Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nový život – 7. díl série o cestě k mateřství
První šok, první radost, první obavy.

Když jsem rozchodila ten neuvěřitelný šok ze dvou čárek na testu a spolkla to uvědomění, že jsem udělala v podstatě jenom „Čáry máry fuk tralalá“ a najednou to máme, navzdory předchozím neúspěchům, tak jsem zavolala své doktorce.
Měla obrovskou radost a hned mě pozvala na kontrolu.

Její vstřícnost mě hodně povzbudila a psychicky mi pomohla se do té nové situace líp dostat. Tak jsem si potvrdila, že jsem v dobrých rukách. Přitom to byla úplně první gynekoložka, na kterou mi tehdy padnul prst, přičemž mým kritériem bylo jenom to, aby to byla žena.

Já jsem byla v šoku, ona v čisté radosti. V podstatě „cizí“ paní, které to může být jedno… ale ona zajásala a hned mě chtěla vidět.
Z vyšetření jsem si odnesla snímek malinké tečičky. V podstatě to byla jenom bublinka vody s malým bílým puntíčkem na straně stěny dělohy.

Odcházela jsem z vyšetření jako v mrákotách a hlavou mi jely všechny vzpomínky na utrpení, zoufalství a na dramata která jsem vydržela… abych se dostala do tohoto bodu. Nejenom že jsem neumřela, nejenom že jsem se dokázala uzdravit, já se MNOŽÍM!
Tak to je mazec.

Za miminko cokoliv!

Internet je plný antinatalistů a zakyslých cyniků s aknózním zadkem, co na vznik nového života plivou jedovatou slinu se slovy: „No tak ses nechala napr.at, to je toho, nic jsi tím nedokázala.“
Ale ano, DOKÁZALA! Je to zázrak. Speciálně u lidí, kteří si to museli tvrdě vybojovat.

My jsme to měli ještě „v pohodě“, náš boj spočíval hlavně v tom, co se dělo ty roky předtím, než jsme se dali dohromady a než jsme se začali snažit. Ten zbytek dotáhly léčitelské schopnosti. Ale byly kolem toho mnohé dramatické bolavé chvíle a strachy – o některých jsem už psala.

Ale co si museli vytrpět lidé v mém okolí… a ne vždycky je to žena, kdo podstupuje hormonální stimulaci a odběr vajíček. Někdy je to muž, kdo nese ten těžký úkol a skončí na stole.
Jenom mezi mými známými vím o dvou případech mužů, kteří byli podle všeho naprosto zdraví a to že to nešlo, byla naprostá záhada. Nakonec se zjistilo, že se jim sice tvoří spermie, ale než ty spermie dojdou na konec ústrojí, jsou ženě buď předány již mrtvé, nebo tam vůbec nedojdou. Zkrátka anatomická porucha, či odchylka.
Vyřešilo se to řezem na ta správná místa, odběrem v tu správnou chvilku a předáním ženě… Umíte si představit, jak šíleně náročné to muselo být? Jenom docházet k doktorovi, aby se přesně trefilo plodné ovulační okénko, rychle všeho nechat, šup s manžou na stůl a jdeme řezat a jdeme rychle přenášet, aby se to stihlo?
A oba páry byly úspěšné, dokonce opakovaně… Co to musí být za obrovskou otcovskou lásku, která dožene muže dvakrát pod skalpel?
To je velká síla. A to je hodno obdivu. Jenomže ti lidé o tom nemluví… pochopitelně. Úplně nechceš, aby si kolem tebe lidi ukazovali a říkali že „to je ten Pepa, co mu řezali do kuliček a to je ta Andulka, co z toho vznikla“.

Podobných příběhů, možná i silnějších, známe všichni celou řadu. (Klidně se o vaše příběhy podělte v diskuzích.)
Takže ano, je to zázrak a je to mnohdy těžký boj, který je emocionálně i finančně vyčerpávající. V době, kdy je statisticky 25% párů neplodných a věk kdy se narodí první dítě se posouvá do třicítky, to rozhodně úspěch je a je z čeho mít radost.
Dítě není samozřejmost. Nikdy.

