Aluška.org: Věděním ke svobodě

No jsem na světě nějaký ten pátek. A můžu říct že jsem si jistý jednou věcí. Univerzálně neplatí že si každej člověk může za svoje problémy sám. Nebo že se každýmu vrací co sám zasel. Jsou to blbosti. Čím víc lidí potkáte a poslechnete si jejich příběhy tím jasněji to uvidíte.

Děkuji Alue za další přínosné téma. Též jsem již s tímto nabyla zkušenosti. Nerada sama sebe hodnotím, natož úsudky o mé auře. Ale.. v mém životě je to přesně jak podle toho článku. Vstanu z popela (obrazně), něčeho se domůžu, něco se mi podaří. Netrvá to dlouho – v tu ránu, jak když mi něco podrazí nohy a celé to zbourá. A tak znova a znova, pořád dokola. Chci se konečně v životě radovat – někdo mi umře. A to trvalo tak dlouho, dokud jsem z celé rodiny nezbyla jen já, jeden za druhým, třeba i 33-letý bratr. Mám dobrou práci, noví kolegové, kteří na ni mají zálusk, vytvoří doslova zločinné spolčení – a připraví mě o ni, protože ji prostě chtěli sami pro sebe. Doslova jsem si vymodlila potomstvo – sice později, ale podařilo se mi přivést na svět dva nové lidi. Do jejich puberty vše téměř zalité sluncem, pak přicházela jedna rána za druhou, jednou od jednoho potomka, ještě jsem se nestačila ani oklepat – přišla druhá vlna průšvihů od toho druhého. Samozřejmě startovacím nástrojem všeho zlého u nich byly drogy, musela jsem také vydělávat a všechny živit, nestíhala jsem je prostě uhlídat. Útěky z domova, věčně policie, vykradený byt, vykradený dům. A když jsem už doufala po mnoha letech, že se ti dva uklidnili, stále jsem se snažila držet rodinu pohromadě – tak ze dne na den mě začali ignorovat. Bez důvodu, bez podání vysvětlení. Stále se to snažím rozdýchat, ještě nejsem u konce toho procesu, ale zklidňuji se. Dochází mě podle určitých faktů a konfrontací, že ti dva mě opravdu celé dlouhé roky jen obelhávali a využívali. A aby mi to nešlo zase až tak moc snadno, vlezla mi synova partnerka do mailu (tel. jsem ji zablokovala z vážných důvodů) a začala mi vypisovat, že mi syn stále lže, že s ní má již téměř 6ti leté dítě (!), které mi zapírá a že dlouhé roky se za mými záda stýká s otcem. Tento otec se na rozdíl ode mě o své děti vůbec, ale vůbec nestaral od jejich nějakých 4 a 6 let. Takže tomuto – slušně řečeno, gaunerovi, na zapřenou dlouhé roky můj syn a dcera – jen tak, pro nic za nic, udělují svou přízeň, svou náklonnost. Sice jsem jim nikdy kontakt s otcem nezakazovala, nebylo to podle vyjádření mého potomstva ale ani potřeba. Sami si již udělali o něm úsudek, o jeho ignoraci a nelásce k nim, a sami prohlásili, že ho v životě nechtějí již ani vidět. A teď je vše o 180 st. obrácené, naprosto vzhůru nohama, vše co jsem pro potomstvo kdy udělala je v naprostém, totálním zmaru. V čase, kdy jsem se ještě dceru snažila po drogovém šílenství držet tzv. za kšandy, hodně se jí věnovala a to jí už bylo nějakých 25-27 let, na její přání jsem s ní zajela na horskou ubytovnu ve Strážném u Turnova. Dcera tam kdysi byla se školou na lyžáku, tam také poznala majitelku, která soubežně s ubytováním dodnes poskytuje kurzy, semináře aj. na duchovní tématiku a sama se vydává ze léčitelku karmy s tím, že komunikuje s někým shůry. I když to vůbec není moje parketa, semináře toho druhu vymetat, jela jsem tam poznat to, co dceru oslovilo. Byla to klasika, malování, povídání, meditace a hlavně tahání peněz z klientů. Nicméně paní pravila, že v létě toho roku bude pořádat skupinový zájezd (duchovní tématika) na Ischii. No dobře, souhlasila jsem a s dcerou tam