Dítě, které není vaše, si rozbije koleno: Zachránit, nebo nechat?

13.4.2019 v Zážitky 6

Přijížděli jsme do obytné zóny ve slepé ulici, kde platí maximálně dvacítka. Kromě kočiček si tam na cestě běžně hrají děti, takže člověk musí najíždět opatrně a mít oči na šťopkách. Zatím se tam nikdy nic nestalo, ale tentokrát se sešly blbé okolnosti.
Najeli jsme, jedeme dozadu na konec slepé a najednou se z příjezdové cesty u posledního domu vyřítily dvě děti. Starší kluk na kole a mladší holčička. Kluk měl lepší odhad. Viděl, že auto je ještě daleko a jede pomalu, takže se zařadil na kraj cesty. Holčička na tom byla hůř. Zdálky se auta lekla, nepočítala s tím že na cestu teď něco vjede a v té chvíli neměla čas vypočítávat, jak moc je to auto daleko, jak rychle jede a jestli ji může ohrozit, nebo nemůže.
Snažila se rychle seskočit z koloběžky, jenomže příjezdová cestička je z kopce a koloběžka už byla docela rozjetá. Takže místo aby ji v klidu zastavila a počkala u kraje silnice, z ní náhle seskočila, ale zapomněla pustit řídítka a jedoucí koloběžka ji potáhla po silnici ještě další dva metry dopředu. Jak na ní visela rukama, sedřela si o silnici koleno a spadla na zem.
První vstala, koukala vyjeveně, ale pak si uvědomila, jak to strašně bolí. Sedla na silnici, chytila nohu a dala se do pláče.



Udělalo se mi úplně blbě když jsem to viděla, ale doufala jsem, že po chvilce vstane a oklepe se, že to rozchodí. Kolikrát někde jsem, zničehonic kolem prolítne dítě jako tajfun, zakopne, plácne s sebou o zem až se mi hrůzou zastaví srdce a najednou vstane a jde dál. Jakoby se nic nestalo… Ale tohle nebyl takový případ.
Vystupuju z auta a vidím periferně, že je brácha u ní, hladí ji po hlavičce a říká, ať nepláče. Když jsme všichni vylezli ven, tak nevím proč, jestli se nás lekl nebo co, ale odjel pryč a sestru tam nechal.

Možná měl strach, že je budeme kritizovat, nebo budeme nějací nepříjemní, těžko říct. Ale tohle nebyla ničí vina, tohle byla prostě blbá náhoda. Možná má nějaké špatné zkušenosti s dospělými. Pamatuju si ho z předešlých let jako mladšího a vím, že je dost plachý. Jednou jsem mu vytáhla kolo do rozbahněného kopce, když šlo vidět, že nemůže dál, že nemá sílu. Nechtěla jsem mu lézt do zelí a snižovat jeho kompetence, ale když vidíte dítě, jak se trápí s velkým kolem do strmého svahu, tak projít kolem něco mlčky, dělat se ho nevidím když je dvacet centimetrů ode mě a nenabídnout pomocnou ruku? Tak by mě fakt žralo svědomí ještě celé roky poté a připadala bych si jako bezcitná zlá svi*ě s prominutím. Speciálně když vím, že mám naposilováno a do toho kopce vynesu v pohodě i jeho…. A když jsme byli nahoře, tak z toho byl tak vyšoknutej, že ani nepoděkoval, sedl na kolo a rychle odjel… Rozumím, že mají děti instrukce nebavit se s cizími lidmi, ale nemyslím si, že dvacítka mého zjevu pouští hrůzu, když je navíc ze stejné ulice. Sousedka vás přece nesní, co by z toho měla…..

Sestra za ním volala ať ji tam nenechává a začala strašně brečet. Bylo mi jí hrozně líto. Tak jsem zůstala stát a v hlavě mi jela rovnice.