Krize

Brzy poté jsem měla jednu menší krizovku. Těžko říct co to přesně bylo, ale večer jsem začala mít šílené bolesti. Krev nikde žádná, ale ta bolest byla paralyzující. Pamatuju si, že jsem ležela, tekly mi slzy od bolesti a nemohla jsem si nic dát. Manžel taky nevěděl co se mnou má dělat.
Dostala jsem strach a říkala jsem si, jestli to není na doktora. V té době už jsem totiž měla zjištěné informace, že když se včas nasadí léky a hospitalizuje se, i tak malinký plůdeček se nakonec dá zachránit a může z něho být zdravý človíček.
Jako první jsem se ale obrátila na to, co mi pomohlo vždycky a všude. Na svoje léčitelství.

Položila jsem si dlaň na podbřišek, podívala jsem se nad sebe a poprosila jsem Nebeského Otce o pomoc.
Řekla jsem mu: „Tatínku, odevzdávám ti svou bolest. Prosím pomoz mi a pomoz miminku.“
Začala jsem cítit obrovský vnitřní mír. Do minuty bylo po bolesti a vrátila se mi energie.

Od té doby už žádná další krizovka neproběhla. (Jo, tahaly mě vazy. Jo, první trimestr fakt bolí… Ale nebyl to kolaps od bolesti s pláčem ani zoufalost.)
Další vyšetření ukázala hezky rostoucí plůdeček, který pěkně prospíval a rostl. Moje doktorka hlídala všechno ostošest.

„Hlavně moc nežer, ať nejsi tlustá“ a podobné vylomeniny

V prvotní naivní představě, že budu žít zdravě a nepřiberu zbytečné špeky navíc, jsem začínala na salátech, vajíčkách a nejedla jsem pečivo ani nic sladkého. Byla jsem velmi motivovaná a myslela jsem si, jak si vedu dobře, jak je to super a jaká budu krásná štíhlá maminka… Haha.
Tahle fáze mě za pár týdnů rychle přešla, protože jakmile tělo naplno rozjelo „projekt mimino“, začalo žádat kalorie a né, těhotenské nevolnosti opravdu salátem nezaženeš. Musíš se nafutrovat, dokonce i v noci. 😄

Tohle období mě naštěstí přešlo a na přelomu druhého trimestru se změnilo v mnohem snesitelnější žravost, ale pamatuju si jak jsem byla naštvaná, že každou hodinu nebo dvě vstávám a tlačím do sebe u postele sušenky, protože se mi chce zvracet.
Musela jsem si nosit jídlo i v kabelce, protože jsem ušla pár kroků, najednou se mi udělalo hrozně zle – a musela jsem do sebe rychle něco nacpat. Bohužel to „něco“ mi ne vždycky sedlo na žaludek. Třeba sladká tyčinka mi ulevila od kolapsu ale nevolnost byla horší, nebo zdravá nepřislazená tyčinka ze sušeného ovoce se mi v puse rozpadla na břečku a jak se mi chtělo zvracet, tak tu břečku nešlo polknout a vracela se mi zpátky… ustála jsem to a zvládla jsem se nepoblít před místní školou.

To jsou přesně ty momenty, kdy vzpomínáš na slavnou větu „těhotenství, nejkrásnější období v životě ženy“ … No, tak v těchto momentech to moc krásný není. 😄

Krásný taky bylo, když jsem se v osm ráno, nevyspaná s obrácených žaludkem a bolavým břichem došourala ke své doktorce na kontrolu.
Dojdu tam, sednu na kozu a ona na mě upřeně hledí.
Fakt jako já sedím na té koze, ne úplně oblečená, ona stojí u mě a zírá na mě. A několik vteřin se nic nedělo.
Nevím jestli se třeba jenom zamyslela, ale mně se v tu chvíli udělalo tak nehorázně stydno, že jsem myslela, že se propadnu do podlahy.
A ona na mě: „Co se děje? Vy jste dneska nějaká divná…“
No jo, je mi zle, nespala jsem, bolí mě vazy, čeká mě vagičúčo a ty na mě zíráš – jasně že se stydím! 😂
Neříkejte mi, že jsem jediná, kdo se musí při podobných procesech nějak odosobnit, psychicky se na to připravit… A že to dá energii a práci. A pak na vás někdo zazírá, vyhodí vás z konceptu a vám dojde, že se vám jde pohrabat v intimních partiích. To je cringe jako blázen.

