Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nový život – 4. díl série o cestě k mateřství
O psychickým následcích prožitého potratu

Zkušenost z potratu mi dala poznání, že ne vždycky je to tak moc děsivé. Ne vždycky je to extrémě dramatické. Záleží na průběhu a na fázi… Přesto nemůžu ani náhodou říct, že by tím opadl veškerý strach a respekt ze ztráty dítěte. Že bych si teď říkala „však jsem to prožila, zvládla jsem to, není se čeho bát, není to tak hrozný“.
Třeba teď zrovna , když píšu tohle pokračování, jsem v 11. týdnu. To znamená, že mimís má srdce, ručičky, nožičky, už se umí mračit a už má ledviny apolyká plodovou vodu. Je to čtyřcentimetrovej človíček.

Prožít něco takového s malilinkou tečičkou, která ani nevypadá jako člověk a prožít něco takového v době, kdy už je to malé dítě, se absolutně nedá srovnat… Ne že bych to zažila. Doufám, že téhle zkušenosti mě sna dosud ušetří. Ale jsem si jistá, že být to malé hotové dítě, tak to psychicky nedám. Rozhodně ne tak v klidu a rozhodně ne doma.

Měla jsem prostě štěstí, že tělo reagovalo rychle a zbytečně mě netraumatizovalo víc, než bylo nezbytně nutné. Ale moje tělo se nevzdávalo bez boje a přesto se snažilo to zachránit. Protože když jeden týden vymizí příznaky těhotenství, splaskne břicho a pak se zase vrátí v plné síle, znamená to, že tělo zjistilo že je něco špatně a pak se to pokusilo znovu nakopnout. A když zjistilo, že to nejde, že to není dobré, že vývoj ustal, teprve potom se rozloučilo. To mi připadá naprosto obdivuhodné.
Celkově moje úcta k moudrosti těla vzrostla ještě víc. Je pravda, že mi v životě zásadně pomáhá orientace na tělo. Je to i základ mého léčitelství a základ mých senzibilních schopností. Ale když jsem viděla, co moje tělo dokázalo za pár týdnů vyrobit a jak si pak samo dokázalo poradit, byla jsem prostě úplně paf. Vůbec jsem se nemohla od mikroskopu odtrhnout, prohlížela jsem si plodové obaly co vypadaly jako kytička, malilinkou pupeční šňůrečku a říkala jsem si: „Tohle fakt vyrobilo moje tělo. To je zázrak. To je úžasný.“
Úžas nad krásou mi taky pomohl se vzpamatovat a lépe zážitek přijmout. Bylo to krásné na pohled a to mi dalo duševní útěchu.

Potratové dojezdy

Myslela jsem si, že jsem ok a že to bude dobrý. Krizi jsem přečkala, embryjko jsem viděla, zahojila jsem se sama, nemusela jsem nikam běžet. Jeden by si řekl, že to je výborné, teď prostě půjdeme dál.
No, není to tak. Dokonce ani u přirozeného potratu, který proběhl dobře a hodně obrazně řečeno „idylicky“ v rámci možností, jsem zjistila, že následky i přesto mám.
Jsem strašně tvrdá. Přežila jsem domácí násilí, stalking, napadení, kyberšikanu, vyhrožování smrtí, traviče, rakovinu v rodině, rozvod, NDE, umírající kámošku… prostě všechny možné kruhy pekla, co si umíte představit, tak jsem v nich pravděpodobně v nějaké formě byla. Život se mnou točil brutálně… Tak byste si řekli, že s takovou ženskou jenom tak něco nepohne, že se otřepe a půjde dál.
To jsem si myslela taky. Houby.

Krátce na to jsem šla městem skrz trávník a najednou mi připadalo, že mám hrozně prázdné ruce. Že mi tam někdo chybí.
Zarazila jsem se a navnímala jsem svoje tělo.
Dostala jsem informaci, že pro moje tělo to byl malinký porod (oboje spouští stejná hormonální osa) a teď jakoby se ptalo, kde je to dítě? „Jsem přece rodil, ne? Tak kde ho mám? Mám ho nést v rukách. Nemám tady být sám.“
Minutu ticha za naše těla, co instinktivně hledají svého potomka. Je to něco velmi hluboké v nás, o čem běžně ani nevíme, že to v sobě máme.
Myslela jsem na fotky, které jsem udělala pod mikroskopem, abych tělu připomněla, že realita je poněkud jiná než by si přálo a trochu to pomohlo, ale cítila jsem to ještě několik týdnů. Pocit, že nemám mít prázdné ruce, že to je špatně.

