Aluška.org: Věděním ke svobodě

Tento článek je deváté pokračování série o kamenu Čintamani. Pokud jste nečetli 1. díl, doporučuji vám se k němu vrátit, abyste chápali kontext. První díl zde: Kámen Cintamani: Blogger Cobra ušil past na lidstvo | 1.díl

Ruské weby nabízejí také odpověď na otázku, kterou si asi položí každý, kdo se doslechne o kameni Cintamani: Co všechno vlastně umí? Na našem a anglickém webu se můžeme dozvědět jenom stručnou obecnou charakteristiku, která je navíc lživá, nebo zavádějící. Ukazuje se však, že kámen není jenom nějaký rezonátor energie, ale může se projevovat i velmi aktivně a paranormálně. Energie, kterou vládne, má vlastní hlavu a interaguje s majitelem.

Velice zajímavé zkušenosti se dochovaly díky rodině Rerichů. Ve 20.století byl totiž kámen Cintamani poslán Nikolajovi Rerichovi a jeho manželce Heleně Ivanovně. Ze zdrojů vyplývá, že šlo pravděpodobně o zasvěcence do Kabaly, protože zaznamenali doslova neuvěřitelné chování kamene, zatímco v našich končinách se v současnosti žádné podobné zkušenosti buď nezaznamenaly, nebo se nedostaly na internet. Evidentně kámen neprojeví svůj plný potenciál jen tak u někoho.

Zde se můžeme dočíst zajímavou citaci od Heleny Ivanovny Rerich (Елена Ивановна Рерих), která o kameni napsala následující:
„Pod zemí otcové se shromažďují, aby duchovní povahu kamene okusili. Proč, když je kámen temný, mraky zahání? Když kámen ztěžkne, krev se prolévá. Když nad kamenem hvězda spočine, štěstí tě nemine. Praskne-li kámen, přijde nepřítel. Když nad kamenem sní se o ohni, tehdy svět se otřásá. Je-li kámen v klidu, kráčej směle.
Však vínem kámen nezalévej, nad ním pouze cedrovou pryskyřici pokuřuj. V kostěnou truhlu jej ukládej.
Tak jako žáru i ledu je třeba přivyknouti, též vyzařování kamene nutno přivykat. Všichni nositelé jeho by s ním tiše měli žít. Dopad paprsků nespatřený jest, však tajný žár silnější než-li radium. Neviditelný olej vytéká. Kámen spočívá v útrobách vlasti své, to zřejmé jest.“

Helena Ivanovna Rerich (Елена Ивановна Рерих)

K Rerichům se ještě vrátím, protože to byla evidentně velice povedená rodinka, která se kameni hodně věnovala a hodně toho s ním zažila. Pojďme se ještě podívat na vysvětlení, jak to vlastně fungovalo při předávání Cintamani kamene válečníkům. V předchozím dílu jsme se mohli dočíst, že Napoleon byl držitelem kamene, ale za porušení uzavřené smlouvy mu byl kámen odebrán a Napoleon byl poté poražen. O jaké porušení smlouvy šlo? To nám vysvětluje tento zdroj:

,,Mistrové ze Šambaly poznamenali, že síla kamene je spojena s ženským principem, to znamená, že by ho měla uchovávat žena, manželka, přítelkyně nebo milenka válečníka, který ve světě provádí velké věci.
Když tedy Alexandr Veliký zahájil své velké kampaně pro sjednocení Evropy s Asií, poslové mu předali Kámen a on ho poté dal své milované Melisse, která Alexandra doprovázela na jeho výpravách.
Existuje pevná instrukce: „Kámen by měla nosit žena, která má oddané city.“ Ale Alexandr to porušil, když vyřadil Melissu ze své armády a připravoval se na pochod do Indie. Tím byla opomenuta důležitá podmínka pro funkci kamene.
To mělo pro Alexandra fatální následky: Vážně onemocněl a brzy zemřel na následky malárie spojené se zápalem plic. Stalo se to 13. června 323 před naším letopočtem v Babylonu.
Samotný Kámen poté záhadně zmizel.

Kámen je údajně posílán lidem na základě rozhodnutí Bratrstva, takže ho vlastnili někteří učitelé lidstva.

