Aluška.org: Věděním ke svobodě

Vzpomínáte si na tu vichřici, co byla nedávno v noci z 23. na 24. října? Byl to pořádný fičák a jak večer sílila, věděla jsem, že se moc nevyspím a dopředu jsem se smířila se svým osudem. Tak jsem šla spát i později, protože jsem si říkala, že je to stejně jedno, protože v tom hluku stejně nebudu moct spát.

Jsou tam střešní okna a u komínu nebo jinde u střechy je nějaký plech, do kterého když se opře vítr, tak se rozvibruje a hlasitě duní. A když fouká celou noc, tak plech vibruje celou noc. A celou noc je hluk, a já se nevyspím. Leda se špunty v uších, ale ani to není tak docela jisté.

Když si je strčím do ucha, musím co nejdřív usnout, kolikrát nemůžu usnout protože mám něco vražené v uchu, cítím tlak, tak různě povytahuju aby to bylo dál od bubínku, jenomže pak to moc netěsní… No když už konečně usnu, tak si je po chvilce během spánku vytahuju z uší. Pak se vzbudím, uvědomím si že je hluk, pak mi dojde že mám mít v uších špunty a kde sakra jsou. Tak je hledám po tmě, protože je potřebuju nacpat zpátky. Nemůžu je najít, tak rožínám a nalézám je všude možně. Po pár hodinách to vzdávám, protože už mě stejně bolí uši jak jsou otlačené od špuntů a stejně se nevyspím.

Někdy se proberu na zádech a v každé dlani mám jeden špunt, jindy na nich ležím, jindy jsou zahozené v rohu pokoje, jindy jsou pod postelí a tuhle noc jsem je našla postavené vedle sebe jako vojáčky v řadě na nočním stolku, naprosto úhledně a po ruce. Jak jsem to dokázala ve spánku, to je celkem záhada. Takže vichřice je opravdu moje kamarádka a byla jsem z ní ,,vážně nadšená“, jestli mi rozumíte.

Tak jsem zhruba od jedenácti ležela na zádech a víceméně koukala do stropu, protože přes hluk větru absolutně nebylo možné normálně usnout. Po více než hodině to vypadalo, že jsem se začala pomalu propadat do mikrospánku. Ještě jsem nespala, ale nebyla jsem ani zcela při vědomí.

Ozvala se rána jako z děla. Se mnou ten zvuk trhnul a prudce jsem otevřela oči.

A jéje, uviděla jsem něco, co jsem ještě nikdy v životě neviděla a blbě se to popisuje. Ale pokusím se o to:

Otevřela jsem oči a viděla jsem svoji ložnici, ale byla úplně zalitá světlem.

Když se podíváte normálně ve dne do dálky, tak vidíte ve vzduchu takové velmi mírné zrnění. Normálně ho nevnímáte, ale když se na něco zaměříte, zjistíte, že vaše oči nevidí svět úplně čistě, ale jakoby se ve vzduchu míhal nějaký sotva postřehnutelný šum, dobře to jde vidět na velkých jednobarevných plochách. Jakoby vzduch byl nějaká šumivá hmota, nebo jakoby naše vizuální tyčinky byly trošku nedokonalé a přenášely spolu s obrazem i trochu nějakého šumu. Tohle vypadalo, jakoby se ten šum zhmotnil a prosvítil.

To co jsem viděla bylo fascinující, protože vzduch okolo mě vypadal, jako by byl hmotný. Vzduch byl plný zlatavých obláčků, ale byly statické.

Zkuste si představit, že našleháte vzduch do nějaké pěny a na různých místech je ta pěna hutnější a na jiných je řidší a tu pěnu prosvítíte silným zlatým světlem a pak zastavíte čas, takže se ta pěna vůbec nehýbe, a výrazně zlatě svítí.

Bylo to velké překvapení a jak jsem byla ještě ve změněném stavu vědomí a tuhle realitu zlatého světla nepoznávala, nechápala jsem co to je a nechápala jsem, ve kterém prostoru se nacházím, úplně mě to vyhodilo z konceptu.

Největší sranda na tom je, že to nebyla jedna vteřina, ale ten stav nějakou dobu trval a já se u toho mohla hýbat. Vůbec jsem neměla spánkovou paralýzu a nebylo mi nijak nepříjemně. Mrkala jsem, hýbala jsem rukama, nohama a prohlížela si tu statickou pěnu. Ve vzduchu se nehýbala, ale mohla jsem se na ni dívat z více úhlů, jak jsem mírně otáčela hlavou, mrkala a divila se co to je.

Po chvíli to najednou zhaslo a udělala se tma. To mě opět úplně rozhodilo, protože to bylo jako teleportovat se do jiného vesmíru, nebo jako přepnout obrazovku. Prostě blik. Jenomže já u toho byla celou dobu při vědomí, hýbala jsem se a měla otevřené oči! Nebyla jsem někde v astrálu a rozhodně jsem ani nespala! Přímo před mýma očima to jednoduše zhaslo.

Hledím na tu tmu a říkám si: ,,aha, tak teď jsem doma, jsem ve své ložnici a teď je noc a já se asi snažila spát“.

Co to bylo za ránu? Vichřice asi urvala ze střechy tašku.

