ale člověk se i tak musí aktivně snažit. Otec za mě můj život nežije, žiju ho já. Pořád je to v mých rukách.

Když přešlo to nejhorší a já jsem viděla, že jsem stabilní, že se mi zdraví spravilo, začali jsme se snažit, ale nebyla jsem úplně přesvědčená o tom, že to půjde, protože jsem věděla, co mám všechno za sebou. Copak já ještě můžu mít sílu na zakládání rodiny? Moje největší štěstí je můj milovaný a nový domov.
Ačkoli to byla myšlenka na moje nenarozené děti, co mě tehdy vybičovalo k boji, nyní jsem pochybovala. Výsledkem byla řada biochemických těhotenství a jeden raný potrat, o kterých jsem psala v předešlých dílech.
Ačkoli jsme nepřekročili hranici pro neplodnost, opakované ztráty mi ukazovaly, že moje tělo pořád není v pořádku, že si v sobě ten stres a bolest pořád nese.

Nakonec jsem naději na dítě ztratila, ten potrat byl pro mě hrozně těžká zkušenost. Smířila jsem se s tím, že mi to nejde. Říkala jsem si, že život jde přece prožít hezký a kvalitní i bez dítěte. Sice bude ochuzený o všechny ty zážitky, o osobnostní růst, o zkušenosti a znalosti, o všechno tu lásku… Ale bude levnější, méně náročný, bez zdravotního rizika či následků, není to katastrofa. Prostě je to jiná varianta života.
Ale trápila mě myšlenka, že nejsem zdravá. A taky mě žrala představa, že se dožiju čtyřicítky a budu bezdětná.
Jako aspoň nebudu stará panna, aspoň nebudu na starý kolena slečna… ale bezdětná? To mě žralo. Protože v bezdětnosti není jenom samota, je tam i prázdnota. Životu dává smysl láska. Ne kariéra, ne práce, ne peníze, ne sláva… je to láska, jsou to vztahy. Bez toho jenom chodíš spát, kadíš, vyděláváš a to je všechno.

Člověk bez lásky a bez vztahů je člověk bez smyslu. Je to útěkář, který musí prázdnotu kompenzovat. To není život, to je utrpení a přežívání. A já takový život žít nechci. Já chci naplnění a lásku. Proto jsem bojovala. Proto jsem vstala ze dna. Proto jsem vzdorovala smrti.

Když člověk jenom přežívá a moc do budoucna neplánuje, nebo se chystá umřít, tak je mu jedno co bude dělat ve čtyřiceti. Stejně tam nedojde, tak proč by to řešil.
Ale mně to po získání nového života a po duchovní spáse jedno nebylo, protože jsem konečně poprvé v životě měla šanci na život, šanci na stáří. A to je obrovská hodnota, kterou jsem předtím neměla. Poprvé jsem mohla přestat přežívat, konečně jsem se mohla ukotvit, zakořenit a poprvé v životě jsem si mohla dovolit realizovat svá přání, ne o nich jen snít, nebo je odkládat na neurčito.

Léčitelství na tebe, děloho neposlušná!

Vzpomněla jsem si, že mě Nebeský otec nikdy ve štychu nenechal a že jsem při snažení se o dítě ještě nepoužila nic ze svých schopností. Prostě jsem denně dělala terapie klientům, na sebe už jsem pak neměla energii se soustředit a nechávala jsem tomu volný průběh… Možná je to chyba?
Nechtěla jsem tlačit na pilu a v podstatě jsem měla pocit, že ani nemám právo si stěžovat nebo žádat dítě, protože zázrak početí a nový život není něco, co si objednáš.

Lidská bytost není hamburger, lidská duše není věc a dítě ti nepatří. Dítě se přece nedá koupit. Duše přicházejí od Boha na svět. Tohle přece nemůžu rozhodovat já, já můžu pouze přijmout možnost a dát tomu šanci.
Nedovolila jsem si říkat Bohu „dej mi dítě“, přišlo by mi to drzé. On mi přece nic nedluží. Jsou to jeho děti, jeho duše. Ale řekla jsem mu, že je-li to jeho vůle a je-li to v možnostech mého těla, tak tu variantu přijímám a otevírám možnost.

Když se po měsících nedařilo, řekla jsem si „Ok, It’s duchovní léčitel tájm“ a rozhodla jsem se, že zapojím svoje schopnosti.
Ne proto, že bych chtěla tlačit na pilu.
Ne proto, že bych byla nevděčná za to co jsem všechno dostala.
… Já bych si klidně ještě počkat mohla.
Ale manžel tím trpěl. Ten potrat byl drtivý. Nechtěla jsem, aby trpěl ještě víc, když mám prostředky jak tomu pomoct.