Potom byl Kámen poslán Napoleonovi. Hrabě Saint-Germain, jedna z nejzáhadnějších postav v dějinách Evropy 16. – 18. století, legendární prorok, strážce starověkých tajemství světa, alchymista, historik, politický dobrodruh atd., hrál v jeho osudu obrovskou roli a byl zahrnut do blízké společnosti mnoha vládnoucích osob Evropy, včetně Ruska. Věří se, že právě s jeho pomocí převzala Kateřina Veliká ruský trůn.

Saint-Germainovi se dařilo takto pracovat po dvě nebo tři století, kdy se sem a tam objevil v různých zemích a na různých kontinentech. Je úžasné, že za tu dobu nezestárl!

Předpokládá se, že hrabě Saint-Germain vedl spoza opony francouzskou revoluci, jejíž cílem bylo „obnovit mysl a vytvořit jednotu Evropy“. Revoluce však převzala krutou a krvavou podobu masakru nepřátelských skupin, četných poprav a ztratila podporu mas.

Pak existoval další plán, sjednotit evropské země pomocí vybrané osoby. Tou vybranou osobou byl Napoleon Bonaparte. Podle Heleny Ivanovny Rerich byl Napoleon nalezen Saint-Germainem. Jeho hvězda zářila řadou úžasných vítězství. Osobnost Napoleona, posílená Cintamani kamenem, získala mystickou povahu: doslova všichni ho následovali – armáda, lidé i aristokrati. Jako by následovali mesiáše.“

Tady si dovolím překlad přerušit přiblížením Saint Germaina:

Hrabě de Saint-Germain
První záznamy o hraběti, kterého nikdy nikdo neviděl při jídle, a který byl podle některých údajů přes tři tisíce let starý, a jehož osobním přítelem byl Pilát Pontský stejně jako dvanáct apoštolů, pocházejí přibližně z roku 1740. Jeho zatím poslední vystoupení se uskutečnilo roku 1972 ve francouzské televizi. Nic z toho není skutečně prokazatelné.
Faktem však zůstává, že exotický hrabě dokázal věci, jejichž osvojení by si vyžádalo více než jeden lidský život. Zvláště tehdy, když si uvědomíme, že Saint Germain musel velkou část života strávit intrikami, životem u dvora, na diplomatických misích, vedením svých obchodů, svých továren a dalšími aktivitami.
Holá fakta jsou udivující: hrabě Saint Germain uměl slušně francouzsky, anglicky, německy, italsky, španělsky, čínsky, hindsky, rusky, portugalsky, arabsky, turecky, persky, a hovořil i množstvím starých jazyků, které znali jen experti.
Měl a také uplatňoval lékařské znalosti, které nezastaraly ani dnes, a nejen že se vyznal ve všech vědních disciplínách, nýbrž o mnoho předčil všechny své současníky. Jeho vědomosti v metalurgii nepocházely z jeho doby, a nikdo je tehdy ani nedokázal pochopit.
Nijak zvlášť nevytížen touto prací, provozoval hrabě textilní výrobu, porcelánovou manufakturu, a byl i brilantním klenotníkem.
Aby ani umění nepřišlo zkrátka, hrál na mnoho hudebních nástrojů a dokonale maloval.
Těžko pro takovou osobnost najít smysluplné vysvětlení. Měl (či má) tento muž putující staletími jako alchymista, básník, umělec, univerzální znalec, diplomat, iluminát a kdo ví co ještě, něco společného s dalšími nesmrtelnými, kteří proplouvají staletími, aby v každé době zanechali nepatrný zlomek svých znalostí? (zdroj)

Existují spekulace, že byl Saint Germain cestovatel v čase. Pokud spojíme tyto zdroje dohromady, vychází zajímavý výsledek. Pán Hrábě byl očividně zasvěcenec ve vyšších elitních kruzích, majitel velmi aktivního Cintamani kamene a tento kámen mu mohl dovolit žít neuvěřitelně dlouho, nebo cestovat v čase. Kámen mu také mohl zprostředkovat obrovské znalosti. Nepochybně to byl jeden z nejzajímavějších lidí, co kdy chodili po téhle zemi a možná že po ní ještě pořád chodí, akorát pod jiným jménem.