vyrazila, v domnění, že to pro ni bude dílčím způsobem třeba i léčebné a léčivé prostředí. Cožpak o to, prostředí pěkné, voda opravdu léčivá, minerální, a tak si tak jednoho s dcerou jdeme od bazénu a na chodbě jsme se srazili s karmickou léčitelkou a její společnicí, jakousi údajnou lékařkou z Turnova. Na něco jsme se jich chtěly zeptat, oslovily je, ale ony beze slova se k nám otočily zády a rychlým krokem odcházely. Zavolala jsem na ně, proč neodpovídají, co se děje – a teď to přišlo: přes rameno na nás houkly, že cítí, že okolo nás je hrozně temné energie, a že musí rychle pryč, aby to nedolehlo i na ně. No, skoro jsem pak ten den nemohla usnout. Vrtaly mi ty slova v hlavě, připadal jsem si, že já i dcera jsme snad prašivé, nebo jsme přinejmenším někoho zavraždily, či co. Fakt bylo to hrozné. Po letech jsem ale stále řešila problémy s dcerou, vždycky se u mě chvíli hřála na výsluní, postavila jsem ji na nohy, vrátila do běžného života, pak zase náhle pod vlivem nějakého svého paranoidního záchvatu zmizela a neviděla jsem ji opět několik let. V jedné menší vesnici v Podještědí, kde jsem měla chaloupku, měla jsem i dvě kamarádky, které věděly o mém trápení a mých problémech s dcerou. A sami se rozhodly, aniž bych je o to požádala a měly můj souhlas, že se při jedné své návštěvě údajně vyhlášené kartářky z Liberce zeptají i na mě. A tak jsem jednoho dne tyto dvě kamarádky na návsi potkala, odchytly mě tam a o překot vykládaly, jaký že hrozný výklad na mě ta kartářka udělala, že prý jsou kolem mě negativní energie atd. atd. Tak nejdřív jsem je sepsula, že tohle opravdu dělat neměly, žádný zprostředkovaný výklad o mě a beze mě si absolutně nepřeji, že mi to přijde jako vyzvídání a slídění. Navíc, že mi je z toho, co o těch negativních energiích napovídaly, úplně zle. A taky, že bylo, a jak. Opět jsem si připadala jak malomocná, méněcenná, prašivá, nemohla z toho spát. A ke všemu ty údajné kamarádky (jedna z nich již nežije a druhá se od té doby pomátla na rozumu..), se mnou po letitém přátelství naprosto přestaly komunikovat, protože jsem jim za jejich „dobrou snahu“ ještě vynadala namísto toho, abych je pochválila a radostí byla bez sebe. A co se týká té karmy, taky si na mě přihřála polívčičku také jedna „odbornice“, když mi sdělila, že s dcerou mám dokonce 4 karmy, s bývalým přítelem 3, a že to, co mi za trápení v tomto životě dělá dcera, tak to samé jsem prý dělala já jí v některém svém z minulém životě.. atd. Takže se souhlasně přidávám k Alue, že to, s čím jsem se setkala od uvedených osob v mých různých příbězích, je skutečně hyenismus a lidská blbost. Chvíli to trvalo, rozhodilo mě to (a opravdu jsem to vnímala tak, jako kdyby z toho měl někdo radost…), to rozkývání jsem nějak ustála a zase stála pevně ve svém tzv. středu tak, jak to jen šlo. A tak je to vlastně ve všech oblastech mého života stále dokola. Už se ale tolik nedivím, nezoufám si tak, jako dřív. Ale roky už mám takový divný pocit, že je to doslova jako „boj – kdo z koho“ a kolik ještě vydržím. Nevím, jak ještě dlouho, ale zatím – dokud dýchám, se snažím a omlácená, potlučená, se srdcem probodaným, podvedená, zrazená a odkopnutá jako nežádoucí – jdu si po své cestě, kde mě stejně nikdo a nic neodkloní od mého směru – žít v pravdě, ctít pravdu a vážit si ji tak jako upřednosňovat srdečné lidi. Tahle cesta a směr je ale jen pro opravdu odvážné a statečné, je plná osamění, i když pravda je, že jen v osamění a klidu dokáži natankovat – sice už čím dál míň, tolik potřebnou energii.