Potkání svého vlastního dvojníka je považováno za velikou a hrubou chybu v systému. Stává se to velice výjimečně, ale přesto jsou takové případy známy. Staří Egypťané měli pro dvojníka i speciální pojmenování, říkali mu „Ka“. Keltové ji také znali a rosekrucián Robert Kirk ji v 17. století popsal těmito slovy: „Reflektovaný muž, čili dvojník, ve všech ohledech vypadající stejně jako člověk sám, nebo jeho bratr-dvojče a kamarád, který ho doprovází na každém kroku jako jeho stín.“
Esoterická literatura tento jev pojmenovává jako „astrálního dvojníka“, „posla“, nebo „jemnohmotný protějšek“ dotyčné osoby. Ten má člověku něco důležitého sdělit, nebo ho před něčím varovat.
Jeden takový případ se stal už v roce 1771 nedaleko Drusenheimu, kdy básník Johann Wolfgang von Goethe spatřil rytíře na koni, když jel do Drusenheimu. Rytíř jel opačným směrem a když ho míjel, poznal, že je to jeho dvojník, i když měl jiné oblečení. O 8 let později Goethe tímto místem projížděl znova a měl na sobě přesně tentýž oděv, ve kterém byl tehdy jeho dvojník.
To znamená, že Johann zažil časovou chybu v matrixu, kdy potkal sám sebe za osm let.
Další případ se stal v 19.stol. v Sankt Petěrburgu, když se ruský básník Petr Andrejevič Wiaziemski (1792-1878) vracel večer do svého bytu. Už na ulici si všimnul, že se v jeho bytě svítí. Sluha ho však ujistil, že v bytě nikdo není. Když Wiaziemski vešel do pracovny, uviděl u stolu sedět sám sebe! Chtěl se dvojníka dotknout, ale při tom pokusu náhle upadl do bezvědomí. Když přišel znovu k sobě, byl dvojník pryč, ale na stole po něm zůstal kousek papíru. Dvojník mu tam zanechal vzkaz, jenomže jeho obsah nikdo nezná. Wiaziemski si papírek uschoval, nikdy nikomu neřekl co je tam napsáno a do své závěti ustanovil, že mu ho mají dát do rakve.
Doslova si tedy vzal tajemství o existenci matrixu do hrobu.
Přečtěte si také:
Chyby v matrixu: Svět je jiný, než se zdá. Prolínání realit je toho důkazem
Chyby v matrixu, které mají periodický výskyt
Chyby v matrixu, při kterých mizí lidé a dochází k cestám v čase
Asi nejkurióznější a nejzajímavější případ, který se mi podařilo dohledat, je svědectví drogistky Kláry Lettinské z roku 1943. Žila za druhé světové války v Hannoveru. Svůj zážitek popsala takto:
„Stalo se to v zimě v pátek večer. Vracím se domů, vleču těžký nákup až do čtvrtého patra, kde mám pronajatý malý podkrovní byt. Když se konečně zastavím u svých dveří, slyším za sebou kroky. Podivné lehké kroky. Strnu a čekám, co se bude dít dál. Kroky jako by se přibližovaly, ale ještě stále nikoho nevidím. Přepadá mě úzkost.
A pak přišlo to neuvěřitelné, nepochopitelné. Na posledním odpočívadle se objevuje mladá žena, moje vlastní kopie! Už dřív jsem něco četla o tom, že existuji dvojníci, ale nevěřila jsem tomu. A najednou se vynoří moje vlastní dvojnice přímo přede mnou!
Postava nehybně stojí na odpočívadle a upřeně mě pozoruje.
Ztrácím nervy a křiknu: „Co ode mě chcete?“
Žádná odpověď.
Potom se žena otočí a sbíhá ze schodů. Spěchám za ní, ale když vyjdu před domovní dveře, vidím jen liduprázdnou ulici. Široko daleko žádná živá duše.
Nevěřícně zírám do soumraku, kroutím hlavou. Jsem už dlouho sama, a to mi zřejmě nedělá dobře. Asi mám halucinace.
Rozhodla jsem se, že o tom při nejbližší příležitosti promluvím se svým lékařem.
Celá zmatená a omámená zvedám tašku s nákupem a znovu stoupám do schodů. Ale ještě jsem nedošla ani do prvního patra, když se ozvala mohutná exploze.
Temné dunění způsobilo, že se okenní tabulky v oknech na schodišti rozdrnčely. Zůstávám stát a třesu se po celém těle. K tomu výbuchu muselo dojít úplně nahoře.
Bydlím v podnájmu u studijního rady. Ten pronajal i sousední místnost. Studentovi, který se vrátil zraněný z fronty.
Lidé otevírají dveře, vycházejí na chodbu, tu a tam se ozve výkřik. Všichni chtějí zjistit, co se vlastně stalo.
Beru schody po dvou a když jsem znova ve čtvrtém patře, sotva popadám dech.
Dveře bytu jsou vytržené, visí jen na jednom pantu. Oprýskaná omítka, zdevastovaný pokojík. Nejhůře to však vypadá ve společné kuchyni.
Na zemi leží mladý válečný invalida, je mrtvý. Zřejmě otevřel plynový kohout a po nějaké chvíli škrtnul zápalkou.
Kdybych v tu chvíli byla doma, asi bych také zemřela. Minimálně bych utrpěla těžká poranění. Ale moje neznámá dvojnice mě zachránila.
A totéž učinila ještě dvakrát!
Pobývala jsem v lázeňském středisku Bad Pyrmont a rozhodla jsem se, že při té příležitosti navštívím jednu přítelkyni. Už jsem byla na cestě k ní, když jsem znovu spatřila svou dvojnici. To mě pochopitelně vylekalo a tak jsem zamýšlenou návštěvu odložila a vrátila se do hotelu.
O dva dny později jsem se dozvěděla, že u obou synů mé přítelkyně zjistili lékaři tyfus. Jeden z nich později zemřel.
Jejich dům byl od toho dne v karanténě. Kdyby mě tajemné zjevení nevarovalo tím, že se mi znovu ukázalo, asi bych se i já touto chorobou nakazila.
Třetí a poslední setkání s dvojnicí bylo němým varováním, abych nenastupovala do letadla, které se pak zřítilo.“
Zajímavý je také případ z Lotyšska, kdy se v roce 1845 ve škole v Neuwelcku opakovaně dvojila místní učitelka Emilie Sage. Opakovaně byla viděna dvojitě svými žákyněmi. Jednou učila ve třídě a zároveň byla spatřena ve stejném čase v zahradě. Jindy stál její dvojník přímo za Emilií a opakoval její pohyby. Například se dvojnice zjevila u oběda, stála za Emílií a pohybovala stejně rukama, ale neměla příbor. Dotyčná učitelka o svém dvojení nevěděla, dělo se zcela spontánně.
Setkání s dvojníky představuje zcela specifickou chybu v matrixu. Za normálních okolností by každý člověk měl existovat pouze v jednom vydání, ale zřejmě tady dochází k prolínání realit a posunům v časoprostoru. Teoreticky je možné, aby v paralelních světech existovalo více našich identických kopií a setkání s nimi může být důsledkem překrytí paralelních světů.
© aluska.org 2022
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová Já ze žádného „ismu“ nadšený nejsem. Stoicismus, to…
-***** Změna systému se blíží, právě proto je velká…
-armag Mně stoicismus, spíš více než skromnost, připomíná životní…
-Alue K. Loskotová Moc dobrý článek. Stoicismsus si myslím, že je…
-Lu