Vraťme se zpátky k ruskému překladu:

,,Během svého bouřlivého života se Napoleon opakovaně vystavoval smrtelnému nebezpečí, ale pokaždé z nebezpečných situacích vyšel jako vítěz. V bitvě u Arcole v roce 1796 se navzdory dělostřelecké palbě vrhnul vpřed s praporem, ale nic ho nezasáhlo. V lednu 1797 byl vážně nemocný ale horečku překoval. Později unikl morové nákaze, když odvážně navštívil morovou nemocnici v egyptském městě Jaffa. Plavil se bez povšimnutí válečnými loděmi anglické flotily při překračování Středozemního moře z Egypta.

Kromě vojenských epizod bylo na Napoleona spácháno několik desítek pokusů o atentát.
Dne 17. prosince odjeli atentátníci do Paříže, kde si koupili povoz s oslem a sud, který naplnili střelným prachem a střepy. Jako místo atentátu bylo vybráno Place du Carrousel, ulice Saint-Nicaise, kudy měl kočár s Napoleonem projet. Domluvili se, že de Limoëlan bude stát na druhém odlehlém konci náměstí, kde bude vyhlížet Napoleonův kočár. Ve správnou chvíli dá znamení a de Saint-Régeant s Carbonem zapálí šňůru s prachem a zmizí.
Na štědrý den, asi v osm hodin večer, vyjel kočár s Napoleonem, ale De Limoëlan, který měl signalizovat, na poslední chvíli zřejmě zaváhal a ačkoli již slyšel kočár přijíždět, nehybně stál. De Saint-Régeant a Carbon, přestože slyšeli kočár přijíždět, stále čekali na signál. Jakmile se však kočár objevil a de Limoëlan stále nereagoval, oba rychle zapálili šňůru a utekli. Exploze zabila asi 9 lidí a 28 bylo vážně zraněno. Šňůra však byla dlouhá a ztráta sekund se vymstila tak, že Napoleon bez úhony přežil.

Osud se o Napoleona dobře staral, ale až do určité chvíle.

Kámen Cintamani byl přivezen Napoleonovi do Marseille neznámou osobou a on, jako by následoval podvědomý impuls, ho představil své milované ženě Joséphine de Beauharnais. Postupem času však na velitele působila lehko dosažená vítězství a „rada zlých sil“ a poté se neuváženě vrhl na Rusko, ačkoli takovou kampaň neměl zahájit. Opět plán Shambhaly selhal, lidský faktor zasáhl a Napoleon už přestal být pro historii užitečný. Svržený diktátor své dny ukončil smutně.

A Kámen Cintamani opět zmizel beze stopy.“

Ukazuje se, že historicky působili (a možná pořád existují) strážci kamene Cintamani, kteří určovali, kdo a kdy kámen dostane, aby se historie lidstva ubírala konkrétním směrem. Shambala je název pro sídlo těchto strážců.
Samozřejmě, že tito strážci řídili svět destruktivní cestou, protože zatím žádná z osobností, které jmenují dostupné zdroje, nebyla ve skutečnosti mírumilovná, ale povraždila tisíce až miliony lidí.
I přes tento nepochybný a prokázaný fakt mají esoterické céčkové weby tu nesmírnou drzost tvrdit, že jsou kameny darovány do dobrých rukou, učitelům a zachráncům lidstva, kteří měli zlepšit svět. To zlepšování světa, které zmiňují, je o válčení, vraždění a rozšiřování vlastní moci.

Podle indicií jsou strážci a správci Cintamani kamene zasvěcení židovští kabalisté, se kterými předtím vybraný vůdce nebo válečník musel uzavřít smlouvu. Tak jako každá smlouva s ďáblem, má i tato smlouva háček a za její porušení přichází tvrdý postih. Je uzavření smlouvy s bratrstvem strážců kamene a dodržování jejich pokynů podmínka k odemknutí plné síly kamene Cintamani? Nebo je třeba vykonat určitý magický rituál?

V úvodu článku jsem zmínila rodinu Rerichů. Z žádných zdrojů není jasné, zna-li se také jednalo o židovské kabalisty, nebo ,,pouze“ zasvěcence do černé magie. Každopádně kámen nedostali náhodně, ale na základě společné smlouvy a museli od bratrstva obdržet pokyny, jak s kamenem pracovat.

POKRAČOVÁNÍ ČLÁNKU ZDE

Matka světa. Nikolaj Rerich 1924

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2020