S manželem jsme se totiž už na začátku shodli, že do medicínsky vedených pokusů o pomoc s početím nepůjdeme, v případě že by to fakt nešlo. Moje tělo už trpělo dost, procedur které to obnáší jsem se úzkostně bála pouze při samotném čtení popisu a vůbec je mi celá ta idea velmi vzdálená.
Moje zpráva k vlastnímu tělu byla úplně jiná:
„Milé tělo, jestli se chceš rozmnožovat, šanci tady máš. Jestli jsi zdravé a máš na to, tak to zvládneš a jestli už nemůžeš, nechám tě napokoji. Budeme odpočívat, budeme vděční že žijeme, že se máme rádi a že se máme navzájem. Nebudu tě tlačit do něčeho, co nezvládáš a na co nemáš kapacitu, nebudu ti ubližovat. Zaplníme život jinou činností, která bude smysluplná a radostná.“
Tahle myšlenka ve mě vyvolávala hluboký vnitřní klid, oproti úzkosti, kterou vyvolávala myšlenka na medicínskou pomoc. Takto jsem věděla, že tohle je moje autentická vnitřní pravda.
Samozřejmě chápu a respektuju, že jiní lidé mají zase svoje motivy a svoje názory na toto téma…

Každopádně kromě přirozeného početí mi zbývalo co? – V první linii Léčitelství.
Ještě existují jiné bezpečné a nenásilné věci jako třeba fyzioterapie, TČM… ale v mém případě dává smysl, že když mě Léčitelství postavilo na nohy, zcela logicky ho na sebe použiju když potřebuju jenom něco doladit. Já jsem si tím totiž pořešila spoustu věcí. Ne jenom nemoc, rozbordelený život, životní cestu, hledání lásky… Bylo toho mnohem víc.
Třeba posunutý obratel, který mě po úrazu sviňsky bolel 7 let, cvičila jsem na to 4x denně, měla jsem hrozné bolesti, měla jsem problém sedět i ležet a nezlepšovalo se to. Léčitelstvím jsem to odstranila za měsíc a půl (bez cvičení) a ani po letech se mi problém neozývá, ani nevrací. Prostě jsem si z něho sundala uložené energie a nastavila jsem si jeho narovnání v duchovním těle. – Jo, každý doktor a každý střízlivě uvažující člověk mi na tohle řekne, že to není možné a já to respektuju… Jenomže mně se to stalo, i když to „není možné“.
Nebo mi po dvaceti letech trápení, zobání doplňků stravy a patlání všelijakých vodiček, spontánně přestaly padat vlasy.
Nebo mi zmizela fobie z telefonu.
Zmizel mi syndrom neklidných končetin.
… Prostě to už dávám na všechno. Že to „není možné“, je mi úplně jedno. Zázrak sem, zázrak tam. Tralala. 😅

To, co jsem ale provedla, nebyla standardní duchovní terapie. Udělala jsem to jinak.
Nastavila jsem ruce na centra, kudy do těla vstupuje energie, napojila jsem se na sílu Nebeského otce a vyslala jsem záměr. Požádala jsem o opravu všech poruch a blokád, které oslabují nebo poškozují moje gynekologické zdraví. Prosila jsem o opravu příčin, které brání úspěšnému uhnízdění.
Chtěla jsem být zdravá. Nedovolila jsem si požádat o dítě. Ale dovolila jsem si nastavit si sebeléčbu, protože to je to co umím.
Z mých rukou vyšla hustá teplá energie a mě naplnil obrovský klid a mír. Bylo to tak příjemné a tak intenzivní, jakoby mě objímalo deset andělů.

Podle toho jsem poznala, že jsem něco spustila a že se něco stalo. Ale neřešila jsem to a šla jsem spát. Můj plán byl později navázat na klasickou duchovní terapii, začít si postupně otevírat terapeutickou kartu, vyhledávat blokády a doléčit se. V mé hlavě byl plán průběžné harmonizace na příštích pár měsíců. Tohle měl být jenom úvod, jenom naťuknutí. Takže na to, co se stalo krátce potom, jsem připravená nebyla.

Za dva týdny jsem nedostala menstruaci a všimla jsem si, že mám tak vyvalené bříško, které normálně nemám. Vlastně nikdy v životě až takto vyvalené bříško neměla.
Udělala jsem si test a? – Ty dvě tlusté čáry. Naprosto jasné a zřetelné…. nemohla jsem tomu uvěřit, jako bych čekala až zmizí. To se přece nikdy nepovedlo takto silné.
Hlavou mi bleskla myšlenka: „Konec zkoušení. Teď už jedeš naostro, tohle dítě je silný.“

Byla jsem tak v šoku, že jsem se úplně zapomněla zaradovat. Sedla jsem na pohovku a zírala jsem před sebe v naprostém úžasu… Co jsem to provedla… To není přece možný. To nemůže být pravda. To se nemohlo stát tak rychle.

Byla to pravda.

Pokračovat na další díl: První trimestr, nejkrásnější období v životě ženy (Nový život 7)
Vrátit se zpět na první díl