Sledujete znamení, nebo se o to alespoň snažíte? Tak to máme společné, i já se snažím chodit po světě s očima na šťopkách. Dnes si můžete počíst o tom, jaké milé konstruktivní znamení mi přišlo na několik etap.
V poslední době jsem dostala zajímavé znamení ohledně dvojité duality. Minulý týden jsem jela nakoupit zeleninu. Před obchodem stálo auto, hrála hudba a mladý muž a mladá žena odchytávali s květinami v náručí kolemjdoucí. Vzhledem ke zkušenostem – které jistě máte podobné jako já, tedy předpokládáte to, co to obvykle bývá – jsem se dívala jakoby jinam, jakože o nich nevím a snažila se jít trochu bokem, ale nevyšlo to. Tak sleduji bočním pohledem, jak se ke mně blíží mladý pán s květinou. Už bylo zbytečné dělat že tady nejsem, tak se na něho dívám a říkám si, co asi bude… Mno, byla jsem hodně překvapená.
Pán mě mile pozdravil a řekl mi, že ,,pro můj hezčí den má pro mě kytičku“. Byl to sympaťák, pěkný hlas, hnědé oči. Očividně odchytával holky a jeho kolegyně odchytávala kluky.
Tak mu s úsměvem říkám, že už mám krásný den (a byla to pravda, vracela jsem se spokojeně naprásknutá z restaurace). To ho mile překvapilo, zasmál se, tak povídá: ,,Tak pro váš ještě lepší den než doposud, vám předávám kytičku.“
A pak povídá, že je od rádia, dal mi papírek a říká ,,tak si nás nalaďte“. A byl u toho tak milej a sladkej, že mi úplně zvlhly oči… Jsem prostě instantně dojímající se knedla, nemůžu za to. Smála jsem se ještě tak dvě hodiny potom. Jeho ta práce evidentně bavila.
Tak jdu dovnitř a střežím si tu gerberku jako oko v hlavě, aby se mi nezlomila… nakoupím zeleniny co unesu a když odcházím od kasy, zastavím se těsně před pánem, co našel na zemi dvě koruny.
,,Jé, tady někomu spadla… je to vaše?“ Zvednul se, čučíme na sebe z pár centimetrů a co teď. Tak jsem prostě nastavila ruku a on mi ji dal. V tu chvíli mě jiné jednodušší řešení nenapadlo. Vůbec nevím, jestli byla moje nebo nebyla, ale říkám ,,PRO ŠTĚSTÍ!“ a měla jsem radost, že jsem právě přišla ke kytce i dvoukoruně jakoby nic. Pak jsem se ohlídla a ten pán nebyl vidět, jak kdyby se odpařil.
Penízky nalezené na zemi chodí spolu se štěstím a s přízní osudu, na to věřím odmalička. Studie na to sice nejsou, ale už když mi bylo dost na to abych věděla co jsou peníze, jsem v trávě sbírala desetihalíře. Spousta lidí je házela po zemi jakože to nemá hodnotu, takže pro mě to byl snad každý týden minimálně jeden nález, i když jsem chodívala stejné trasy… I když třeba spolužák řekl ,,mleh, debilní desetihalíř, to v kapse tahat nebudu“ a hodil to na zem, okamžitě jsem sbírala…
Tak jsem měla radost, že ke mně přišla kouzelná dvoukoruna spolu s kytičkou a čekala, co bude dál.
Druhý den jsem byla v Brně, zvu kamaráda na kávu. Platím, ale ne pánovi do ruky, ale přes automat u pultu. Platím 50 korun přesně. Vkládám papírovou dvoustovku. Automat ji požvýká. Koukám na důlek, do kterého má vrátit. Zpátky mi vyjela papírová stovka, kovová padesátikoruna a – NO HELE!! – dvoukoruna. Automat se prostě přepočítal, byla jsem si jistá, že v tom důlku žádné peníze nebyly, že tam nikdo drobné nenechal. Tohle se mi ještě nestalo… vám ano?
Tak jsem se radovala, že přišly další kouzelné drobásky… a čekala jsem, co bude dál.
Další den jsem šla podat balíky na poštu, neboť jet v tak nádherném jarním počasí autem, by bylo naprosté buranství. Dojdu k poště, myslím na ty svoje nálezy a říkám si, co to asi znamená. Taky jsem myslela na nový web, co a jak, které dodělávky, a kdy to bude, jak se to stihne… V tu ránu jsem si všimla, že dvacet metrů přede mnou je zaparkované červené auto s velikým bílým nápisem na boku ,,#22″, přitom ta druhá dvojka byla o půl stupně výš, než ta první, čili vzestup nahoru po dvojité dualitě.
Měla jsem radost jako moje morčata z první jarní travičky, když jsem jim ji odpoledne přinesla.
O den později jsem znova potkala symbol # vyrytý na zdi.
Poslední komentáře
-***** Dědouš nééé :-D Vím, máš to fyzicky v…
-sm Pole nezmizne, barák nezmizne.. navíc to můžeš i…
-Alue K. Loskotová Já se taky bojím. Ale víc se bojím…
-sm Předapokalyptická mentalita sice táhne čtenost, ale není to…
-Alue K. Loskotová