Můj první trimestr ale nebyl tak hrozný, mohl být i horší. Ani jednou jsem nezvracela, pokaždé jsem se zaplácla zmrzlinou, tvarohem, jogurtem… to fakt pomáhá. Lehla jsem si a bylo to dobré.
Několik měsíců jsem pracovala vleže. Byla jsem prostě moc slabá na to, abych dokázala sedět. Být zaměstnanec, jsem už v této fázi na neschopence. Ale takhle jsem si prostě poradila a nějak to šlo.

Těhotenství bolí

Dost mě trápilo, jak první trimestr hrozně bolí a jak to bolí i v noci. A taky se to člověku parádně pohrabe v mozku.
Těhotenství mi jako první zamávalo s hlavou. Aniž bych si to uvědomila, krátce po uhnízdění miminka jsem měla ten klasický hormonální propad, kdy žena padne i na několik týdnů do deprese… Fakt jsem ráno otevřela oči, nechtělo se mi žít a říkala jsem si, to je ale divný… Proč? Mám k tomu snad důvod? Mám akutní problém co mě k tomu vede? No nemám… však jsem přece ty největší problémy už vyřešila tak o co mi jde jako? Nejsem třeba jenom nějaká unavená?
Nerozuměla jsem tomu a během dne to vždycky nějak odeznělo, hlavně když jsem se najedla. To za 2-3 týdny odešlo a už se to nevrátilo. Ale pak to vystřídaly růstové bolesti dělohy, natahování vazů a růstové bolesti prsou.

Těžko říct, co je horší. V noci spíš a buď ti roste děloha, nebo prsa, nebo oboje, takže máš problém ležet v jakékoli pozici, budí tě to, do toho je ti zle a máš pořád hlad.
Přes den se to třeba zklidní, ale pak se jdeš jenom vyčůrat, děloha klesne, natáhne vazy a to je bolest… Nejlepší bolest to je, když jsi zrovna na veřejnosti, vyjdeš ze dveří, teď tě to chytne a ty se snažíš tvářit normálně a odpovídat na otázky, zatímco máš pocit, že se ti něco utrhne v břiše…
Ptala jsem se expertek z internetu co to má znamenat – řekly mi, že ano, že to tak je. A že se to moc neříká, protože to je ta ošklivá pravda, kterou nikdo moc nechce slyšet a je přece škoda lidi strašit dopředu.
Došla jsem za svou doktorkou a ta mi řekla „ano, těhotenství bolí, první trimestr bolí… dokud nekrvácíte, tak je to v pořádku.“

Připadala jsem  si, jakobych nalítla na falešnou reklamu, nebo tak nějak podobně. Jakože CO? ONO TO BOLÍ? Proč mi to nikdy nikdo neřekl?? Dvacet let se o to zajímám a nikde o tom nebyla ani čárka? Ani v diskuzích? Ani nikde? To jsem sakra měla vědět dřív! ÁÁÁÁ!“
Fakt jsem byla naštvaná…

Tak vám to říkám já tady: Těhotenství bolí jako sviňa.
Bolí děloha, bolí vazy co tu dělohu drží, bolí rostoucí prsa. To, co jste zažily v pubertě, když vám rostly prsa, není skoro nic oproti tomu, co zažijete v těhotenství.
Bolí stydká spona, a poměrně brzo. Na konci prvního trimestru už začnou bolet i kyčle… Připravte se na to. 💋

Pokračování zde: Prvotrimestrální screening, strašák každé těhule (Nový život 8)
Vrátit se zpět na první díl