Co to bylo za světlo? Totálně nevím, ale nemělo moc smysl to řešit, tak jsem se snažila ještě usnout.

A zase jsem zavřela oči a snažila se spát. Nešlo to a zase jsem dlouho ležela a nic se nedělo.

Až jsem konečně dosáhla mikrospánku, to bylo zhruba půl druhé ráno.

Najednou hodně zadul vítr, plech ze střechy zavibroval, se mnou to škublo a zase jsem prudce otevřela oči.

A bylo to tu zase! Úplně ta samá scenérie, ten samý pohled, to samé světlo, ta samá jakoby hmotná statická pěna s hutnějšími svítícími obláčky. Opět jsem se mohla hýbat, mohla jsem mrkat, otáčet hlavou.

Jak jsem na to koukala, došlo mi, proč to bylo napoprvé tak strašně moc matoucí. Tolik jsem se soustředila na to světlo ve stojícím vzduchu, že jsem si úplně neuvědomila, co je na pozadí toho světla. Byl tam můj pokoj, jenomže byl zalitý světlem, jakoby byl krásný slunečný den!

Usínat kolem půlnoci ve své ložnici, když víte že je všude tma, pak otevřít oči a být překvapený zlatým světlem, dnem, to člověka dokáže docela překvapit a znejistit o místu i čase.

Prohlížela jsem si to a přemýšlela, co to je za světlo, nebo odkud jde… ale na nic jsem nepřišla.

Byl to naprosto klidný zážitek, neozývaly se tam žádné zvuky, byla jsem tam sama. A to je taky věc, kterou jsem si uvědomila až potom. V tom pokoji se zlatým světlem a svítícím vzduchem nešel zvenku žádný hluk. Bylo tam krásně ticho.

A jak na to hledím, po chvilce zase BLIK a najednou byla tma, zase byl zvenku slyšet vítr co duní a plech co neustále lomozí.

Říkala jsem si, že je škoda, že jsem v tom zlatém pokojíčku nemohla zůstat. Bylo to tam krásné a bylo tam TICHO. V porovnání s tím se najednou noční pokoj zdál být méně reálný a nepříjemný, protože ani vyspat jsem se v klidu nemohla.

Rozsvítila jsem, abych zjistila, kolik je hodin. Potřebovala jsem se nějak rozumem časově ukotvit, protože těch přechodů ze světla do tmy a ze tmy do světla bylo za pár hodin nějak moc. Z toho jsem si zapamatovala že je půl druhé a že ještě mám čas pokusit se spát.

Vytáhla jsem nové balení špuntů do uší a až do rána je naháněla. Jednou v uchu, podruhé na stolku, potřetí kdesi, jak to obvykle bývá. Zvláštní taky je, že jsem i přes takovou probdělou noc nebyla ráno unavená a další den jsem se cítila úplně normálně, odpočatě. Ne jak zbitý pes co kvůli vichřici celou noc nespal a honil špunty do uší, aby si je zase v polospánku vytáhl ven a znova se vzbudil.

Co to bylo za světlo si nedokážu moc vysvětlit a nepasuje to ani na klasické zážitky ze spánkové paralýzy, kdy jste ve změněném stavu vědomí a nemůžete se hýbat. Tehdy i vidíte a slyšíte zvláštní věci. Jenomže já se dostala do nějakého jiného stavu, kdy zůstaly funkce pohybu zapnuté, ale mozek přesto snížil částečně aktivitu v mikrospánku a to prudké vytrhnutí mi umožnilo někam nahlédnout. Jenomže kam a proč, to mi asi nikdo nevysvětlí.

Stává se mi, že mě najednou v ložnici oslní nějaké světlo, nebo jenom tak ležím, ani nespím, ani nejsem v polospánku a vidím bokem oka otevřít se velikánské dveře a z nich jde přesně tohle zlaté světlo. Ale světlo, ne zhmotněný a jakoby našlehaný vzduch.

Zvláštní byly i moje dojmy. Když jsem viděla to světlo, sice jsem rozumově byla zmatená a nechápala jsem co se děje, ale zážitek byl pro mne naprosto reálný a skutečný. Vůbec nepůsobil snově, nebo zamlženě, zastřeně a přesně si pamatuji co jsem viděla a jak to probíhalo. A když to potom zhaslo, neměla jsem pocit jakobych se konečně probudila a jakobych konečně prozřela do skutečnosti. Můj dojem byl přesně opačný, že jsem právě upadla do nějakého méně skutečného spícího stavu. To světlo bylo pro mne v tu chvíli o mnoho skutečnější a bylo mi bližší, než svět vichřice ve tmě, do kterého mě to po chvíli přeplo. Jakobych v tu chvíli částečně ztratila vědomí a zaslepilo se mi vnímání.

Tyhle zážitky dávají známému rčení ,,vše je iluze“ úplně nový rozměr.

Protože když spatříte ,,skutečný svět“ v jeho neskutečnosti a objektivní realitu v její subjektivnosti, dojde vám, že vše čemu věříte a co si myslíte že existuje, jsou jen představy a vše vám zprostředkovává aktivní, přes den relativně stabilní frekvence, na které jede mozek. Když budete mít jinou frekvenci, budete žít v úplně jiném světě.