Jednou se mi totiž stalo něco podobného a nedopadlo to úplně jak jsem si přála, či spíš jsem si tu situaci blbě přebrala. Když mi bylo asi 19, tak jsem šla s kamarádkou na procházku po rozbahněné cestě. Najednou se zezadu vyřítila malá holčička na kole, vjela do rigolu, spadla, zůstala ležet a plakala. Tak jsme k ní hned běžely a snažily se ji zvednout, že spočítáme prstíky, zoubky a případně ji vrátíme k mamince. Jenomže holčička, místo aby se zklidnila, začala šíleně plakat zatímco dál ležela na zemi obličejem dolů a nechtěly jsme ji zvedat násilím. Dost v nás zatrnulo a říkaly jsme si, jestli situaci naopak nezhoršujeme, jestli se nás nebojí a nechytá záchvat ze strachu z nás… Maminka byla naštěstí pár set metrů za námi, takže doběhla a malou si převzala. Ale tehdy jsem nevěděla, jestli jsem se zachovala dobře, nebo ne, jestli jsem právě zbytečně netraumatizovala něčí dítě. Jestli se mám nebo nemám vměšovat dětem do jejich problémů, když jsem pro ně cizí. Znejistělo mě to… Ale dneska jsem přece jenom starší, taky mám dost načteno, dokonce o dětské psychice, tak si dovolím víc. Stejně mi ta vzpomínka ale projela hlavou.
Později mi taky došlo, že je to nesmysl. Že reakce zesíleného pláče byla přirozená. Protože když jste malí a něco vás bolí, tak ve chvíli kdy se o vás někdo začne zajímat a položí otázku přímo na vaši bolest, tak automaticky projevíte naplno svůj pocit a svoji bolest. Je to reflex a často ho zažijete i v dospělosti. Něco vás hodně trápí, ale držíte to v sobě, přemáháte se a když se vás někdo soucitně zeptá, jestli vás něco trápí nebo bolí, tak to najednou vyjede ven a vy to neumíte ovládat, vypláčete se z toho i když ani nechcete. Je to jako když otevřete stavidla a vyvalí se celý rybník ven. Navenek to možná vypadalo jako že traumatizujeme holčičku, ale ve skutečnosti jenom otevřela svoje stavidla a dala naplno průchod tomu, co cítí.

Malé děti mají taky reflex, že začnou automaticky hodně naříkat, i když je to tak moc vlastně nebolí. Měla jsem ho taky. Praštila jsem se a začala z toho fyzicky hrozně brečet a u toho jsem si v hlavě říkala: ,,proč to děláš, vždyť to není tak hrozné, to jsi mohla vydržet”. Je to instinkt, který spouští poplach a ten poplach má přivolat maminku, nebo jinou pečující osobu. Problém nastane, když na signál SOS nepřijde očekávaná a chtěná reakce, což byl právě náš případ. Brácha odjel ve chvíli, kdy ho ještě potřebovala.
Je úplně jedno, jak moc to bolí, instinkt je v dětském věku zcela neoblomný… V tomto jsme podobní zvířátkům, máme zabudované poplašné zařízení, které vydá signál, když se něco pokazí. Důmyslně to příroda vymyslela, to se musí nechat.
U mě ten typ reakce povolil, když mi bylo asi 9, tehdy už se šlo vůlí ovládat a nebrečet, ale předtím to bylo úplně jako otevřené stavidlo, nezadržitelná reakce…

Mezitím malá na silnici pořád dál sedí a pláč zesiluje. Víc než pláče, už spíš křičí. Už to vypadalo, že nejde ani tolik o fyzickou bolest, ale že teď už je to hlavně psychická bolest a zklamání. Leknete se, zraníte se, brácha vás tam nechá poblíž těch cizích lidí, nevíte co se bude dít a nikdo vám teď neběží na pomoc a nikdo kolínko nepofouká. Trauma…. Uvědomila jsem si, jak já se cítím ublíženě a ukřivděně, když chci pofoukat a nikdo mě nepofouká a to mi ani není sedm (nebo kolik? malá vypadala skoro stejně, jako holčička na náhledovém obrázku). A opět, tak jako tehdy s kolem. Nechat ji tam v záchvatu a jít pryč, mno, svědomí by mě sežralo zaživa a připadala bych ji jako bezcitná zlá svi*ě.

Tož jsem se osmělila s myšlenkou, že nabídnutím pomoci se nikdy nic nedá pokazit, maximálně budete odmítnuti, to je celé. A navíc mateřský pud, že jo. Ten v podobných situacích víceméně rozhoduje za vás.
Je zajímavé, jak ve mě vždycky takové ,,obyčejné” všední situace vytváří hromady námětů k zamyšlení a vedou k takové obrovské pavučině vzpomínek. Občas mám pocit, že přede mě spadne šiška a já z toho mám téma na přemýšlení na další týden.

Jdu k malé a pokládám otázku. ,,Ukaž co se stalo, bolí tě to moc?”
Už zdálky jsem si počítala kolik váží, že ji klidně odnesu, kdyby potřebovala víc projevené spoluúčasti.
Malá začala ječet ještě víc, než předtím, až mi zalehly uši. Ale toho už jsem se nelekla, protože ta zkušenost už tu jednou byla a tak nějak se s tím dalo předem počítat.
Okamžitě sama vstala a ukázala mi s křikem odřené koleno. Bylo sice podřené povrchově, ale na větší ploše a do krve. Moc dobře si pamatuju, jak tahle odřená kolena bolí. Jako prase. Hlavně když se u toho ještě leknete a čekáte péči okolí a okolí místo toho dělá, že vás nevidí. To je rána.