Pak jsem šla nakoupit rohlíky a u regálu přede mnou stál asi osmiletý chlapeček a na něco koukal. Se sáčkem v ruce jsem mu skoro řekla „pozor, miláčku, …“
Ale stihla jsem tu větu spolknout dřív, než vyšla ven.
„tvl… Nemůžeš cizím dětem v obchodě říkat miláčku. To je přece divný.“
Uvědomila jsem si, že potrat není jenom potrat, že mě to změnilo. Že jsem prošla něčím, co se do mě vepsalo a mateřská slova k cizímu dítěti, zrovna teď a zrovna tady, nejsou náhoda.
Byla jsem matka bez dítěte, stojící u regálu s rohlíky. A nešlo s tím nic dělat. Musela jsem to prostě spolknout.
Jedna věc je rozumové přijetí a pochopení. Ale to, co prožívalo moje tělo, byl úplně jiný příběh.

Zajímavý byl psychologický dopad na otce. Nejenom že ztrátu nesl velmi špatně, v podstatě ještě hůř než já a to nemusel snášet bolesti a strach z lékařského zásahu. Ale když se nám krátce na to podařilo silné miminko, které dělalo pěknou dvojčárku na testech, zeptal se: „Co když se to zase stane?“
Já jsem mu na to s radostí řekla: „Tak si uděláme třetího!“
Zarazila jsem se… Aha, ne „druhýho“ nebo „jinýho“… Třetího. V mém podvědomí byla listopadová ztráta uložená. A žije v nás i teď.

Potrat není „prožiješ bolest a pak jdeš prostě dál“. Táhne se to s tebou jako vzpomínka na dítě, se kterým jsi neměl šanci se seznámit. I přesto, že bylo tak malinké, že ani nevypadalo jako člověk, stejně to v tobě zůstává. Po večerech máš tendenci si pokládat otázky jako: „Jak by asi vypadal? Byla by to holka nebo kluk? Jakej by asi byl? Kolik by mu asi teď bylo měsíců?“ Uvědomuješ si totiž, že každý sourozenec je jiný, unikátní a že i když se ti podaří znovu, druhé dítě není žádná náhrada. Je to úplně jiný člověk se svým vlastním příběhem a je nezaměnitelný, jedinečný, nezopakovatelný.
A to je rýha na duši, která tam prostě zůstane. I přes dobrý konec, i přes dobrý průběh, i přes útěchu.

Dokonce jsem si všimla, že tělo nejenom že ví že „mělo dítě a teď ho hledá“, ale dokonce přesně počítá věk plodu. Když se nám podařilo druhé silné miminko, popadla mě po pár dnech od zjištění testem hrozná úzkost.
„Co když není v pořádku, co když se mu něco zlýho děje, co když ztrácí sílu, co když mě opustí?“

Rychle jsem udělala test a když jsem viděla dvě silné čáry, obrovsky se mi ulevilo. Věděla jsem totiž, že když neslábnou čáry, těhotenství prosperuje a já můžu být v klidu. A to už jsem přitom byla po prvním ultrazvuku a miminko bylo lékařsky potvrzené, že tam opravdu je a roste… Když jsem přepočítala dny, šokovalo mě, který den se to stalo: Den 41.
Ten den, co byl v listopadu osudný.

Tělo vědělo z minula, že 41. den byl minule kritický, takže když si tím procházelo znovu, dostalo strach a muselo dostat ujištění. I přesto, že je to tělo, kdo je s dítětem v kontaktu, kdo s ním komunikuje a kdo ho tvoří, přesto se v něm ozvalo trauma.

Po listopadu jsem byla tak zbitá, že jsem si řekla, že na to kašlu. Z HCG mi bylo brutálně zle. Bývalo mi tak strašně zle, že se mi chtělo zvracet z chůze, z toho jak jsem cítila jak se mi při došlapu v lebce chvěje mozek. Ještě dva týdny po ztrátě jsem si připadala jako s kocovinou. Zamlžená hlava, žaludek na vodě, jakákoli aktivita byla hrozně nepříjemná a vysilující. Říkala jsem si, že to bylo strašný a že už to nechci.
Několik biochemických, pak tohle. Bylo to vysilující, psychicky náročné, zraňující.

Pokračovat na další díl: PPM pro OSVČ: Průvodce džunglí (Nový život 5)
Vrátit se zpět na první díl