Uznávám nahlas, že ,,to koleno má fakt dost…”
Malá okamžitě přestala plakat. Jak kdybyste ji vyměnili. Tak asi byl čas ji ošetřit, nebo vrátit mamince, nebo zjistit, kam vlastně máte vrátit nalezené dítě.
Ukazuju na příjezdovou cestu domu, od kterého vyjela. ,,A ty bydlíš tady?”
,,Ne, já bydlím TAM!” Řekla malá velice hlasitě a jasně ukázala ručičkou. Po pláči ani památky.
,,Dobře. Tak pojď, půjdeme za maminkou a ukážeme jí to.”
Narovnala jsem se a nabídla ruku. Že doprovodím, nebo přinejhorším přenesu.

Najednou se malá zhluboka nadechla, podívala se upřeně na svůj dům a aniž by cokoliv řekla, nasadila tempo a utíkala co jí síly stačily, co nejrychleji domů. Asi si vzpomněla, že maminka je doma, že ji vlastně neviděla jak spadla, takže si pro její pofoukání musí doběhnout.

Zůstala jsem stát sama na cestě a koukala na ni, jak valí. Ona od nás nepotřebovala odnést domů, ani ošetřovat, ona prostě chtěla, aby někdo přišel a projevil trochu toho obyčejného lidského citu a spoluúčasti, aby ji okolní lidé nenechávali bezohledně sedět zraněnou na cestě.  To by duševně bolelo každého. I mě.
Říkala jsem si, proč jsem se vůbec intelektem rozmýšlela nad tím, jestli za ní mám jít, nebo nemám, když automatický pud říkal jasně, že mám hned přiskočit. Vždyť to bylo tak snadné a řekla jsem dohromady jenom tři dobře namířené věty. Nic mě to přece nestálo a malé to i tak stačilo.

Večer jsem nemohla usnout. Pořád jsem na ni musela myslet, až jsem si řekla, že se z toho kolotoče úvah raději ráno vypíšu… Možná to může být dobrá inspirace i pro vás. Nebát se zesíleného dětského pláče a nepřemýšlet nad tím, jestli pomoct, nebo nepomoct. A hlavně si pamatujte, v obytné zóně je maximálně dvacítka a není tam náhodou. Je teplo, děti už lítají na kolech a odrážedlech. Když sedíte v autě, tak jeďte pomalu a nikam zbytečně nespěchejte.



Komentáře

Ikona diskutujiciho Gabby 2019-04-13 06:48:24 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Zajímavé! Víš toho o dětech hodně, můžeš doporučit nějaké knihy na téma dětské psychologie? Docela mě to zajímá. Podle mě než si člověk pořídí dítě by si neměl číst jen knihy jak dítě nakrmit a přebalit, ale hlavně o výchově a dětské psychice. Občas to mamce vyčítám, když vzpomínám na své dětství. Ale co už. Já chci být připravena a vědět maximum.
Byt rodič není jen o tom děcko nakrmit a přebalit – to zvládne i robot. Jde tam o víc. Děti jsou chytré a pamatují si. Zaslouží si respekt a uznání.
Díky mým rodičům vím, co chci ve výchově dělat jinak.

Ikona diskutujiciho Dan 2019-04-14 11:29:35 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Nádherný článek 🙂

Ikona diskutujiciho Michaela 2019-04-14 11:30:08 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

To se dost vidím, že jí nikdo jiný nešel hned pomoct.

Ikona diskutujiciho Lars 2019-04-14 11:31:06 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Podobná věc se mi taky stala… a nešel jsem tam, bál jsem se že to dítě ještě víc vyděsím, nebo že to bude vypadat divně.

Ikona diskutujiciho mariankosnac 2019-04-14 13:08:41 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Len by ma zaujímalo prečo deti tak často plačú v LIDLI a podobných obchodoch. I keď sa im nič nestalo a ani rodičia ich nevedia ukludnit. Síce môže to byť i tým že dieťa vidí okolo seba veľa fatebných vecí čo ho lákajú a plačom chce upútať pozornosť aby mu to rodičia kúpili.

Ikona diskutujiciho Fred 2019-04-14 14:56:44
Ikona diskutujiciho
sipka

Já myslím, že děti vnímají v nákupních centrech to, o čem se tu už Alue psala: negativní energie a bytosti.
https://aluska.org/zapisnicek-cervenec-2018/

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek